ECLI:CZ:US:2004:4.US.94.04
sp. zn. IV. ÚS 94/04
Usnesení
IV. ÚS 94/04
Ústavní rozhodl dne 19. května 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti společnosti P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2052/2002, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, čj. 30 Co 568/99-214 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 1999, čj. 10 C 535/97-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2004 domáhá se stěžovatelka, řádně zastoupená advokátem, zrušení rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora uvedena. Argumentaci ústavní stížnosti zaměřuje výlučně proti údajným chybám rozsudku soudu prvého stupně; žádá sice zrušení i rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího, avšak ve vztahu k těmto žádná tvrzení, v čem protiústavnost postupu a rozhodnutí uvedených soudů přezkumných instancí spočívají, v ústavní stížnosti neprezentuje. Polemika s rozsudkem soudu prvého stupně vesměs přitom opakuje argumenty použité stěžovatelkou již v průběhu řízení před obecnými soudy, a také (z větší části doslovně) argumentaci obsaženou v předcházející její ústavní stížností řešené Ústavním soudem v řízení pod sp. zn. I. ÚS 563/02.
Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 10 C 535/97, připojil i svůj vlastní spis sp. zn. I. ÚS 563/02 a na podkladě takto shromážděných listinných materiálů, jakožto i s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti samotné, dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to z části pro její zjevnou neopodstatněnost a z části pro její opožděnost.
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost ve vztahu k usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud především v tomto směru vyslovuje souhlas s tím závěrem dovolacího soudu, že věc jím posuzovaná musela být rozhodována podle občanského soudního řádu ve znění účinném přede dnem 1. 1. 2001, neboť tento závěr jednoznačně vyplývá z části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Nutnosti respektovat procesní úpravu účinnou před 1. lednem 2001 měla si být stěžovatelka při střežení svých práv vědoma nejen při zvažování přípustnosti či nepřípustnosti eventuálního podání dovolacího opravného prostředku, ale především již před rozhodnutím odvolacího soudu. Právě v průběhu řízení před odvolacím soudem měla stěžovatelka podle tehdy aplikovatelných ustanovení o. s. ř. navrhnout odvolacímu soudu, aby pro případ potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu připustil tento soud proti svému rozsudku dovolání; jedině při existenci takového návrhu, a to byť by o něm bylo rozhodnuto negativně, za předpokladu závěru dovolacího soudu o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, bylo dovolání přípustné (§243 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001). Z obsahu spisu je patrno, že stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepřednesla, takže při potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu sama přivodila stav, že dovolání v její věci přípustné nebylo. Za takto nastalé situace Nejvyšší soud nepochybil, když stěžovaným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. V řádně odůvodněném usnesení Nejvyššího soudu nelze spatřovat nic protiústavního, neboť tento soud zákonným a ústavně souladným způsobem na stěžovatelčinu věc správně aplikoval relevantní ustanovení předpisů občanského práva procesního.
Ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu a odvolacího soudu je ústavní stížnost podána opožděně.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost zjevně co do obsahu brojí proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 10 C 535/97 ze dne 9. 6. 1999, a to ačkoliv opakovaně a též i v petitu návrhu je tento rozsudek chybně datem položen do 9. 7. 1999; tohoto dne však Okresní soud v Mladé Boleslavi žádný rozsudek nevydal; na č.l. 131 spisu je s datem 9. 7. 1999 založen platební poukaz týkající se znalečného; nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka jakkoli byla nespokojena právě s tímto platebním poukazem.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podala stěžovatelka již dříve ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2002. Tato její předcházející ústavní stížnost byla sepsána týmž advokátem jako ústavní stížnost nynější a Ústavní soud rozhodl o ní usnesením sp. zn. I. ÚS 563/02-33 ze dne 27. 4. 2004 tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. To sice samo o sobě nezpůsobuje překážku věci rozsouzené, avšak nic to nemění na tom, že druhá stěžovatelčina ústavní stížnost do téhož rozsudku nalézacího soudu, tedy ústavní stížnost nyní posuzovaná, byla podána opožděně.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V dané věci byla nepochybně stěžovatelka oprávněna domáhat se kasace rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodl dovolací soud, avšak to jedině za podmínky, že by v rámci odvolacího řízení vznesla návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka takový návrh nepřednesla, přesto však dovolání podala. Jestliže z tohoto důvodu nepřípustné dovolání správně Nejvyšší soud svým usnesením odmítl, bylo by možno z hlediska úvahy o tom, zda stěžovatelka vyčerpala či nevyčerpala procesní prostředky poskytované jí zákonem k ochraně práv, uzavřít tuto úvahu tak, že nikoli; v této souvislosti však Ústavní soud nepřehlíží spornou efektivitu dovolání, neboť rozhodnutí o jeho přípustnosti by i při splnění naznačeného (byť stěžovatelkou nevyužitého) procesního postupu, tak jako tak záviselo nikoli na ní samotné, nýbrž na úvaze dovolacího soudu o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. Ústavní soud proto vede k odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu nalézacího nikoli nepřípustnost ústavní stížnosti, ale její opožděnost. Stěžovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, potvrzující ve vztahu ke stěžovatelce rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky dne 12. 6. 2001, a ježto tento rozsudek nebylo již možno žádným opravným prostředkem napadnout, měla být ústavní stížnost proti němu i proti předcházejícímu rozsudku prvostupňovému podána do 60 dnů od jeho doručení, den doručení podle tehdy účinného zákona o Ústavním soudu v to počítaje. Byla-li ústavní stížnost předána k poštovní přepravě až dne 5. 3. 2004, stalo se tak dávno po uplynutí lhůty kogentně a neprominutelně stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, v nyní účinném znění, ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nic nemůže na opožděnosti ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného Sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadlo a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným, nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí výlučně proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak taková žádná nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním nepřípustným, přičemž tato nepřípustnost jasně vyplývala ze zákona a nikoli z úvahy Nejvyššího soudu, pročež důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr připouštějící prodloužení této lhůty i v případě ex lege nepřípustného dovolání, vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy dávno již pravomocnými rozhodnutími.
Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje meritorní přezkum stěžovaných rozsudků obecných soudů, takže námitkami v ústavní stížnosti obsaženými nemohl se Ústavní soud zabývat. To samo o sobě však nic nemění na tom, že ve vztahu k rozsudku soudu prvého stupně byly všechny výhrady stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vyvráceny již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/02 ze dne 27. 4. 2004.
V situaci, kdy Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost za návrh dílem zjevně neopodstatněný a dílem za návrh opožděný, nepovažoval za nezbytné požadovat vyjádření účastníků a případně i vedlejších účastníků k podané ústavní stížnosti, neboť tato vyjádření nemohla by do posuzované věci vnésti ničeho nového. Z týchž důvodů nevyzýval Ústavní soud právního zástupce stěžovatelky k odstranění nepřehlédnutelných vad podané ústavní stížnosti, spočívajících např. ve zcela chybném označení účastníků a vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem, zákonu o Ústavním soudu neodpovídajícímu odůvodnění návrhu, chybné dataci naříkaného rozsudku atd.
Z vyložených důvodů bylo rozhodnuto jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu