ECLI:CZ:US:2004:4.US.634.03
sp. zn. IV. ÚS 634/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. L. R., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 6. 2002 č. j. 10 C 428/2001-50, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. 20 Co 479/2002-75 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003 č. j. 22 Cdo 1639/2003-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, neboť dle jeho mínění v řízeních, z nichž tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek nerespektováním jeho dědického práva, a to v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 1 Protokolu 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měl stěžovatel za to, že bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a právo podle článku 37 odst. 3 Listiny, podle kterého si jsou všichni účastníci řízení rovni. Současně stěžovatel tvrdil, že byl porušen článek 1 a článek 10 Ústavy ČR; konkrétně namítal, že právní závěry obecných soudů jsou v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a jsou tak projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování. Obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav věci při ignorování stěžovatelem tvrzené a nespornými listinnými důkazy podložené skutečnosti - vyvlastňovací výměr, úmrtní list F. L., závěť J. L., kontinuální zápis jeho vlastnického práva v operátu nemovitostí, absence řádné vkladuschopné listiny, stavební dokumentace, stavební řízení k adaptaci nemovitosti, neexistence demoličního výměru, přípisy Ministerstva financí ČR a rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998 č. j. 28 Co 72/98-172. Dne 24. 3. 2004 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti ohledně stavebně technického charakteru stavby, o jejíž vlastnictví se vede spor, vytýkající obecným soudům, že nepřikročily k vypracování revizního, případně superrevizního znaleckého posudku.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 C 42/92, spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 10 C 428/2001 a z připojených vlastních spisů IV. ÚS 301/98, IV. ÚS 492/01, III. ÚS 210/03 a IV. ÚS 684/01 zjistil Ústavní soud následující:
Dne 14. 1. 1992 stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, s tím, aby Okresní soud v Nymburce odpůrci společnosti T., a. s. P. uložil povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti čp. 255 v P. se stavební parcelou č. kat. 242, zapsaných ve vložce č. 446 k. ú. P.. Jako závětní dědic ideální poloviny předmětných nemovitostí svého právního předchůdce J. L. tvrdil, že nemovitosti přešly do vlastnictví Československého státu rozhodnutím finančního odboru rady ONV v Poděbradech ze dne 30. 1. 1960 na základě ustanovení §5 vládního nařízení č. 15/1959 Ú. l. a rozhodnutím téhož orgánu ze dne 17. 3. 1960 přešly do správy národního podniku T. v P., aniž by byla původním vlastníkům poskytnuta náhrada. Nalézací soud návrh stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 25. 2. 1994 č. j. 8C 42/92-123 opírav se o znalecký posudek, že předmětná stavba není stavbou původní, ale novou, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem a která se podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nevydává, ale přísluší za ni finanční náhrada. Odvolání stěžovatele bylo založeno na nesouhlasu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku; stěžovatel byl přesvědčen, že se nejedná novou stavbu, nýbrž o stavbu adaptovanou. Dne 3. 3. 1998 Krajský soud v Praze prvostupňový rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 3. 3. 1998 č. j. 28 Co 72/98-172, když se ztotožnil se stanoviskem v něm vysloveným, že původní stavba zanikla a byla nahrazena stavbou novou bez ohledu na znění stavebního povolení a neexistenci demoličního výměru, neboť rozhodný je faktický stav. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR dne 20. 8. 1998 usnesením ze dne 20. 8. 1998 č. j. 23 Cdo 1636/98-204 jako nepřípustné odmítl. Ústavní stížnost napadající rozsudek odvolacího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu IV. ÚS 301/98 ze dne 16. 11. 1998. Dne 27. 11. 1998 Ministerstvo financí podle ustanovení §14 zákona č. 403/1990 Sb. poskytlo stěžovateli peněžní náhradu ve výši 199.052,- Kč (č. l. 34 spisu OS Kolín 10 C 428/2001). Dne 29. 2. 2000 Okresní soud v Nymburce usnesením zamítl návrh na obnovu řízení došlý dne 31. 3. 1999, ve kterém stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí finančního odboru ONV v Poděbradech datované 30. 1. 1960 směřovalo proti F. L., tj. proti zemřelé fyzické osobě, a proto vlastnictví předmětných nemovitostí nemohlo nikdy přejít na stát. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel dle právního názoru soudu nedodržel tříměsíční lhůtu podle ustanovení §230 odst. 1 občanského soudního řádu, která počíná běžet od doby, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodu obnovy nebo kdy jej mohl uplatnit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel znal obsah rozhodnutí finančního odboru ONV už při podání návrhu ve věci vydání nemovitostí na základě restitučního zákona, lhůta marně uplynula. Poté stěžovatel zahájil nové kolo soudního řízení, když dne 28. 3. 2001 podal u Okresního soudu v Kolíně žalobu na určení vlastnictví žádav, aby soud určil, že J. L. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny výše uvedených nemovitostí. Svůj návrh odůvodňoval tím, že vlastnické právo k daným nemovitostem státu nikdy nevzniklo, protože v rozhodnutí ze dne 30. 1. 1960 byl jako spoluvlastník vyvlastňované nemovitosti označen F. L., který zemřel dne 13. 1. 1956 a jehož vlastnické právo téhož dne přešlo na dědice J. L., který následně závětí veškerý svůj majetek odkázal stěžovateli. Svá tvrzení stěžovatel doložil předmětným rozhodnutím, usneseními Státního notářství v Poděbradech o vypořádání dědictví ze dne 23. 3. 1959 a 13. 1. 1956 a výpisem z katastru nemovitostí, podle kterého je J. L. zapsán jako vlastník ideální poloviny zmiňovaných nemovitostí. Okresní soud v Kolíně dne 24. 6. 2002 rozsudkem č. j. 10C 428/2001-52 žalobu zamítl s tím, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tento typ žaloby má preventivní význam a je uplatnitelný tam, kde je právo ohroženo a kdy by se bez tohoto určení stalo nejistým; v případě, že právo již porušeno bylo, je na místě žaloba na plnění. Mimoto právní postavení stěžovatele bylo v pravomocným rozhodnutím v restitučním řízení postaveno najisto tak, že není vlastníkem předmětných nemovitostí. V podaném odvolání stěžovatel tvrdil, že co se týká naléhavého právního zájmu, bez určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nelze provést dodatečné vypořádání dědictví. Krajský soud v Praze dne 5. 2. 2003 odvoláním napadený rozsudek potvrdil (rozsudek č. j. 20Co 479/2002-75), přičemž se ztotožnil s názorem v něm vysloveným o neexistenci právního zájmu na určení vlastnictví právního předchůdce stěžovatele, a pokud šlo o zpochybnění přechodu vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem, konstatoval, že vlastníkem stavby stěžovatel být nemůže vzhledem k tomu, že tato již neexistuje, a vlastnictví k pozemku vyřešily soudy v předchozích řízeních jako předběžnou otázku tak, že i pozemek se stal vlastnictvím státu. Dovolání, kterým stěžovatel napadl tento rozsudek, bylo dne 30. 9. 2003 jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1639/2003-101.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Kolíně ve svém vyjádření zcela odkázala na obsah spisu a rozhodnutí soudu ve věci s tím, že nemá dále nic, co by k samotné věci uvedla.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce naléhavého právního zájmu Ústavní soud odkazuje na nález ve věci III. ÚS 17/95, podle kterého o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což znamená, že u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Určovací žaloba má tedy preventivní povahu, směřuje k poskytnutí právní ochrany před porušením práva žalobce, a proto nemá své místo tam, kde je možno použít žalobu na plnění; naléhavý právní zájem zde není dán, neboť právní postavení žalobce není určovací žalobou napevno postaveno a nezabrání se následné žalobě na plnění. Ústavnímu soudu pak nezbývá, než přisvědčit stanovisku vyjádřenému v napadených rozsudcích, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitostí J. L. ke dni jeho smrti, protože tato otázka byla již předběžně a pravomocně vyřešena v předchozím restitučním řízení, z kterého je zřejmé, že stěžovatel nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, a tedy zde neexistuje (vlastnické) právo stěžovatele, které by mohlo být porušeno.
To, že stěžovatel tvrdí, že z důvodu nicotnosti rozhodnutí o vyvlastnění vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepřešlo na stát a J. L. tak byl vlastníkem těchto nemovitostí až do své smrti v roce 1978, kdy jeho vlastnické právo na základě závěti přešlo na stěžovatele, je věc jiná. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 2. 1994 (č. j. 8C 42/92-128) je patrno, že soud měl k dispozici potvrzení finančního odboru ONV vystaveného dne 16. 10. 1990, ze kterého zjistil, že sporné nemovitosti byly odňaty spoluvlastníkům F. L. a A. S.. Soud rovněž vycházel z potvrzení Státního notářství v Kolíně o tom, že právním nástupcem J. L. je stěžovatel, a na základě těchto listin dospěl k závěru, že vlastníkem nemovitostí je stát. Stěžovatel měl poukázat na tyto nesrovnalosti a zpochybnit skutková zjištění ohledně vlastnického práva státu, a to s ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), zvláště když byl právně zastoupen; to však neučinil. V tomto směru je třeba nahlížet i na zamítnutí návrhu na obnovu řízení, neboť stěžovateli byly rozhodné skutečnosti známy již v řízení před prvostupňovým soudem z výše zmíněného potvrzení ONV; na věci tak nic nemění skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění získal, jak tvrdí, teprve později. Toto rozhodnutí nelze mít za novou skutečnost či důkaz, který by odůvodňoval obnovu řízení. Soudu, který rozhodoval o návrhu na obnovu řízení, je tedy nutno dát za pravdu, že lhůta k jeho podání marně uplynula.
Jako doplnění výše uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že v případě neúspěchu v restitučním řízení není možno zahájit další řízení, které oklikou směřuje k témuž (vydání předmětných nemovitostí), byť z jiného právního důvodu. Výsledek pravomocně skončeného restitučního řízení nelze tímto způsobem zvrátit, neboť veškeré námitky měl stěžovatel uplatnit již v rámci tohoto řízení a zde dosáhnout nápravy tvrzených pochybení soudu, ať již skrze vyjádření a námitky v prvostupňovém řízení či prostřednictvím opravných prostředků. Fakt, že si stěžovatel zřejmě nepovšiml těchto skutečností, jde k jeho tíži, neboť on je osobou, která má dbát na svá práva a podávat námitky a návrhy, zvlášť jestliže měl k dispozici kvalifikovaného právního zástupce. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nezabýval výhradami stěžovatele ke znaleckým posudkům týkajících se novosti stavby, dále neexistencí demoličního výměru, nesrovnalostmi ve stavebním povolení a kolaudačním rozhodnutí; prostor pro jejich zkoumání byl toliko v restitučním řízení.
Pokud jde o prokazování stěžovatelova vlastnického práva na základě skutečnosti, že v katastru nemovitostí je jako vlastník ideální poloviny předmětných nemovitostí stále uváděn stěžovatelův právní předchůdce J. L., je třeba upozornit na nález Pl. ÚS 1/95, jakož i na totožné stanovisko v publikaci Baudyš, P.: Katastr a nemovitosti, C. H. Beck, Praha 2003, s. 15. Účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (do tohoto období spadá vydání vyvlastňovacího rozhodnutí) podle ustanovení §114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu v případě přechodu vlastnictví na stát výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, čímž byl výslovně opuštěn intabulační princip. Zápis vlastnického práva do pozemkové knihy tedy nebyl zapotřebí, protože k jeho přechodu došlo již samotným rozhodnutím orgánu veřejné správy - finančního odboru ONV v Poděbradech ze dne 30. 1. 1960. Následné zápisy vlastnického práva do pozemkové knihy neměly vliv na jeho vznik a často byly prováděny značně neúplně.
Na závěr Ústavní soud podotýká, že koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli (srov. II. ÚS 344/98). Právo každého vlastnit majetek je tedy chráněno tak, že se mu v každém případě náhrady dostane, ačkoli ne vždy cestou naturální restituce. V tomto ohledu tedy stát dostál své povinnosti chránit majetek stěžovatele, když mu byl vyplacen ekvivalent hodnoty jeho vlastnického práva, třebaže k nikoliv naturální restituci došlo i vzhledem ke stěžovatelově nepozornosti a nevhodně zvolené procesní taktice.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu