ECLI:CZ:US:2004:4.US.66.04
sp. zn. IV. ÚS 66/04
Usnesení
IV. ÚS 66/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti I. Č., zastoupeného JUDr.V. K. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1438/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1438/2003, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03.
Igor Č. (dříve I. K., dále jen "stěžovatel") je státním občanem Ukrajiny, ukrajinské národnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, čj. 46 T 7/2000-1053, byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 37 T 126/2000, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003 byl k odvolání stěžovatele rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003 v celém rozsahu zrušen a o věci bylo znovu rozhodnuto tak, že mj. stěžovatel byl uznán vinným, že specifikovaným jednáním dne 21. 8. 1999 spáchal pokus trestného činu vraždy, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1 a 2 tr. zák. mu byl uložen též trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003 podal stěžovatel dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Tvrdil, že dokazování provedené ve věci vykazuje vážné nedostatky a že soudy dříve činné ve věci nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, především náležitým způsobem neposoudily výpověď spoluobviněného Y. P. Zásadní vadu spatřoval v hodnocení rekognice. Domníval se, že její význam při provedení podle fotografií, zejména když není zcela podpořena dalšími údaji o popisu osoby, je oslaben. Byl přesvědčen o tom, že výpovědi svědků vykazují vážné rozpory a jejich výpovědi jsou nejednoznačné. Dále tvrdil, že nebyla prověřena jeho obhajoba, podle které se v době činu zdržoval mimo Prahu, což považoval za závažné pochybení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1438/2003, dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky fakticky směřují proti provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů. Dovolání tedy směřovalo nikoliv proti nesprávné aplikaci hmotného práva, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní hodnocení skutku, a proti hodnocení důkazů, tj. proti aplikaci procesních předpisů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutích obecných soudů byla vydána na základě nedostatečného provádění a chybného hodnocení důkazů a při porušení základního práva zakotveného v čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího mj. základní práva všem bez rozdílu příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině. Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 16. 10. 2000 při úvahách o nebezpečnosti skutku a výši trestu totiž uvedl, že trest by měl v rámci generální prevence rovněž výchovně působit na ostatní členy komunity osob z bývalého Sovětského svazu, která je v Čechách a zvláště v Praze dosti početná a její násilná trestná činnost je českými soudy stále častěji projednávána. Z toho pak stěžovatel dovozuje, že jeho národnost byla významným kritériem při hodnocení důkazů a rozhodování soudu o vině, což zakládá porušení článku 3 Listiny. Generální prevence zakotvená v §23 odst. 1 tr. zákona by neměla být použita v jakémkoliv soudním rozhodnutí selektivně vůči určitému národu, národnostní menšině apod., jak to však přesně učinil Městský soud v Praze.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na rozdíl od stěžovatele je toho názoru, že k porušení žádného ústavního práva stěžovatele v předmětné věci nedošlo. Tvrzení o narušení ústavněprávního pořádku obecnými soudy v souvislosti se státní příslušností a národností stěžovatele považuje za absurdní. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s uvedenými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno a jež vyústilo v ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, byl diskriminován z důvodu své ukrajinské národnosti, jež dle jeho přesvědčení byla významným kritériem při úvahách obecných soudu o nebezpečnosti skutku a výši trestu. Takto měl být v nerovném postavení s ostatními občany.
V odůvodnění citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2000 je na str. 14 uvedeno: "U obžalovaného P. (stejně tak u obžalovaného K.) nelze přehlédnout ani hledisko generální prevence, trest by měl rovněž výchovně působit na ostatní členy komunity osob z bývalého sovětského svazu, která je v Čechách a zvláště v Praze dosti početná a její násilná trestná činnost je českými soudy stále častěji projednávána." Tato citace dle názoru stěžovatele determinovala do značné míry další postupy orgánů činných v trestním řízení následující po zrušení tohoto rozsudku a v konečném důsledku založila porušení článku 3 Listiny, jež zní:
"Čl. 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(2) ....................
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod."
Ústavní soud především konstatuje, že byť výše uvedenou citaci z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2000 nepovažuje za přijatelnou, je nesporné, že uvedený rozsudek byl k návrhu stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, čj. 46 T 7/2000-996. Tímto se vytvořily podmínky pro opakování hlavního líčení v rozsahu stanoveném v §306a odst. 1 tr. řádu, přičemž ani v jednom z dalších rozhodnutí obecných soudů se stejné či podobné odůvodnění výroku o trestu neobjevilo a ze spisu nelze v žádném případě dovodit, že by soudy, jak stěžovatel tvrdí, byly při rozhodování stěžovatelova případu jakkoliv zaujaty proti stěžovateli proto, že je Ukrajinec. Tvrzení stěžovatele, že jeho národnost byla po zrušení rozsudku ze dne 16. 10. 2000 významným kritériem při hodnocení důkazů a rozhodování soudu o vině, je proto dle názoru Ústavního soudu v kontextu odůvodnění ústavní stížnosti pouhým hodnotovým soudem, a tudíž za daných okolností nemá jakoukoliv relevanci.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že odstavce 1 a 3 článku 3 Listiny (resp. korespondujícího čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva") pouze doplňují ostatní normativní ustanovení Listiny, resp. Úmluvy, a nemají nezávislou existenci v tom smyslu, že by zakládala samostatná hmotněprávní či procesněprávní základní práva. Jinak řečeno, mají pouze rámcovou povahu a lze je uplatňovat pouze ve spojení s jinými základními právy. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že k namítanému samostatnému porušení čl. 3 Listiny v případě stěžovatele nedošlo a nemohlo dojít. Porušení jiných základních práv však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil.
Ústavní soud však není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, a tudíž dále posuzoval, zda za daných okolností případu nemohlo dojít k jinému, v ústavní stížnosti nenamítanému zásahu, do základních práv stěžovatele. V úvahu připadá zejména základní právo zakotvené v čl. 24 Listiny, dle něhož "Příslušnost ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.", případně právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. I při tomto posouzení však Ústavní soud dospěl k závěru, že závažnost tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti nemůže odůvodňovat její opodstatněnost. Argumentace stěžovatele neodůvodňuje závěr, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, resp. jeho základní princip, tj. princip rovnosti zbraní (§37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na vůli účastníků, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje a dospět k právním závěrům, které má on za správné.
Ústavní soud připomíná, že přípustnost důkazů podléhá v první řadě pravidlům stanoveným trestním řádem a že je v zásadě na obecných soudech, aby posoudily věcně důkazy. Úlohou Ústavního soudu není, aby rozhodl, zda výpovědi svědků či jiné důkazy byly právem připuštěny, či aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, včetně vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 7/2000, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu proto, že k jeho nápravě nedošlo již v řízení před obecnými soudy, a že by tedy byl Ústavní soud jediným soudním orgánem, jenž by takovou nápravu mohl nastolit. V řízení před soudem I. stupně nepochybně došlo k protizákonnému a též protiústavnímu pochybení, když proti stěžovateli bylo vedeno řízení proti uprchlému (v době od 22. 7. 2000 do 16. 10. 2000), ačkoliv byl ve vazbě, přičemž toto pochybení nelze omluvit tou skutečností, že stěžovatel změnil příjmení (ze spisu je patrno, že dokonce vícekrát), neboť bylo odpovědností k tomu povolaných orgánů státu, aby na tuto skutečnost adekvátně reagovaly a uvedené pochybení eliminovaly. Jak však správně uvedl již odvolací soud v rozhodnutí ústavní stížností napadeném, byla tato podstatná vada řízení zhojena tím, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2000, jímž soud I. stupně uznal obžalovaného vinným v řízení proti uprchlému, byl posléze zrušen podle §360a odst. 2 tr.ř. a ve věci bylo za účasti stěžovatele provedeno nové hlavní líčení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu