ECLI:CZ:US:2004:4.US.68.04
sp. zn. IV. ÚS 68/04
Usnesení
IV. ÚS 68/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. P.zastoupené Mgr. M. B. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2003 č. j. 18 Co 491/2003-113, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2003 č. j. 16 C 281/99-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jejichž postupu vytýká porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a souvisejících práv zaručených články 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále navrhuje, aby byl vysloven názor na způsob dalšího vedení řízení k ochraně jejích práv. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 281/99-74 byl toliko částečným rozsudkem ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"), který tak soudem nebyl označen, a podotýká, že z platné právní úpravy nevyplývá, že by pravomocným rozhodnutím o části meritu věci bylo skončeno řízení o celém jeho předmětu; proto bez následků zůstává účastníkem nevyužitá možnost podat návrh podle ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. a lhůta zde stanovená se de facto jeví pouze lhůtou pořádkovou, neboť, jak stěžovatelka uzavírá, účastník řízení má právo na rozhodnutí soudu o celém předmětu řízení a může se jej domáhat až do doby, kdy o něm soud pravomocně rozhodne.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 281/99, zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:
Okresní soud v Hradci Králové dne 30. 11. 2000 rozsudkem č. j. 16 C 281/99-74 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 10% z částky 500.000 Kč ode dne 17. 11. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka se původně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 700.000 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 1. 10. 1998 do zaplacení. Poté však stěžovatelka vzala žalobu částečně zpět a soud řízení zastavil co do zaplacení částky 700.000 Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 200.000 Kč ode dne 27. 9. 2000 a nadále, 21% úroků z částky 700.000 Kč od 1. 10. 1998 do 26. 9. 2000, z částky 200.000 Kč za dobu od 27. 9. 2000 do dne 16. 11. 2000 a v té části kterou byl požadován úrok z prodlení ve výši 11% ode dne 1. 10. 1998 z částky 700.00 Kč a nadále. Stěžovatelka se proti zmíněnému rozsudku odvolala, protože nesouhlasila se zpětvzetím žaloby v části týkající se příslušenství pohledávky v takovém rozsahu, jak přednesl její právní zástupce, a rozšířila tak žalobní petit o úrok z prodlení ve výši 21 % z částky 700.000 Kč od dne 26. 10 1998 do dne 26. 9. 2000 a totéž z částky 500.00 Kč ode dne 27. 9. 2000 do zaplacení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 11. 2001 č. j. 25 Co 521/2001-96 změnu žaloby nepřipustil s odkazem na zásadu hospodárnosti, odvolání stěžovatelky odmítl jako podané osobou neoprávněnou a rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Dne 28. 2. 2002 byl soudu I. stupně doručen návrh stěžovatelky na pokračování v řízení, ve kterém upozorňovala na opomenutí rozhodnout o úroku z prodlení ve výši 10% z částky 300.000 Kč ode dne 27. 9. 2000 do dne 16. 11. 2000. Tento návrh soud dne 30. 6. 2003 usnesením č. j. 16 C 281/99-108 zamítl s odůvodněním, že jej nelze považovat za návrh na pokračování v řízení ve smyslu ustanovení §111 o.s.ř.; posouzen jako návrh na doplnění rozsudku podle ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. byl podán po lhůtě. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2003 č. j. 19 Co 491/2003-113 odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil shledav je věcně správným.
Ústavní soud nemůže, než konstatovat, že žalobce má právo na rozhodnutí o celé jeho žalobě; toto ostatně vyplývá z ustanovení §152 odst. 1 věta prvá o.s.ř., podle kterého má být rozsudkem rozhodnuto o celé věci, přičemž jako pojistka proti opomenutí soudu rozhodnout o celé věci figuruje ustanovení §166 o.s.ř. o doplnění rozsudku v části předmětu řízení, o níž nebylo rozhodnuto, o nákladech řízení či o předběžné vykonatelnosti, když tento postup může vyvolat účastník řízení svým návrhem nebo i soud bez návrhu.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, že soud rozhodl pouze částečným rozsudkem, neboť tento fakt nevyplývá ani ze záhlaví rozsudku, ani z jeho výroku, kde by pak muselo být uvedeno, že o zbytku předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Toto přesvědčení stěžovatelky se ukazuje jako liché i v případě, kdy by Ústavní akceptoval její argument, že se jedná o částečný rozsudek, který jako částečný nebyl toliko označen, a to vzhledem k tomu, že ani z obsahu předmětného rozsudku, ani z řízení mu předcházejícího (především usnesení o částečném zastavení řízení) není možno vyčíst, že by jej soud považoval za částečný. S ohledem na výše uvedené je třeba vzniklou situaci posuzovat jako pochybení soudu spočívající v opomenutí rozhodnout o celém petitu, zhojitelné návrhem stěžovatelky podle ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka však podala návrh na pokračování v řízení, který nalézací soud zamítl s tím, že řízení nebylo přerušeno ve smyslu ustanovení §111 o.s.ř. a nebylo tedy v čem pokračovat. Zmíněný soud rovněž podání správně zhodnotil jako návrh na doplnění rozsudku, kterému s odkazem na marné uplynutí lhůty nemohl vyhovět. V protikladu se stanoviskem stěžovatelky sdílí Ústavní soud názor obecných soudů, že patnáctidenní lhůta pro podání návrhu na doplnění rozsudku je lhůtou prekluzivní, jejímž marným uplynutím právo zaniká.
Lze shrnout, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem, nicméně se nabízí otázka, zda v případě zjevného pochybení soudu, jaký představuje nevyčerpání celého předmětu řízení, je namístě stanovení propadné lhůty pro žádání náležité nápravy, tedy zda je ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. v části týkající se patnáctidenní lhůty ústavně konformní. V návrhu na doplnění rozsudku je možno vidět určitou paralelu s opravnými prostředky, ačkoli se tento mezi ně neřadí, ale jde o specifický způsob zákonem předvídaný k nápravě výše zmíněného pochybení soudu, přičemž tímto pochybením může být do ústavně garantovaného práva či svobody dané osoby zasaženo stejnou intenzitou jako v případě pochybení napadnutelného opravným prostředkem, např. odvoláním. Jak v případě návrhu na doplnění rozsudku, tak v případě odvolání v občanském soudním řízení existují lhůty pro jejich uplatnění, které mají totožnou délku. Právo domáhat se nápravy rozhodnutí, ať už se později ukáže, zda šlo o vady domnělé či skutečné, je časově omezeno z důvodu ochrany jistoty v právních vztazích a zabránění vedení soudních řízení ad infinitum. Ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. poskytuje zjednání účinné nápravy, přičemž Ústavní soud nepovažuje patnáctidenní lhůtu od doručení rozsudku za nepřiměřeně krátkou s ohledem na její totožnost s lhůtou pro podání odvolání, když oběma těmito prostředky se lze domáhat odstranění vad srovnatelné závažnosti, a proto Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodňovalo zrušení příslušného ustanovení pro neústavnost.
Blíže nespecifikovaným poukazem stěžovatelky na porušení článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud nezabýval, neboť ze zjištěných skutečností není zřejmé, jakým způsobem mohlo být stěžovatelce odepřeno právo na právní pomoc.
Nezbývá, než uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a nedopustily se tak porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu