ECLI:CZ:US:2005:1.US.136.05
sp. zn. I. ÚS 136/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Jilemnice, Valdštejnská 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, čj. 30 Cdo 1832/2004 - 110, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 1 Co 276/2003 - 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, čj. 30 Cdo 1832/2004 - 110, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 1 Co 276/2003 - 80. Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2003, čj. 16 C 92/2001 - 55 (dále jen "soud prvního stupně"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Jaroslavu Kosáčkovi na zaplacení 500 000,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobou na ochranu osobnosti se domáhal zásahu ze strany soudu proti poškozování jeho práv Východočeskou energetikou, a. s. (dále jen "VE"). Tohoto zásahu se, podle jeho tvrzení, dopustil žalovaný J. K. tím, že měl se stěžovatelem sepsat přihlášku k odběru elektřiny a provést za jeho účasti v jeho bytě revizi elektrického rozvodu a vše potvrdit do přihlášky. Tyto skutečnosti uvedl žalovaný do protokolu, v řízení s VE u Okresního soudu v Semilech, vedeném pod sp. zn. 6 C 695/2000. Již v tomto řízení stěžovatel tvrdil, že žalovanému žádné údaje pro sepsání přihlášky neposkytl a v jeho bytě žádná revize elektrického rozvodu provedena nebyla. Soud stěžovatelova tvrzení nevzal na vědomí, ani nenechal provést znalecký posudek ohledně skutečnosti, jak velké množství elektrické energie může jeho domácnost odebrat. Proto se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové a doložil, že v době od 5. 3. do 13. 3. 1993 byl hospitalizován, takže v té době nemohl být doma a umožnit žalovanému přístup do bytu. Odvolací soud to však nevzal na zřetel a potvrdil rozsudek okresního soudu. Z tohoto důvodu podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti proti J. K. Podle stěžovatele rozhodnutí soudů postrádá logické vysvětlení skutečnosti, jak mohl být současně na dvou místech, tedy v nemocnici v Semilech a zároveň s J. K. sepisovat přihlášku a být přítomen jeho revizi ve svém bytě. Stěžovatel tvrdí, že není pravdivá výpověď J. K. o tom, že mu stěžovatel poskytl osobní údaje do přihlášky a že provedl revizi elektrického zařízení v jeho bytě. Stěžovatel nemá žádné vysvětlení pro skutečnost, že mu někdo odčerpal z jeho rozvodu do bytu asi 4 000 kWh energie v době, kdy byl půl roku mimo bydliště. Navíc má stěžovatel k dispozici znalecký posudek, pořízený na příkaz Policie ČR, podle něhož se v jeho bytě nenacházejí žádné elektrické spotřebiče. Stěžovatel považuje uvedený postup soudů za zásah do jeho práv, zakotvených v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí stěžovatelova návrhu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel, na němž spočívalo důkazní břemeno, neprokázal pravdivost svého tvrzení, že žalovaný za něho podepsal přihlášku k odběru elektrické energie, ani že by zneužil jeho osobní údaje. V řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaný vyplnil jen tu část, která se vztahovala k revizi měřicího zařízení, jak byl o to požádán objednávkou ředitele školy. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel přestal vykonávat školnické práce. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele v jejich dílčí složce - občanské cti a lidské důstojnosti. Potvrzení revizního technika, že rozvod do bytu stěžovatele je v souladu se zákonem, není objektivně způsobilé narušit práva chráněná ustanovením §11 a násl. ObčZ. Pokud nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, chybí základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného ve smyslu ustanovení §13 ObčZ. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před soudy obou stupňů. Z nich vyplývá, že směšuje danou věc, v níž předmětem řízení byla ochrana osobnosti podle občanského zákoníku, s věcí vedenou u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 695/2000. K námitce stěžovatele, že byl porušen čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, Vrchní soud uvedl, že stěžovatel, podáním návrhu na ochranu osobnosti, využil právo na soudní ochranu a jeho návrhu nebylo vyhověno z důvodu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého usnesení a uvedl, že výtky obsažené v předmětné ústavní stížnosti nejsou odůvodněné.
Ze spisu sp. zn. 16 C 92/2001 Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 2. 5. 2003, čj. 16 C 92/2001 - 55, tento soud zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému J. K. na zaplacení 500 000,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že ze skutkových zjištění nevyplývá závěr o tom, že by žalovaný za stěžovatele sepsal přihlášku k odběru elektřiny. Vyplnil jen tu část, která se vztahovala k revizi měřicího zařízení, jak byl o to požádán ústní objednávkou ředitele školy. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel přestal vykonávat školnické práce, což vyplynulo ze skončení jeho pracovního poměru. Tím zanikl nárok stěžovatele na bezplatný odběr elektřiny. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný za stěžovatele podepsal přihlášku k odběru elektrické energie a zneužil přitom jeho osobní údaje. Přihláška k odběru elektřiny je záležitostí subjektu, který energii dodává a toho, kdo ji odebírá, nikoliv vztahu mezi revizním technikem a odběratelem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze na předmětnou věc aplikovat ustanovení §11 a násl. ObčZ. Žalovaný se žádného neoprávněného zásahu do chráněných osobnostních práv stěžovatele nedopustil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, čj. 1 Co 276/2003 - 80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaný vyplnil jen tu část přihlášky k odběru elektrické energie, vztahující se k revizi měřicího zařízení, kterou provedl na základě objednávky ředitele školy. Důvodem bylo to, že stěžovatel přestal vykonávat práce školníka, a tím mu zanikl nárok na bezplatný odběr elektřiny podle dohody ze dne 20. 3. 1990. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal, že by žalovaný neoprávněně zasáhl do jeho osobnostních práv. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, nelze dovodit ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 ObčZ.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 12. 2004, čj. 30 Cdo 1832/2004 - 110, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a v obsáhlém odůvodnění podrobně rozebral důvody odmítavého usnesení.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudků Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním důkazů prováděných obecnými soudy, z nich vyvozených skutkových zjištění a právních závěrů na jejich základě učiněných. To mu přísluší pouze v případě, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Právní závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR jsou v souladu s obecným právem a Ústavní soud neshledal v rozhodnutích soudů nic protiústavního. Skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuspěl, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu