ECLI:CZ:US:2004:4.US.89.03
sp. zn. IV. ÚS 89/03
Usnesení
IV.ÚS 89/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, čj. 7 To 463/2002- 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení, kterým Městský soud v Praze zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2002, čj. Nt 105/2002-30, a znovu rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci proti němu vedené u Vojenského obvodového soudu v Prešově pod sp. zn. 1 T 24/60, jakož i návrh na povolení obnovy rehabilitačního řízení vedeného u Nejvyššího soudu ČSFR pod sp. zn. Tzv 30/90. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v napadeném rozhodnutí a tvrdí, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 8. 11. 1960, sp. zn. 1 T 24/60, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 tehdy platného trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Ke stížnosti pro porušení zákona podané tehdejším generálním prokurátorem ČSFR rozhodl Nejvyšší soud ČSFR rozsudkem ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. Tzv 30/90, tak, že rozsudek Vojenského obvodového soudu v Prešově zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil nový trest odnětí svobody v délce 1 měsíce nepodmíněně. Stěžovatel navrhl povolení obnovy těchto řízení, avšak Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením konstatoval, že není místně příslušným soudem, neboť mu nepřísluší projednávat rozhodnutí cizích soudů, a to ani v rámci mimořádného opravného prostředku. Tento závěr Městský soud v Praze po věcné stránce potvrdil, pochybení soudu prvého stupně však shledal v nesprávné aplikaci procesních ustanovení, a proto jeho usnesení zrušil a sám rozhodl o zamítnutí stěžovatelova návrhu s odůvodněním, že důvody pro obnovu řízení ve smyslu §278 trestního řádu nebyly dány.
Stěžovatel spatřuje rozpor (a tím i porušení práva na spravedlivý proces) v tom, že Městský soud v Praze potvrdil nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3, ale zároveň uvedl, že tento soud měl návrh na obnovu řízení zamítnout; oponuje závěru o neexistenci soudu, který by mohl místní příslušnost posoudit, a uvádí, že Městský soud v Praze mohl požádat o posouzení příslušnosti Evropský soud pro lidská práva nebo Nejvyšší soud ČR, či měl přihlédnout k právnímu názoru Ústavního soudu vyslovenému v jeho usnesení ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. II.ÚS 402/01. Dále Městskému soudu v Praze vytýká, že nepostupoval podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a nezkoumal, zda za podstatnou vadu v předešlém řízením nelze považovat to, že původní odsuzující rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s demokratickými principy a zásadami. Podle stěžovatele soud rovněž pominul právní závěry některých nálezů Ústavního soudu (konkrétně sp. zn. II.ÚS 285/97, sp. zn. II.ÚS 187/2000, sp. zn. I.ÚS 26/01), či některých, v ústavní stížnosti citovaných, rozhodnutích obecných soudů vztahujících se podmínkám povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel kritizuje názor městského soudu o tom, že stěžovatelem předložená rozhodnutí jiných obecných soudů, kterými byla v analogických věcech obnova řízení povolena, jsou rozporná se zákonem a uvádí řadu rozhodnutí na podporu své argumentace. Ze všech výše uvedených důvodů pak žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel doplnil podáním ze dne 19. 6. 2003, ve kterém upozornil na bod II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 4 Tz 76/2003, ve kterém Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že pokud by ve věci (věc J. M.) nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě, a dále na další dvě rozhodnutí, kdy v analogických případech byla obnova řízení povolena, ačkoliv v původním řízení rozhodoval československý soud se sídlem na území dnešní Slovenské republiky. K podání stěžovatel přiložil dvě rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, kterými bylo vyhověno návrhu na povolení obnovy řízení ve srovnatelných věcech, přestože v původním řízení rozhodoval soud se sídlem na území dnešní Slovenské republiky.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 5. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 7 To, plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 3, jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 6. 2004, podepsaném předsedou příslušného senátu, odkázal na své původní rozhodnutí ze dne 17. 10. 2002
Dne 10. 6. 2004 obdržel Ústavní soud další podání stěžovatele označené jako "Doplněk k ústavní stížnosti - návrh na předložení věci plénu Ústavního soudu", ve kterém stěžovatel polemizoval s myšlenkou vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV.ÚS 792/02 (věc O. M.), podle níž je rozhodující, zda je v platném právním řádu využitelný procesní prostředek umožňující přezkum rozhodnutí, jehož vada spočívá v mylném právním posouzení, jinou cestou než obnovou řízení. Podle stěžovatelova rozboru takový prostředek v jeho věci zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neposkytuje mimo jiné i z důvodu uplynutí propadné lhůty podle §6 zákona č. 119/1990 Sb. Podle trestního řádu by takovým prostředkem mohlo být dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) či stížnost pro porušení zákona; problém však spočívá v tom, že pomocí dovolání lze napravit jen vadná pravomocná rozhodnutí vydaná po 1. 1. 2002, a dále to, že stížnost pro porušení zákona je prostředkem ministra spravedlnosti a občan nemá žádný právní nástroj, jak si podání stížnosti vymoci. Navíc jde o prostředek, který byl ve stěžovatelově případě již použit a jeho opětovné použití vylučuje ustanovení věty druhé §266 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel má však za to, že čtvrtý senát Ústavního soudu má důvod přerušit řízení a vyřešit rozpor tak, aby v rámci spravedlivého procesu existovala pro stěžovatele reálná cesta ke zrušení vadného pravomocného rozhodnutí, tím, že plénu Ústavního soudu předloží návrh na zrušení věty druhé v ustanovení §266 odst. 1 tr. řádu, aby ministr spravedlnosti měl možnost v odůvodněných případech podat stížnost pro porušení zákona opakovaně, a návrh na zrušení části ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu ve slovech "do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje", a ustanovení §265e odst. 2 a 4 tr. řádu ve vztahu k pravomocným soudním rozhodnutím vydaným před 1. lednem 2002, aby bylo možno vyřešit problém podání dovolání proti rozhodnutím vydaným před 1. lednem 2002 na základě mylného právního posouzení. Stěžovatel poukazuje na obdobný případ, který rozhodoval Ústavní soud ČSFR, který pojednával o právu odvedenců na odepření vojenské služby, pokud byli odvedeni před 16. lednem 1992. Ústavní soud ČSFR dospěl v nálezu ze dne 10. 12. 1992, vyhlášeným pod č. 132/1992 Sb., k závěru, že lhůta sama o sobě není protiústavní, ale protože ji nebylo možno aplikovat na muže odvedené před 16. 1. 1992, pozastavil účinnost ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992 a Parlament pak zákonem č. 135/1993 Sb. vyřešil celou věc přijetím dodatečné lhůty.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Nt 105/2002, jehož součástí byla i fotokopie spisu Vojenského obvodového soudu v Prešově, sp. zn. 1 T 24/62, a spis Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Tzv 30/90. Zjistil, že stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově a rehabilitačního řízení vedeného bývalým Nejvyšším soudem ČSFR s tím, že dosud platné části rozsudku z let 1960 a 1990 mají být zrušeny stejně jako všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Svůj návrh odůvodnil odkazem na ustanovení §1 odst. 1 písm. b), §2 odst. 1 a §3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), a právními závěry v návrhu citovaných nálezů Ústavního soudu. Podle stěžovatele byly tyto právní zásady skutečnostmi a důkazy, které již existovaly dříve, ale soud o nich nevěděl, resp. je nevyhodnotil.
Obvodní soud pro Prahu 3 shora citovaným usnesením konstatoval, že k projednání podaného návrhu není místně příslušným. Ke stížnosti stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění se vypořádal s argumentací stěžovatele, podle které měl být Obvodní soud pro Prahu 3 příslušný k rozhodování o obnově řízení, neboť převzal agendu Vojenského obvodového soudu v Praze po zrušení vojenského soudnictví, vysvětlením, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, vyšel najevo v Prešově a Nejvyšší soud ČSFR se jím zabýval jen v souvislosti s rehabilitací stěžovatele. Městský soud v Praze shledal nepřípustným, aby český soud zasahoval do jurisdikce nyní cizozemského soudu a rušil jeho rozhodnutí nebo jejich části; namístě neshledal ani aplikaci §387 odst. 2 trestního řádu, neboť dle jeho výkladu toto ustanovení lze vztáhnout pouze na případy neexistence tuzemského soudu, nikoliv soudu cizozemského, který navíc v daném případě (Vojenský obvodový soud v Prešově) objektivně nadále existuje. Tyto skutečnosti považoval Městský soud v Praze za bránící věcnému projednání stěžovatelova návrhu na obnovu řízení ve smyslu §278 trestního řádu, a proto rozhodl, jak shora uvedeno. V odůvodnění se rovněž vypořádal s návrhem na postoupení návrhu soudu, který by stěžovateli mohl poskytnout soudní ochranu, když toto řešení z jím dříve vyložených důvodů neshledal vůbec možným; reagoval i na argumentaci stěžovatele opřenou o právní zásady týkající se čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (z nichž při svém rozhodování vycházel i Ústavní soud) tak, že obnova řízení z důvodu změny právního názoru na řešení dané problematiky nemůže odůvodnit povolení obnovy řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení je založeno na právním závěru, podle kterého, shrnutě řečeno, český soud nemůže projednávat návrh směřující proti rozhodnutí soudu, který se nenachází na území ČR, nýbrž na území státu cizího. Tento závěr má oporu v ustanovení §281 odst. 2, §387 odst. 2 trestního řádu, čl. II. odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), a zvláště pak v rovině ústavněprávní lze tento závěr opřít též o ustanovení čl. 1 Ústavy, jímž Česká republika deklaruje dodržování závazků, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Takovým závazkem je i všeobecně uznávaná zásada svrchované rovnosti států vylučující vstup jurisdikce jednoho státu do jurisdikce státu druhého; požadavek stěžovatele, aby právě takto bylo postupováno, lze tedy označit za odporující mezinárodnímu právu a v důsledku toho i za požadavek protiústavní. Ústavní soud tedy neshledal na stěžovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze nic, co by odůvodnilo jeho zásah, a to zejména i s přihlédnutím k tomu, že správný výrok uvedeného rozhodnutí byl stížnostním soudem bez jakýchkoliv pochyb ústavně konformním způsobem odůvodněn; na přesvědčivé důvody obecným soudem uvedené lze odkázat. Námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze měl předložit věc k posouzení místní příslušnosti soudu Nejvyššímu soudu ČR či Evropskému soudu pro lidská práva, tak v kontextu shora uvedeném postrádá právní základ.
Pokud stěžovatel vytýkal Městskému soudu v Praze, že nepřihlédl k označeným rozhodnutím Ústavního soudu, pak je třeba uvést, že tyto se k problematice řešené v napadeném rozhodnutí nevztahují. Stěžovatel cituje právní názory nálezů, jež reflektují konkrétní věc, což může být, bez uvážení všech aspektů daného případu, v některých případech zavádějící a mylné. Ústavní soud má za to, že se k takové zavádějící argumentaci uchýlil v projednávaném případě i stěžovatel. Konkrétním předmětem věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 402/01 bylo uplatnění náhrady škody občanem rehabilitovaným podle zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, ve věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 285/97 (publ. in ÚS sv. 12, nález č. 117) šlo o rozhodování Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, právní názor vyslovený ve věci II.ÚS 187/2000 (publ. in ÚS sv. 21, nález č. 40) byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01 (publ. in ÚS sv. 23, stra 342 a násl.), a věc sp. zn. I.ÚS 26/01 (publ. in ÚS sv. 23, nález č. 99), obsahuje právní názor týkající se zásady "ne bis in idem" v souvislosti s vyhýbání se výkonu civilní služby, nikoliv však právní názor týkající se obnovy řízení, či dokonce podmínek řízení.
K argumentaci stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě Ústavní soud uvádí, že účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Toto ustanovení tedy negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). V projednávaném případě jde tato argumentace stěžovatele již mimo rámec věci, neboť o jeho návrhu Městský soud v Praze po věcné stránce vůbec rozhodoval.
Pokud stěžovatel vytýká Městskému soudu v Praze hodnocení rozhodnutí jiných obecných soudů, které obnovu řízení v obdobných věcech jako je stěžovatelova povolily, jde o výtku nepřípadnou. Byť by mohlo být obecně připuštěno, že hodnocení zákonnosti jiných soudních rozhodnutí nebývá zpravidla součástí odůvodnění konkrétního soudního rozhodnutí, nemůže tato námitka sama o sobě posunout celou věc do ústavněprávní roviny a přivodit navrhovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Tuto sílu nemají ani odkazy stěžovatele na konkrétní rozhodnutí obecných soudů, odlišná od napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť není rolí Ústavního soudu dbát na jednotnost jejich judikatury.
Podnět stěžovatele k přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení návrhu na zrušení části ustanovení §266 odst. 1 věty druhé tr. řádu, čtvrtý senát Ústavního soudu nevyužil, neboť k němu neshledal důvod. Citované ustanovení zní: "Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná." Citované ustanovení obsahuje zákonnou výjimku, kterou předpokládá ustanovení §30 odst. 2 poslední věta zákona č. 119/1990 Sb., podle které podání stížnosti pro porušení zákona "... nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona.". Tato výjimka plně dopadá i na stěžovatelův případ. Čtvrtý senát Ústavního soudu rovněž nevyužil stěžovatelova podnětu k přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení ustanovení §265e odst. 1 ve slovech "do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje" a §265e odst. 2 až 4 tr. řádu, neboť tento institut na projednávanou věc nedopadá. Ve stěžovatelově věci proběhlo rehabilitační řízení podle oddílu čtvrtého zákona č. 119/1990 Sb., který zakotvuje speciální procesní normy, včetně opravných prostředků vyjmenovaných v ustanovení §17 zákona o soudní rehabilitaci. Úvaha o možnosti podat dovolání proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově vrací věc zpět k argumentaci o nemožnosti zasáhnout do jurisdikce nyní cizozemského soudu. Ústavní soud dodává, že i v případě, kdyby podání stěžovatele ze dne 10. 6. 2004 považoval za návrh na zrušení příslušných ustanovení trestního řádu, nemohl by rozhodnout jinak, než jej odmítnout, neboť je-li ústavní stížnost odmítnuta, návrh s ní spojený sdílí její osud a Ústavní soud jej nemůže věcně pojednat. Z důvodů již výše vyložených by i meritorně projednatelný návrh čtvrtý senát Ústavního soudu považoval za zjevně neopodstatněný.
Po posouzení věci v rozsahu shora uvedeném tedy Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí není způsobilé porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či právo na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť Městský soud v Praze rozhodl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a nelze dospět ani k závěru, že by do základních práv stěžovatele zasáhl svým postupem. Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu