ECLI:CZ:US:2004:4.US.88.03
sp. zn. IV. ÚS 88/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti O. Ř.,zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2002 sp. zn. 37 Co 483/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2003, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 37 Co 483/99, a tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že nesouhlasí především se zjištěním jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, pokud tyto v odůvodnění svých rozsudků uvedly, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že řádně doručila výzvu k poskytnutí náhrady za znehodnocené budovy Zemědělskému družstvu M.. Podle názoru stěžovatelky oba výše označené soudy z provedených důkazů zjistily nesprávný skutkový stav věci, a v návaznosti na tato vadná skutková zjištění z nich vyvodily i nesprávné právní závěry. Stěžovatelka v tomto směru poukazuje na svůj přípis žalovanému ze dne 14. 4. 1992, který údajně obsahoval výzvu k poskytnutí náhrady za znehodnocené budovy, poštou potvrzený podací lístek o odeslání doporučené zásilky na adresu žalovaného a svědeckou výpověď svědka C. Ř.
Obecné soudy proto pochybily, zdůrazňuje dále stěžovatelka, pokud nehodnotily tvrzení žalovaného s ohledem na jeho "nevěrohodnost", jež se údajně již v řízení před soudem prvního stupně projevila v jeho nepravdivém tvrzení, vyvráceném svědeckou výpovědí znalce, že mu není nic známo o tom, že by při řešení otázky náhrady za znehodnocení budovy byly vypracovány znalecké posudky, a tyto poté doručeny na jeho adresu.
Krajskému soudu v Brně dále stěžovatelka vytýká, že při rozhodování ve věci samé postupoval v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy, neboť "chybně a proti logice věci za užití nesprávného výkladu právního předpisu dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když navíc neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu".
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. zda byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a zda stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou vedeného pod sp. zn. 9 C 6/98, který si Ústavní soud připojil, vyplývá, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) se žalobou proti Zemědělskému družstvu M. (dále jen "žalovaný") domáhala sepsání předávacího protokolu o předání nemovitostí v katastrálním území Pustina a jejich fyzického předání, a dále požadovala po žalovaném zaplacení finanční náhrady za znehodnocenou nemovitost v částce 87.306,66 Kč.
Ve věci rozhodoval Okresní soud ve Žďáru na Sázavou, který rozsudkem ze dne 14. 7. 1999 č. j. 9 C 6/98-37, rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku zamítl návrh stěžovatelky, aby soud uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce požadovanou částku a náklady řízení.
Pod bodem II. výroku soud řízení ve věci návrhu stěžovatelky na sepsání předávacího protokolu zde blíže označených nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Pustina, obec M. a uložení povinnosti jí tyto nemovitosti fyzicky předat, zastavil.
Pod bodem III. výroku předmětného rozsudku soud prvního stupně uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady řízení.
V odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu řízení byly předmětné nemovitosti žalovaným stěžovatelce předány a soud prvního stupně proto, po zpětvzetí návrhu ohledně této části žaloby, řízení zastavil.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka se z rozhodnutí Státního notářství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 7. 1989 stala výlučnou vlastnicí zemědělské usedlosti č. p. 410 v Pustině, včetně souvisejících hospodářských budov a pozemků. Na pozemku parcela č. 44 byl z bývalé stodoly usedlosti vybudován kravín, který byl žalovaným užíván až do roku 1990, když poté byl předán soukromě hospodařícímu zemědělci do užívání.
Zatímco ve vztahu k výzvě stěžovatelky k vydání nemovitostí dospěl soud prvního stupně k závěru, že tuto výzvu stěžovatelka uplatnila řádně a včas, v případě žádosti o poskytnutí náhrady podle §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), tentýž soud dovodil, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že tuto žádost řádně a včas doručila žalovanému. Z tohoto důvodu nárok žalobkyně ke dni 24. 6. 1996 zanikl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 37 Co 483/99 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce 87.306,66 Kč zamítl.
Ve výroku pod bodem III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval ve všech směrech za správná a úplná, když ve vztahu k námitkám stěžovatelky odkázal na výslech stěžovatelky a jejího manžela, z nichž vzal za prokázáno, že pokud svědek C. Ř. uvedl, že v doporučené zásilce, zaslané žalovanému dne 15. 4. 1992 byla pouze žádost ze dne 14. 4. 1992, pak by měla stěžovatelka předložit ještě další podací lístek o odeslání dopisu ze dne 13. 4. 1992, na něž žalovaný reagoval dopisem ze dne 18. 5. 1992. Pokud však stěžovatelka žádný doklad o zaslání žádosti o náhradu nepředložila, a žalovaný popřel, že by ho obdržel, nezbylo, než vycházet ze závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelka stran řádného zaslání žádosti podle §23 zákona č. 229/1991 Sb. důkazní břemeno neunesla.
Ústavní soud se nejprve zabýval naplněním formálních náležitostí ústavní stížnosti a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je řádně zastoupena, před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. S ohledem na skutečnost, že i když napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozsudek soudu I. stupně, šlo o změnu formální, spočívající pouze v rozdílné formulaci téhož výroku soudu prvního stupně, shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou.
Dále se již Ústavní soud zabýval hodnocením ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti t. j. tím, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky.
Přezkoumáním předloženého spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 9 C 6/98 ve vztahu k právním závěrům obecných soudů, vyjádřeným v napadených rozsudcích, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s postupem obecných soudů při hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrů.
Ústavní soud není běžnou odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky, není tedy ani povolán k tomu, aby se zabýval přehodnocováním důkazů, které obecné soudy provedly v pravomocně skončeném řízení, neboť takové procesní postupy jsou vyhrazeny obecným soudům a vyplývají z ústavního principu nezávislosti těchto soudů. Soudy obou stupňů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (vyjádřenou v ustanovení §132 občanského soudního řádu) dospěly po provedeném dokazování ke skutkovým zjištěním, z nichž posléze vyvodily odpovídající právní závěry.
Námitky stěžovatelky, které jsou v ústavní stížnosti uvedeny, byly předmětem posuzování již odvolacího soudu, který, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, hodnotil jak výslech stěžovatelky, žalovaného, tak i svědka C.a Ř., a to jak jednotlivě, tak i v těchto jejich vzájemných souvislostech:
Stěžovatelka v řízení předložila jako důkaz mimo jiné dopis žalovaného ze dne 18. 5. 1992, z něhož vyplývá, že je reakcí žalovaného na její výzvu k vydání nemovitostí, kterou žalovaný obdržel dne 16. 4. 1992. Tvrzení stěžovatelky, že v doporučené zásilce odeslané dne 15. 4. 1992 adresované žalovanému, byla mimo výzvy k vydání nemovitostí ještě žádost stěžovatelky ze dne 14. 4. 1992 o poskytnutí náhrady, bylo vyvráceno i výpovědí svědka navrženého stěžovatelkou, C.a Ř. (na č. l. 28), který při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 7. 1999 vypověděl, že "trvá na tom, že ze dne 14. 4. 1992 v té doporučené zásilce, kterou na družstvo poslal 15. 4. 1992, byla ona žádost ze dne 14. 4. 1992 a nebyl tam jiný papír".
Za této situace proto obecné soudy, při dodržení pravidel logického myšlení, správně dospěly ke shodnému závěru, že pokud doporučená zásilka, převzatá k poštovní přepravě dne 15. 4. 2002, obsahovala jen jeden list papíru, na nějž adresát odpovídal ve smyslu výzvy k vydání požadovaných nemovitostí, nemohlo jít o žádost stěžovatelky ze dne 14. 4. 2004, ale právě jen o tuto výzvu, a to i z toho důvodu, že žalovaný dle svého vyjádření takovou žádost stěžovatelky v zákonné lhůtě neobdržel.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zdůraznil, že stěžovatelka ani v odvolacím řízení neprokázala, že výzva k poskytnutí náhrady za znehodnocení budovy byla žalovanému doručena.
Jak již zdůraznil Ústavní soud shora, oba soudy v předmětném řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., neporušily tedy ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, neboť právní závěry jimi vyvozené jsou v souladu s obsahem připojeného spisu. Za této situace není důvod pro zásah Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti označených soudů.
Tvrzení stěžovatelky, že jí ze strany obecných soudů nebyla poskytnuta ochrana jejího vlastnického práva, není v její ústavní stížnosti blíže konkretizováno, proto se jím Ústavní soud blíže nezabýval; přes tuto skutečnost však považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že předmětem řízení v této věci nebylo vlastnické právo stěžovatelky, ale "pouze" obligační nárok, byť od vlastnického práva odvozený.
Z tohoto důvodu považuje proto Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o porušení jejího vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny) za zcela nepřípadný.
Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Brně a v jeho rozsudku porušení práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu