ECLI:CZ:US:2004:4.US.88.04
sp. zn. IV. ÚS 88/04
Usnesení
IV. ÚS 88/04
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch. advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. 16 C 246/95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, č. j. 22 Co 479/2001-292, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o úpravě některých spoluvlastnických vztahů k budovám a některých vlastnických vztahů k bytům a nebytovým prostorám, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků pro jejich údajný rozpor s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujícím nedotknutelnost vlastnictví. Stěžovatelka vznáší námitky vůči způsobu, jakým bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Dle jejího mínění neměly soudy spoluvlastnictví vypořádat přikázáním nemovitosti žalovaným, ale rozdělením domu na bytové jednotky v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. Stěžovatelka nepřikázání nemovitosti do jejího vlastnictví mj. z důvodu vysokého věku cítí také jako diskriminační a porušující článek 1 Listiny, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Vzhledem k tomu, že soudy při vypořádání podílového spoluvlastnictví odmítly postupovat podle návrhu stěžovatelky i s odkazem na blokační ustanovení §5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, navrhuje stěžovatelka jeho zrušení, neboť porušuje její vlastnické právo. Dne 5. 5. 2004 stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila o 14 fotografií, kterými doložila současný stav domu, a vyjádřila nesouhlas s cenou nemovitostí stanovenou soudním znalcem.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 246/95 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:
Žalobou u tohoto soudu podanou se stěžovatelka jako podílový spoluvlastník 3/8 domu č. p. 410 se st. parc. p. č. 1377 nemovitostí zapsaných na LV č. 1218, vedeném u Katastrálního úřadu Praha - město, kat. území Nové Město domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením nemovitosti na bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 19. 2. 1999 rozhodl tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, nemovitosti z jedné ideální poloviny přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného Z. B. a z jedné ideální poloviny do společného jmění manželů Z. B. a S.B., kterým uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu ve výši cca 4 mil. Kč. K odvolání stěžovatelky nesouhlasící se způsobem vypořádání odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, nikoli však z důvodů předkládaných stěžovatelkou, ale pro změnu cenových předpisů. Dne 2. 8. 2001 nalézací soud rozsudkem č. j. 16 C 246/95-247 rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví stejným způsobem jako v rozsudku předešlém, výši přiměřeného vypořádání však upravil podle aktualizovaného znaleckého posudku. Městský soud rozsudkem č. j. 22 Co 479/2001-292 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 22 Cdo 2255/2003-349 ve smyslu ustanovení §243 b odst. 2 občanského soudního řádu jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud sice shledal, že předpoklady přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jsou dány, protože dosud ve své praxi neaplikoval ustanovení §5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů ve znění novely provedené zákonem č. 451/2001 Sb., avšak s ohledem na skutečnost, že nejméně jeden z bytů se nacházel v nájmu fyzické osoby, nebylo důvodu zabývat se otázkou pořadí jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu, neboť postupu navrhovaném stěžovatelkou bránilo blokační ustanovení §5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 v plném rozsahu odkázala na důvody uvedené v rozsudku ze dne 2. 8. 2001, č. j. 16 C 246/95-247.
Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, např. usnesení IV. ÚS 58/95 (svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení), IV. ÚS 219/96 (sv. 6), I. ÚS 349/98. Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze shora označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, ačkoli na základě jejího dovolání ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud, který dovolání zamítl. Toto posledně uvedené rozhodnutí je nepochybně posledním procesním prostředkem (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který má být ústavní stížností v prvé řadě napaden. Funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k níž však nemůže dojít tak, že by z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, protože pak by rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno, což by bezpochyby odporovalo principu právní jistoty, a to zvláště jde-li - jako v posuzovaném případě - o rozhodnutí nikoliv deklaratorní, ale věcné (srov. IV. ÚS 58/95).
Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatelka vzdor uvedenému alespoň co do obsahu odůvodnění ústavní stížnosti nenapadala též rozhodnutí dovolacího soudu, avšak dospěl k závěru, že nikoliv, čímž se též posuzovaná věc zásadním způsobem liší od věci řešené rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice (č. 57567/00 ze dne 20. 4. 2004).
Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je možno spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu či jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti; nesplňuje-li tedy ústavní stížnost všechny zákonem předepsané náležitosti nebo je-li zjevně neopodstatněná, odrazí se odmítnutí ústavní stížnosti i v tomto návrhu, protože odmítnutím ústavní stížnosti odpadla podmínka nezbytná pro jeho projednání (srov. usnesení III. ÚS 101/95).
Ačkoli výše uvedené okolnosti jsou toliko procesní povahy, jsou natolik závažné a markantní a pro rozhodnutí Ústavního soudu podstatné, že nedovolují meritorní přezkum ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž návrh s ní spojený byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu