ECLI:CZ:US:2004:4.US.94.03
sp. zn. IV. ÚS 94/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. J., a Ing. K. J., obou zastoupených JUDr. P.Č., advokátem, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, č. j. 28 Cdo 1070/2001-71, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000, č. j. 22 Co 176/2000-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2002, č. j. 28 Cdo 1070/2001-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000, č. j. 22 Co 176/2000-55. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba stěžovatelů na určení, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu 0 + 1 v 5. podlaží domu čp. 534 v Praze 2, Š.4, není vázána na bytovou náhradu a že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat prvnímu žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá. Odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů, pro kterou by bylo z hlediska dobrých mravů nepřiměřené vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu a která by tedy odůvodňovala vyhovění žalobě na určení (čl. III, bod 6. přechodných ustanovení zák. č. 519/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud následně v dovolacím řízení dovolání žalobců proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze rovněž zamítl. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že v předmětné věci nešlo o to znovu projednat věc, v níž již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti vyklidit byt v závislosti na bytové náhradě, ale o to nárok na bytovou náhradu opětovně posoudit, a to s ohledem na znění ustanovení §3 odst. 1 obč. zákona. Nejvyšší soud v daném případě posuzoval otázku, zda došlo oproti předchozímu stavu ke změně poměrů, pro kterou by bylo z hlediska dobrých mravů s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. nepřiměřené vázat vyklizení bytu žalovaným na zajištění náhradního bytu. Stěžejní bylo v této souvislosti posouzení otázky, zda byly dány vážné důvody, které by dočasně bránily užívání bytu žalovaným. Dle názoru Nejvyššího soudu je výkon zaměstnání [i s ohledem na čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 26 odst. 1 Listiny] vážným důvodem pro pouze občasné užívání bytu, což je uznáváno právní teorií i praxí.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených zejména v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí porušují čl. 3 odst. 1 Listiny tím, že vlastnické právo stěžovatelů je "hrubým způsobem omezováno" orgány státní moci ve prospěch žalovaného. Dle názoru stěžovatelů je právo žalovaného (vedlejšího účastníka řízení), který předmětný byt užíval a užívá bez právního důvodu nadřazeno vlastnickému právu stěžovatelů. Stěžovatelé dále namítali porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, které se týká nuceného omezení vlastnického právo. Vlastnické právo požívá maximální ochrany a není možné používat takový výklad, který by toto právo oslabil, navíc v situaci, kdy třetí osoba (žalovaný) hrubě porušuje své povinnosti a omezuje i vlastnické právo stěžovatelů. Jako ústavně možné omezení vlastnického práva spatřovali stěžovatelé i samotné ustanovení §712 obč. zák. Zákonná konstrukce vychází z existence právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, který ovšem v daném případě neexistuje, protože se nejedná o vztah nájemní. Pouze nájemník má právo a to pouze v zákonem stanovených případech na bytovou náhradu. Porušení čl. 36 odst. 1 spatřovali stěžovatelé v tom, že se obecné soudy řádně nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, zejména pak s těmi, které nebyly provedeny, resp. nebyly převzaty za základ skutkových zjištění soudů. Procesnímu oprávnění účastníka navrhovat důkazy, které považuje za důležité k prokázání svých tvrzení odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo dle názoru stěžovatelů sice zcela jednoznačné, že soudy skutečně hodnotily důkazy podle své úvahy, nicméně rozhodně ne každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Účastník řízení - Nejvyšší soud ČR - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nelze souhlasit s pojetím, které obsahuje ústavní stížnost. Z dokazování provedeného obecnými soudy, které dle názoru Nejvyššího soudu bylo zcela v souladu s pravidly racionálního myšlení a formální logiky, nelze usuzovat na porušení základních práv a svobod. V dané věci nedošlo ani ke změně poměrů, pro které by bylo se zřetelem k dobrým mravům nepřiměřené vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, nicméně dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do některého z jeho ústavně zaručených práv.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že žalovanému nenáleží bytová náhrada. Změny se lze domáhat, pokud by výkon práv a povinností ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bezdůvodně zasahoval do práv a oprávněných zájmů třetích osob a byl-li by v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nedošlo ke změně poměrů v předmětné věci tzn., že žalovanému náleží, tak, jako předtím v případě vyklizení, bytová náhrada. Stěžovatelé svou ústavní stížností v podstatě napadali hodnocení důkazů, provedených Městským soudem v Praze. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, vyžádaného od soudu prvního stupně, zjistil, že obecným soudům zejména pak odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil.
V daném případě obecné soudy po provedeném dokazování nedospěly k závěru, že by žalovaný opustil nebo měl v úmyslu opustit předmětný byt, nebo že by jej bez vážného důvodu neužíval. Obecně přitom platí, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon vojenské základní služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu. Takovým důvodem může být též nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudní uvážení je přitom nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v §3 odst. 1 občanského zákoníku odkazem na dobré mravy) umožňuje. Je zcela na místě i v případech soudního uvážení odpovědně se zabývat i příslušným pojmem, který není určitý, a to z hlediska intenzity vyjádření takového pojmu ve vztahu k otázce jeho interpretace v každém jednotlivém případě a to i z hlediska jeho užití při spravedlivém posouzení všech v dané věci učiněných skutkových zjištění.
Stěžovatelé se dále dovolávali ochrany svého vlastnického práva. Vlastnické právo zahrnuje několik složek. Jedná se zejména o právo s danou věcí disponovat, užívat a požívat z ní plody. Tato práva jsou nepochybně součástí vlastnického práva a mohou být omezena jen v případech, které jsou odůvodněny a stanoveny zákonem. Současně však je třeba si uvědomovat, že výkon práva, a to ani vlastnického práva, nesmí být zneužit na újmu práv jiných subjektů. V předmětné věci jsou proti sobě postaveny dva oprávněné zájmy, a to zájem vlastníka nemovitosti nerušeně a bez omezení svým vlastnictvím disponovat a užívat jej a na druhé straně zájem osoby, která sice již v konkrétním případě nemá postavení nájemce (nájemní vztah zanikl výpovědí), ale i nadále jí svědčí právní důvod užívání bytu (tzv. právo bydlení), jehož obsah blíže vymezuje ustanovení §712a obč. zák. Toto právo jí podle §712 odst. 6 občanského zákoníku náleží až do doby, než jí bude zajištěna odpovídající bytová náhrada.
Jestliže tedy odvolací soud nedospěl k jinému skutkovému závěru, než jaký je vyjádřen v jeho rozsudku, a proti postupu, jak k němu dospěl, nelze nic namítat, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu