ECLI:CZ:US:2005:1.US.108.04
sp. zn. I. ÚS 108/04
Usnesení
I.ÚS 108/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se R. E. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR.
Uvedeným rozsudkem odvolací soud, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, ve výroku o trestu stěžovatele. Nově rozhodl tak, že stěžovatele, při nedotčeném výroku o vině, odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání (spolu)obžalovaného J. Š. zamítl. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byli stěžovatel a J. Š. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. J. Š. sám byl dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) TrZ. Za to byli oba odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. J. Š. byl trest uložen jako úhrnný.
Uvedený trestný čin pokusu vraždy spáchali dne 15. 3. 2002 v P., v bytě č. 10, kde s úmyslem usmrtit a odcizit věci, po předchozí hádce, fyzicky napadli uživatele bytu, poškozeného M. K. (dále také "poškozený"), kterého posléze vyhodili ven z balkónových dveří. Poté z bytu odcizili věci v celkové hodnotě 30 276,-- Kč. V důsledku uvedeného fyzického útoku a pádu ze 4. patra utrpěl poškozený rozsáhlá zranění, která, vzhledem ke zbrzdění jeho pádu šňůrami na prádlo, nataženými v železném držáku ve 2. patře domu, a včasné lékařské pomoci, nevedla k bezprostřednímu ohrožení jeho života.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ačkoli v novém hlavním líčení, konaném dne 23. 4. 2003, požadoval výslech poškozeného, soud jeho návrhu nevyhověl. Tímto postupem zkrátil stěžovatele v jeho právu na obhajobu, neboť nemohl poškozenému položit otázky. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zejména na rozhodnutí ve věci Doorsen v. Nizozemí s tím, že ačkoli se toto rozhodnutí týká institutu utajeného svědka, lze jej aplikovat i v jeho trestní věci.
V další části nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odnětí a přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Podnět k odnětí a přikázání věci podal proto, že podle jeho názoru došlo k personálnímu propojení soudu prvního stupně se soudem odvolacím, v osobě soudce Mgr. V. M. Ten nastoupil na stáž k odvolacímu soudu a vzal si sebou spis, zřejmě za účelem vypracování rozsudku. Stěžovatel se domnívá, že věc na tomto pracovišti konzultoval, a tak výrazně mohl svými názory ovlivnit odvolací senát. Za důležitou část děje považuje pád poškozeného z okna. Proto napadl znalecký posudek znalce z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, prof. PhDr. J. S., CSc., který v uvedeném posudku, nad rámec své odbornosti, uvedl, že "úder do hlavy plnou láhví šampaňského byl velmi intenzívní a zcela jistě způsobil bezvědomí poškozeného". Přitom znalec, jemuž otázka podle odbornosti přísluší, byl ve svých odpovědích o bezvědomí poškozeného opatrnější. Proto stěžovatel navrhl vypracovat posudek ústavu podle §110 TrŘ. Avšak ani tento návrh soud neakceptoval.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Vrchní státní zastupitelství v Praze vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že poškozený M. K. nebyl v opakovaném (novém) řízení vyslechnut, neboť byl v době konání hlavního líčení pro soud nedosažitelný a jeho výpověď nepokládal soud za podstatnou. Poškozený si totiž pád z okna nepamatoval. Navrhované postavení obžalovaného "tváří v tvář" poškozenému, který si, v důsledku utrpěného zranění, nic nepamatuje, je absurdní, stejně jako argumentace rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Otázka delegace byla stěžovateli opakovaně vysvětlena. Stěžovatel zaslal návrh na delegaci Nejvyššímu soudu ČR, který jej postoupil odvolacímu soudu až v době, kdy bylo ve věci už rozhodnuto. V tomto směru uvedl, že k návrhu stěžovatele, který učinil ve svém konečném návrhu, nebylo přihlédnuto, protože neměl odkladný účinek, a nebyl tedy důvod k odročení věci a vyčkání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Navíc návrh nebyl nijak konkrétní a měl znaky obstrukce. Ani později uváděný fakt, že Mgr. V. M. nastoupil stáž k Vrchnímu soudu v Praze, není důvodem pro úvahy o "personálním propojení prvostupňového a odvolacího soudu". Vrchní soud má ve stavu cca 90 soudců a větší počet stážistů, z nichž jedním byl zmíněný Mgr. V. M. Ten ale nebyl v kontaktu se senátem, který ve věci rozhodoval, věc nekonzultoval a svými názory odvolací senát neovlivňoval. Otázka znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechaniky byla řešena v napadeném rozhodnutí a k hodnocením, přesahujícím odbornost znalce, soud nepřihlédl, což je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 10/02, bylo, mimo již uvedené, zjištěno, že soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2002. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 8 To 7/03. Důvodem zrušení byla žádost obžalovaného stěžovatele, který po zatčení požádal, podle §306a TrŘ, o opětovné projednání této trestní věci před soudem, neboť předcházející řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému. Po provedeném dokazování rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, tak, jak je shora uvedeno.
Po prostudování spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 10/02, přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů, s přihlédnutím k argumentům uplatněným v ústavní stížnosti a po zvážení všech okolností projednávané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Obecné soudy zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Z jejich rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pro svá rozhodnutí o vině a trestu měly dostatek nepřímých důkazů (např. výpovědi svědků, znalecké posudky a další důkazy), které vytvořily nepřerušený řetězec, z něhož vyplynul závěr o vině stěžovatele. Svá rozhodnutí vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Námitka stěžovatele, že v novém hlavním líčení nebyl vyslechnut poškozený, ale byla čtena pouze jeho výpověď přesto, že se čtením nesouhlasil, není opodstatněná. Poškozený nebyl vyslechnut z důvodu jeho dlouhodobé nepřítomnosti (čtyř měsíců) na území České republiky, neboť v období od 20. 4. 2003 do 15. 8. 2003 absolvoval jazykový kurz ve Velké Británii. Proto byly v hlavním líčení dne 23. 4. 2003 přečteny protokoly o jeho výpovědi v přípravném řízení (č. l. 223 - 229 spisu) a v hlavním líčení dne 11. 11. 2002 (č. l. 518 - 520 spisu), přičemž výslechu poškozeného v přípravném řízení, stejně jako v hlavním líčení, byl přítomen obhájce stěžovatele Mgr. V. H. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro čtení výpovědi poškozeného, stanovené v §211 odst. 2 písm. a) TrŘ, byly splněny a k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo. Odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku není přiléhavý, neboť se týká výslechu utajených svědků.
Tvrzení stěžovatele o údajném ovlivnění odvolacího senátu soudcem Mgr. V. M., v průběhu jeho stáže na odvolacím soudu, je postaveno pouze na subjektivní domněnce stěžovatele. Soudce Mgr. V. M. sice působil na Vrchním soudu v Praze, ale nikoli v rámci odvolacího senátu 8 To. Na rozhodování o odvolání stěžovatele se nepodílel, což je patrno i z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 844 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že v působení soudce Mgr. V. M. na Vrchním soudu v Praze nelze spatřovat splnění podmínek pro vyloučení soudců odvolacího senátu z důvodu podjatosti (§30 TrŘ) a tím méně pak důvody pro odnětí a přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci, jak požadoval stěžovatel. Navíc nelze přehlédnout, že námitku podjatosti odvolacího soudu, resp. soudců odvolacího senátu, stěžovatel ani J. Š. ve veřejném zasedání o odvolání neuplatnili a neuplatnili ji ani v dovolání. Žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání z důvodu podání návrhu na delegaci nelze považovat za námitku podjatosti a nebránila dokončení veřejného zasedání a rozhodnutí o odvolání. Pro úplnost je na místě uvést, že důvody pro odnětí a přikázání věci neshledal ani Nejvyšší soud ČR.
K neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem ústavu podle §110 TrŘ z odvětví forenzní biomechanika odkazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný, a svůj postup zdůvodnily. V projednávaném případě soud prvního stupně zamítl stěžovatelem navržený důkaz, neboť jej považoval za nadbytečný (č. l. 799 spisu). Ani odvolací soud neshledal potřebu doplnit dokazování o stěžovatelem navržené důkazy, neboť soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí (č. l. 864 spisu). Neprovedením důkazu, navrženého stěžovatelem, nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Pro úplnost je vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces neobsahuje právo stěžovatele domáhat se provedení důkazu v podobě posudku ústavu z odvětví forenzní biomechanika za situace, kdy soud již důkaz znaleckým posudkem tohoto druhu provedl a není důvod pochybovat o správnosti takového znaleckého posudku. K části znaleckého posudku, týkající se bezvědomí poškozeného, kvůli němuž požadoval stěžovatel vypracování posudku ústavu, soud nepřihlížel, neboť přesahovala odbornost znalce.
Napadeným rozhodnutím tedy nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces, stejně jako nebyla porušena ani základní práva či svobody označená stěžovatelem. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu