ECLI:CZ:US:2004:4.US.646.03
sp. zn. IV. ÚS 646/03
Usnesení
IV. ÚS 646/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. I. K., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 8 To 179/2002, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002 č. j. 6 T 267/2001-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi, jakož i řízeními před soudy vedenými, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a taktéž nebyl respektován článek 90 Ústavy ČR. Stěžovatel rozhodnutím obecných soudů vytýká, že se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a vznesenými námitkami, z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s nimi vypořádaly; stěžovatel rovněž zpochybnil výši způsobené škody tvrzením, že v době vydání rozhodnutí soudů I. a II. stupně již svůj dluh částečně splatil. Dále poukazuje na skutečnost, že soud I. stupně ve skutkové části výroku o vině neuvedl žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by naplňovala zákonný znak "uvedení v omyl". Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci se jednalo o klasický obchodněprávní vztah, a tedy nikoli trestný čin podvodu, čímž byl porušen čl 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Samosoudce Městského soudu v Brně konstatoval, že nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv, a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku sp. zn. 6 T 267/2001.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření poukázala na odůvodnění napadeného usnesení sp. zn. 8 To 179/2002 s tím, že v něm bylo reagováno na všechny námitky podaného odvolání a vysvětleny důvody, pro které tomuto odvolání nebylo možno přisvědčit.
Městské státní zastupitelství v Brně a Krajské státní zastupitelství v Brně se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 6 T 267/2001 uznán vinným, že v době od července 1998 do června 1999 v Brně, na Palackého ulici č. 150, odebral od společnosti P., a. s., postupně na základě objednávek s daty 9. 7. 1998, 21. 10. 1998, 21. 1. 1999, 15. 2. 1999 a 28. 5. 1999 polygrafické zboží v ceně 302.969,30 Kč s úmyslem za zboží nezaplatit, kdy zboží obratem prodal přes společnost I., spol. s r.o., jejímž byl rozhodujícím vlastníkem a současně jednatelem, konečným odběratelům, a takto získanou hotovost si ponechal pro svoji potřebu, aniž by dodávku polygrafického zboží zaplatil v uvedené výši dodavateli, čímž způsobil společnosti P., a.s., škodu ve výši 302.969,30 Kč, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Dle právní věty rozsudečného výroku se tohoto trestného činu dopustil tím, že "ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou". Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal; namítal, že nalézací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, přičemž především nebyl prokázán jeho úmysl uvést někoho v omyl, a kromě toho jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 8 To 179/2002 bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 6 Tdo 795/2003 dne 24. 9. 2003 shledal zjevně neopodstatněným a podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy I. a II. instance nepochybily ve svých skutkových zjištěních ani právních závěrech vyjma výše způsobené škody, která je vyšší; zásah Nejvyššího soudu však není možný s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius. Nejvyšší soud však přisvědčil stěžovateli, že pokud jde o zákonný znak "uvedení v omyl" ve skutkové části výroku o vině, nalézací soud ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by tento znak naplňovala. Nicméně dovodil, že jde pouze o neúplnost popisu skutku a porušení zmíněného procesního ustanovení a nikoli o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní zjištění skutkových okolností odpovídající zákonnému znaku "uvede v omyl", neboť z odůvodnění rozsudku je patrno, že jej soud zjistil.
Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není čtvrtou instancí v rámci soustavy obecných soudů, a v rámci své jasně vymezené příslušnosti tedy není obecně oprávněn k přezkumu činnosti těchto soudů, pokud nedojde jejich činností k zásahu do ústavně zakotvených lidských práv a svobod fyzické nebo právnické osoby. V převážné části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se zjištěními a právními závěry obecných soudů a opakuje námitky již dříve vznesené. Tato skutečnost nemusí být překážkou vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu, je-li současně shledáno, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody; o takovou situaci však ve stěžovatelově věci nejde.
Pokud jde o tvrzenou neúplnost popisu skutku, Ústavní soud konstatuje, že podle §120 odst. 3 trestního řádu musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným (nebo obžaloby zprošťuje), přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výroku rozsudku musí tedy být popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Skutková věta musí představovat slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Je-li zákonným znakem trestného činu škoda, ať již jeho základní nebo tzv. kvalifikované skutkové podstaty, je nezbytné v popisu skutku uvést číselně výši škody způsobené trestným činem, případně nelze-li přesnou výši škody zjistit, alespoň její minimální výši.
Ústavní soud po přezkoumání výroku o vině odsuzujícího rozsudku dospěl k závěru, že ve skutkové větě je přesně popsána nejen doba a místo spáchání trestného činu; i způsob jeho spáchání je popsán tak, že jsou vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterými jsou "způsobení nikoli malé škody na cizím majetku", "obohacení sebe" a "uvedení někoho v omyl".
Způsobená škoda je vyčíslena částkou 302 969,30,- Kč. Dle ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona se "malou škodou" rozumí škoda dosahující nejméně 25 000 Kč, další hranicí škody v ustanovení §250 trestního zákona je "škoda značná", tj. škoda dosahující (dle novelizovaného ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona účinného od 1. 1. 2002) nejméně 500 000 Kč. Právní kvalifikace dle odstavce 2 §250 trestního zákona je v souladu se zněním trestního zákona v době rozhodování soudu prvního stupně (aplikace ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona). Ve skutkové větě je popsán i znak "cizí majetek", když je přesně specifikována obchodní společnost trestným činem poškozená a znak "obohacení sebe", pokud je uvedeno, že finanční prostředky získané trestným činem si stěžovatel ponechal pro svoji potřebu. Dostatečným způsobem je popsán i způsob, jakým stěžovatel "uvedl poškozeného v omyl". Ve skutkové větě je uvedeno, že stěžovatel postupně odebral od poškozeného subjektu polygrafické zboží s úmyslem toto zboží nezaplatit, obratem toto zboží prodal prostřednictvím jím vlastněné obchodní společnosti, finanční prostředky takto získané si ponechal pro svoji potřebu a dodavateli dodávku zboží neuhradil. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Popisem jednání ve skutkové větě je jednoznačně vyjádřeno, že svým úmyslným jednáním uvedl v omyl dodavatelskou obchodní společnost, která důvodně předpokládala, že zboží odebrané bez úhrady v hotovosti bude následně po vystavení faktur v celém rozsahu zaplaceno, což stěžovatel neučinil a ani to již při uskutečnění jednotlivých dodávek zboží neměl v úmyslu, jak z popisu skutku vyplývá. Stěžovatel tedy uvedl poškozenou obchodní společnost v omyl ve vztahu k úhradě odebraného zboží, kteroužto úhradu nehodlal uskutečnit a toto podvodné jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škodlivého následku předvídaného ustanovením §250 trestního zákona. Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a námitka stěžovatele, že podvodné jednání je popsáno nedostatečně, je neopodstatněná.
Stěžovatel ústavní stížnost odůvodňuje mimo jiné též citací z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2003 sp.zn. 6 Tdo 795/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a to části, kde je konstatováno, že "pokud jde o zákonný znak "uvedení v omyl" ve skutkové části výroku o vině, nalézací soud ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by zákonný znak naplňovala" (str. 11 usnesení). S tímto závěrem se nelze ztotožnit, a to z důvodů shora rozvedených. Navíc sám Nejvyšší soud České republiky v tomtéž usnesení uvádí stanovisko opačné, a to "Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i soud odvolací, v zásadě odpovídá použité právní kvalifikaci" (str. 9 usnesení). Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud by skutečně popis skutkového děje vykazoval nedostatek uvedený na str. 11 usnesení Nejvyššího soudu České republiky, nebylo by možno nedostatečný popis jednání stěžovatele ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku zhojit odkazem na dostatečné odůvodnění téhož rozsudku, jak to učinil Nejvyšší soud České republiky.
Tvrzení stěžovatele, že z rozhodnutí nejen nalézacího, ale ani odvolacího soudu nevyplynulo, v čem jeho protiprávní jednání spočívalo, tedy nelze přisvědčit, protože předmětné jednání bylo náležitě popsáno ve výroku rozsudku Městského soudu v Brně; výhrady stěžovatele směřují spíše proti jeho právní kvalifikaci. Sám stěžovatel nepopírá, že k výše popsanému jednání došlo, má však za to, že jde o klasický obchodněprávní vztah trestně nepostižitelný. Ústavní soud předesílá, že nesplnění závazku zaplatit dohodnutou cenu za objednané zboží samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost dlužníka prodlévajícího s plněním závazku, ale v případě spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 trestního řádu je nezbytné prokázat, že již při uzavírání příslušné smlouvy pachatel pojal úmysl za zboží nezaplatit. Skutečnost, že se stěžovatel nacházel v druhotné platební neschopnosti, o níž věděl, je zřejmá ze znaleckého posudku a stěžovatel sám jí argumentoval ve své obhajobě. Úmysl nezaplatit je evidentní i z jeho výpovědi při hlavním líčení, kdy na dotaz, proč dále objednával zboží u společnosti P., uvedl, že peníze, které získal od konečných příjemců za dodané zboží, použil na platby finančnímu úřadu, na splácení leasingu a nájem nemovitostí s tím, že peníze na vyrovnání závazků vůči P. chtěl získat příjmem z pohledávek, jichž byl věřitelem, případně z provádění účetnictví (č. l. 256 - 257 spisu). Nalézací soud správně zjistil, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s možností, že nebude schopen dostát svému závazku ohledně placení dohodnuté ceny. Argumentací, že bylo třeba přednostně odvést platby České správě sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovně a finančnímu úřadu vzhledem k tomu, že se jedná o přednostní pohledávky, zabíhá stěžovatel do právní úpravy vykonávacího řízení podle občanského soudního řádu, kterou v této situaci nelze použít. Stanovisko stěžovatele, že logicky upřednostnil tyto orgány před společností P. z důvodu, že neodvedení těchto plateb je trestním zákonem kvalifikováno jako trestný čin, není obhajitelné a nevylučuje protiprávnost jeho jednání. Mimoto, jak plyne ze znaleckého posudku, druhotná platební neschopnost byla z velké části způsobena pohledávkami vůči společnosti I., s.r.o., která dostávala faktury za dodávky od konečných odběratelů proplaceny a jejímiž prostředky stěžovatel disponoval. To, s jakou motivací stěžovatel nezaplatil za odebrané zboží společnosti P., není podstatné, je-li zároveň zjištěno, že v době podání objednávek věděl nebo byl srozuměn s tím, že nedostojí svým závazkům. Obecně řečeno způsobení takového následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel svým jednáním sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je srozuměn (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon - komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 1998, s. 46).
Pokud jde námitku o stěžovatele, že v době vydání rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu již dluh částečně splatil, lze jej odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 795/2003 v tom smyslu, že dodatečná úhrada dlužné částky nemá vliv na určení výše škody způsobené trestným činem a je třeba ji posoudit jako částečnou náhradu škody.
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy braly v potaz námitky stěžovatele a v odůvodnění se s nimi náležitě vypořádaly. Pokud jde o odkaz stěžovatele na nález III. ÚS 113/96, v němž je vyslovena nepřípustnost v odůvodnění rozhodnutí opomíjet návrhy na soudem odmítnuté důkazy, nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 5) uvedl, z jakých důvodů neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědkyně S. a znaleckým posudkem. Ústavní soud nenechal bez povšimnutí, že stěžovatel při hlavním líčení dne 28. 1. 2002, ač zároveň bez bližšího odůvodnění, navrhoval provedení důkazu výslechem zaměstnance společnosti P. J. V., kterémužto návrhu soud nevyhověl a ani ve svém rozsudku nezmínil důvody pro jeho neprovedení, čímž jednoznačně pochybil. Tento stav je sice nežádoucí, ale posuzuje-li se předmětné řízení ve svém souhrnu, nebyla touto vadou ohrožena spravedlivost procesu, neboť skutkový stav byl dostatečně podložen jinými důkazy a stěžovatel tento skutkový stav ani nepopíral, naopak pouze nesouhlasil s právním posouzením takto zjištěných skutečností; od provedení tohoto důkazu proto nebylo možno očekávat zvrácení zjištěného skutkového stavu.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení ústavně garantovaných lidských práv stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu.