ECLI:CZ:US:2004:4.US.67.04
sp. zn. IV. ÚS 67/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michaely Židlické a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 4. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 67/04 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. 1. 2004 sp. zn. 8 To 50/2004 potvrzujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 27. 10. 2003 sp. zn. 25 T 89/2002, že samosoudce Mgr. T. H. není vyloučen z projednávání trestní věci stěžovatele.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 2. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh (doplněný dne 5. 4. 2004) označený jako stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 10. 2003 (25 T 89/2002) a potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004 (8 To 50/2004). Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. řád") a rozhodnuto, že samosoudce Mgr. T. H. není vyloučen z projednávání trestní věci stěžovatele.
Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu jsou nezákonná a v rozporu s právními předpisy (§30 odst. 1 trestního řádu), neboť k rozhodování v trestní věci stěžovatele byl povolán soudce, který měl být pro poměr k osobě stěžovatele vyloučen. Stěžovatel poukázal na obsah napadeného rozhodnutí z něhož je nepochybné, že Mgr. T. H. byl činný v jeho věci jako oznamovatel podezření ze spáchání trestných činů, kterých se měl stěžovatel dopustit vůči jeho kolegům JUDr. R. Š. a Mgr. I. N.
Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána bez přihlédnutí k nepochybnému poměru Mgr. T. H. k osobě stěžovatele, čímž byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně zaručených právech. V tomto postupu obecného soudu spatřuje stěžovatel rozpor zejména s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11 (dále jen "Úmluva") a s čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonný spravedlivý proces. Stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127) a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 170/2004 a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) vyzval účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Mgr. T. H., samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že prohlásil, že trvá na rozhodnutí napadeném ústavní stížností, neboť jím nebylo porušeno právo na spravedlivý proces ani ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu. Důvody vyloučení soudce v daném případě nejsou dány, neboť ve vztahu ke stěžovateli osobní vztah samosoudce, který věc projednává, není založen jen tím, že byl oznamovatelem podezření ze spáchání trestného činu. Trestní oznámení o podezření ze spáchání protiprávního jednání sepsal v době, kdy neměl trestní věc stěžovatele přidělenou, a to z důvodu výkonu funkce místopředsedy soudu pro věci trestní, jako orgán státní správy soudu. Obsahem oznámení o podezření ze spáchání trestného činu nemá žádnou návaznost na projednávanou trestní věc stěžovatele. Poukázal na nutnost příkře oddělovat činnost vedoucího trestního úseku a vlastní rozhodovací činnost soudce. Účastník řízení nevznesl procesní návrh, jak má být v řízení o ústavní stížnosti rozhodnuto.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Městského soudu v Praze Mgr. L. G., který rozhodoval v odvolacím řízení (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení. Dle vyjádření účastníka řízení skutečnost, že místopředseda pro věci trestní podal trestní oznámení na stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán, není důvodem k vyloučení z projednávání věci Mgr. T. H., který se zcela jasně vyjádřil, že ke stěžovateli a projednávané věci nemá žádný poměr. Aniž by účastník řízení navrhl, jak má být ve věci stěžovatele v řízení před Ústavním soudem rozhodnuto, vyslovil předpoklad, že stěžovatel bude obdobně postupovat proti kterémukoliv soudci, jemuž bude věc přidělena k rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i podání účastníků řízení vyplynuly následující skutečnosti:
Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 podala k příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 7 obžalobu na stěžovatele pro trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona a pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit v době od 6. 6. 2001 do 6. 12. 2001 a od 18. 1. 2002 do 14. 3. 2002. Věc byla přidělena předsedovi senátu JUDr. R. Š, který usnesením ze dne 3. 4. 2003 sp. zn. 25 T 89/2002 rozhodl, že je z projednávání této věci vyloučen, neboť je poškozeným ve věci podezření ze spáchání dalšího trestného činu stěžovatelem.
Dne 7. 2003 Mgr. T. H., místopředseda pro věci trestní Obvodního soudu pro Prahu 7, podal trestní oznámení na stěžovatele pro podezření ze spáchání trestných činů útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona a pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona, neboť zjistil, že v době probíhajícího trestního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 25 T 89/2002 zasílal stěžovatel soudu dopisy, ve kterých nepřijatelným způsobem zpochybňoval profesní způsobilost soudců Mgr. I. N. a JUDr. R. Š. a oba jmenované urážel. Na základě tohoto trestního oznámení je stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit v době od června 2002 do července 2003.
Vzhledem k vyloučení soudce JUDr. R. Š. z projednávání věci vedené pod sp. zn. 25 T 89/2002 byla věc v souladu s rozvrhem práce soudu, a to až po podání trestního oznámení na stěžovatele, přidělena k projednání soudci Mgr. T. H.
Dne 2. 10. 2003 vznesl stěžovatel vůči Mgr. T. H. námitku podjatosti. Mgr. T. H. jako samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2003 (25 T 89/2002) tak, že "podle §30 odst. 1 trestního řádu není vyloučen za projednávání trestní věci obžalovaného P. P.", a to z toho důvodu, že nemá žádný poměr k projednávané věci, žádný vztah k osobám poškozeným jednotlivými stíhanými útoky ani k dalším osobám v ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu vyjmenovaným. Tento závěr, jak ukládá ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, v odůvodnění usnesení podrobně zdůvodnil, přičemž se zabýval i tím, že jeho podjatost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že na stěžovatele podal trestní oznámení, ač stěžovatel tuto námitku výslovně neuplatnil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004 (8 To 50/2004) podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta s odůvodněním, že stížnostní soud po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání věci nejen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, ale ani ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení. Toto stanovisko soud druhého stupně rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnil. Obě shora citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řádu vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může u soudce záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli projednávanou trestnou činností poškozeni nebo by přicházelo v úvahu, že soudce bude vyslechnut jako svědek. Pro poměr k osobám specifikovaných v citovaném ustanovení je vyloučen soudce, který je k těmto osobám zejména v poměru příbuzenském nebo obdobném, ale též ve vztahu úzce přátelském či naopak nepřátelském.
Ustanovení §30 odst. 2 a 3 tr. řádu upravují další důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení vyplývající z jejich podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení, které však v posuzovaném případě nepřicházejí v úvahu.
Ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné. Základním kritériem pro uplatnění důvodů pro vyloučení soudce (či jiné osoby uvedené v citovaném ustanovení) je posouzení, zda lze vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny i v ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Má-li důvod k vyloučení ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řízení spočívat ve vztahu k projednávané věci nebo k některé z osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkají, ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje a jde o vztah takového charakteru, který subjektivně i objektivně brání soudci přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce.
Stěžovatel pochybnosti o nestrannosti soudce Mgr. T. H. v ústavní stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že tento soudce podal na něho trestní oznámení a jeho kolegové - soudci téhož soudu - by měli být poškozenými v této další trestní věci stěžovatele.
Soudce může být vyloučen pro poměr k osobě, které se úkon přímo dotýká, což je osoba, o jejíchž právech či povinnostech se v řízení jedná, tedy v trestním řízení především osoba, proti které se toto řízení vede, a dále k jejím obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům. Jakýkoli poměr k jiným osobám neuvedeným v citovaném ustanovení nemůže zakládat důvod k jeho podjatosti. Soudce Mgr. T. H. nemá vztah k žádné osobě specifikované v ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, která je v postavení předpokládaném tímto ustanovením ve věci vedené pod sp. zn. 25 T 89/2002, a to zejména ani ke stěžovateli. K žádné z těchto osob není jmenovaný soudce v poměru příbuzenském nebo obdobném a ze spisového materiálu nevyplývá žádný poznatek o tom, že by k těmto osobám byl ve vztahu přátelském či nepřátelském.
Pokud se jedná o poměr Mgr. T. H. k projednávané věci, nutno konstatovat, že žalovaná trestná činnost se nedotýká tohoto soudce či osob jemu blízkých. Třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci nejsou poškozenými ani soudci Obvodního soudu pro Prahu 7 (žalované útoky byly směřovány vůči vyšetřovatelům Policie České republiky, soudci Obvodního soudu pro Prahu 3, státním zástupkyním Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a pro Prahu 5, řediteli OZPČR Praha 5, tiskové mluvčí Ministerstva dopravy a spojů a soudkyni Vrchního soudu v Praze).
Pochybnosti o nepodjatosti soudce Mgr. T. H. nevyplývají rovněž ze skutečnosti, že soudci, kteří pracují na tomtéž soudu a úseku jako jmenovaný soudce, jsou v postavení poškozených v trestní věci, v níž je stěžovatel podezřelým ze spáchání trestných činů vůči nim. Vztah mezi soudci na jednom pracovišti vyplývající z jejich vzájemného pracovního styku nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu ani v případě, že by již byla podána obžaloba, dle níž by poškozeným byl soudce tohoto soudu, neboť pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu vedla k pochybnostem, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Obžaloba v trestní věci stěžovatele, v níž by mohli být soudci Obvodního soudu pro Prahu 7 poškozenými, nebyla v době rozhodování o námitce podjatosti Mgr. T. H. však ani podána.
Podjatost soudce Mgr. T. H. v projednávané věci nelze dovodit ani z faktu, že podal na stěžovatele trestní oznámení. Především třeba zdůraznit, že trestní oznámení podal pro jiný trestný čin, než kterého se týká obžaloba podaná ve věci přidělené mu k projednání. Toto trestní oznámení podal jako místopředseda pro věci trestní na Obvodním soudu pro Prahu 7, tedy jako orgán státní správy soudu, jehož úkolem je mimo jiné zajišťovat nerušený výkon rozhodovací činnosti trestního úseku, kdy plnil i povinnost stanovenou v ustanovení §8 odst. 1 věty druhé trestního řádu, podle kterého jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Jmenovaný soudce tak postupoval v rámci své úřední povinnosti a nikterak to nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci stěžovatele, kterou projednává. Pro úplnost nutno konstatovat, že podání trestního oznámení soudcem Mgr. T. H. stěžovatel v rámci návrhu na vyloučení tohoto soudce z projednávání věci výslovně neuplatnil a neučinil tak ani ve stížnosti podané proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
Dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nevyplývá z dostupného materiálu žádná skutečnost, která by byla důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudce Mgr. T. H. spočívající ve vztahu k projednávané věci stěžovatele nebo k osobám, jichž se úkony trestního řízení v této věci dotýkají, a takový vztah, který by jmenovanému soudci bránil ve věci nestranně a spravedlivě postupovat a rozhodovat.
Z důvodů výše rozvedených Ústavní soud neshledal, že by v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv plynoucích ať již z Listiny či obsahově shodných ustanovení Úmluvy. Obdobně je tomu i stran poukazu stěžovatele na porušení práva na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odhlédnuto od toho, že podstata odůvodnění ústavní stížnosti, jako (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecného soudu vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, míří jak vůči věcné správnosti, tak vůči legalitě tohoto rozhodnutí a že takový přezkum ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 5, a další), odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jednoznačně svědčí o tom, že se tyto soudy všemi námitkami stěžovatele (shodnými s tvrzením ústavní stížnosti) procesní povahy podrobně zabývaly, vyložily k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona (§125 tr. řádu) své závěry odůvodnily.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána jak konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.