ECLI:CZ:US:2005:1.US.123.03
sp. zn. I. ÚS 123/03
Usnesení
I.ÚS 123/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I.ÚS 123/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky D.A.S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. A. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2002, č.j. 28 Ca 37/2001-45, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, č.j. FŘ-8731/13/00 ze dne 2.11.2000, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 18.10.1999, č. j. 261395/99/005511/7002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3.3.2003 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť dle jejího názoru bylo postupem obou finančních orgánů porušeno ústavně zaručené právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka uvádí, že zmíněná ústavně zakotvená povinnost státních orgánů postupovat jen způsoby, které stanoví zákon, je v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, promítnuta v ustanovení §2 odst. 1, podle něhož při správě daní jednají správci daně v daňovém řízení v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Odvolací orgán pak dle tvrzení stěžovatelky nepostupoval tak, jak mu to zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ukládá, ale postupoval v rozporu se zákonem, přičemž zjevně stranil správci daně, a tím porušil čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení kogentních norem zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ze strany finančních orgánů má dle stěžovatelky za následek porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Dle stěžovatelky bylo toto základní právo porušeno i Městským soudem v Praze, který neposkytl právům stěžovatelky soudní ochranu a nezjednal nápravu. Stěžovatelka má za to, že postupem Městského soudu v Praze byl porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Přípustnost ústavní stížnosti je vázána též na dodržení lhůty k jejímu podání. Při zkoumání splnění této podmínky bylo pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti relevantní zjištění, zda předmětná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to ve znění účinném ke dni podání ústavní stížnosti. Dle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, přičemž lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesněprávní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Ze spisu Městského soudu v Praze, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2002, č.j. 28 Ca 37/2001-45, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nabyl právní moci dne 31.12.2002, stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí byl napadený rozsudek doručen dne 31.12.2002.
V souladu s tehdejší právní úpravou počala tedy šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovatelce běžet dne 31.12.2002 a skončila dne 28.2.2003. S ohledem na skutečnost, že z obálky, ve které byla ústavní stížnost Ústavnímu soudu doručena, jednoznačně nevyplývalo, kdy byla ústavní stížnost předána k poštovní přepravě, učinil Ústavní soud v tomto smyslu dotaz na Českou poštu s. p. Šetřením u České pošty s.p. bylo zjištěno, že stěžovatelka předala ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 1.3.2003 v 00.12 hod, je tedy zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem.
Za tohoto stavu soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděný návrh dle znění ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 6. 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj