ECLI:CZ:US:2005:1.US.15.04
sp. zn. I. ÚS 15/04
Usnesení
I.ÚS 15/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. H. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 3 Tdo 922/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp.zn. 3 To 174/02 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, sp.zn. 46 T 5/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 922/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 3 To 174/02 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 46 T 5/2002. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 46 T 5/2002 uznán vinným spolu s dalšími obžalovanými trestným činem dle §148 odst. 1,2 písm. c) trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trest. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně, odloženému dle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. na čtyři roky; dále mu bylo uloženo dle §59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil svou trestnou činností.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění uvedené pod bodem 3) výroku soudu prvního stupně, že obžalovaní J. V. a stěžovatel po předchozí vzájemné dohodě nejprve stěžovatel dne 26. 3. 1996 pro firmu Chryzantéma, s.r.o. se sídlem v Ústí nad Labem vystavil fakturu č. G 0627853 na částku 4.270.000 Kč za firmu obžalovaného J. V., Bohemiavoc, s.r.o. za zprostředkovatelskou činnost, ačkoli obchod byl fingovaný a stěžovatel uplatnil na základě této faktury u Finančního úřadu v Ústí nad Labem v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za 1.čtvrtletí roku 1996 nárok na nadměrný odpočet ve výši 770.000,- Kč a vyplacením této částky vznikla Českému státu, nyní zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 3 škoda ve výši 770.000,- Kč.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 3 To 174/02 bylo odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 922/2003, bylo poté odmítnuto i stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal vývoj dané věci. Uvedl, že je přesvědčen, že mu nebyla prokázána vina; dále však v ústavní stížnosti argumentuje proti skutečnosti, že mu byla rozsudkem soudu prvého stupně uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle jeho názoru tím byla porušena zásada, podle které "není trestu bez zákona" a zásada právní jistoty. V případě stěžovatele soud prvního stupně sice na základě příslušného ustanovení uložil stěžovateli obecnou povinnost dle §59 odst. 2 tr. zák. k náhradě škody, kterou údajně trestným činem způsobil, ovšem stěžovatel je přesvědčen, že jde o výrok rozsudku, který je naprosto nevykonatelný a zmatečný. Stěžovatel prý v dané situaci neví, komu a jakou výši škody by měl nahradit, když státu (či příslušnému Finančnímu úřadu) podle něj žádná škoda nevznikla. To celé je dáno za situace, kdy žádná škoda nebyla - podle stěžovatele - v soudním řízení prokázána, byla pouze odvozena z výše nadměrného odpočtu, který stěžovatel uplatnil, přičemž toto nebylo finančním úřadem zpochybněno. Z pohledu státu - tedy finančního úřadu - prý k žádné škodě vůbec nedošlo. Stěžovatel se tedy necítí být vinen ze spáchání trestného činu, ať už podvodu podle §250 tr. zák., z jehož spáchání byl původně obviněn a obžalován, nebo zkrácení daně dle §148 tr. zák., za který byl odsouzen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu fungovat jako další instance v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva; jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že dosahuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ve zkoumaném případě Ústavní soud zjistil, že obecné soudy včetně (Nejvyššího soudu) postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel rovněž částečně zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Zásadní námitkou stěžovatele ovšem je, že mu byla - podle jeho názoru protiprávně a ve svém důsledku protiústavně - rozsudkem soudu prvého stupně uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. K tomu nutno uvést, že Městský soud v Praze transparentně a dostatečným způsobem v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl, že firmám obžalovaných J. (stěžovatele) a K. byl vyplacen nárokovaný nadměrný odpočet DPH, přičemž oba obžalovaní nejsou již jednateli a společníky těchto firem. Českému státu vznikl nárok, aby mu vyplacené nadměrné odpočty byly vráceny. Pokud příslušné finanční úřady toto vrácení vymáhaly na firmách Chryzantéma, s.r.o. a Alexandra, s.r.o., které jsou v současné době nekontaktní, je na obžalovaných J. (stěžovateli) a K., aby s příslušnými finančními úřady uzavřeli dohodu, že tyto dluhy svých bývalých firem budou splácet jako fyzické osoby. Přitom soud obžalovaným neukládal zároveň peněžité tresty, protože náhradu škody považoval za důležitější, než odčerpání finančního prospěchu obžalovaných prostřednictvím peněžitých trestů. Podle mínění Ústavního soudu je takový závěr odpovídající mj. zájmu na tom, aby se stěžovatel podílel na alespoň částečné nápravě škodlivých následků, které svojí trestnou činností způsobil. V tom nelze spatřovat zásah do stěžovatelových základních práv a svobod a tím méně jejich porušení. Jde o logický a přiměřený přístup obecného soudu, správně vycházející ze specifických okolností zkoumaného případu. Lze doplnit, že argumentaci stěžovatele ve shora uvedeném smyslu by bylo možno z ústavněprávního hlediska přiznat relevanci např. tehdy, kdyby mu bylo výrokem soudu uloženo vykonat něco nesmyslného, resp. nemožného, s jeho věcí zcela nesouvisejícího, což by splnit nemohl. K porušení jeho základních práv by však i v takto hypotetickém případě došlo teprve tehdy, pokud by soud důsledně ze stanovení takové povinnosti vycházel a kdyby po uplynutí zkušební doby dospěl k závěru, že se stěžovatel z tohoto důvodu neosvědčil. V daném případě je však podle Ústavního soudu zcela zřejmé, že stěžovateli vykonat něco nemožného či nejasného uloženo nebylo a výše citovaným výrokem, resp. odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze k zásahu do stěžovatelových základních práv tedy dojít nemohlo.
Pokud stěžovatel uvádí, že neví, kterému finančnímu úřadu by měl škodu hradit, nelze mu přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že příslušným by měl být Finanční úřad v Ústí nad Labem. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku totiž mj. uvádí (srov. str. 19): "...zprostředkovatelská smlouva mezi společnostmi Chryzantéma a Bohemiavoc a faktura o předání částky 4.270.000,- Kč byly vyhotoveny obžalovaným J. a podepsány obžalovaným V., přitom si byli oba vědomi toho, že jde o fiktivní obchodní případ a k vyplacení peněz nedošlo. Oba obžalovaní však předání peněz zahrnuli do daňových přiznání k DPH firem, ve kterých tehdy byli společníky a statutárními zástupci a při následné kontrole oba obžalovaní svým finančním úřadům předkládali další doklady, které měly vzbudit dojem, že fiktivní obchod se uskutečnil. Na základě takto předložených dokladů byl nadměrný odpočet DPH v částce 770.000,- Kč firmě Chryzantéma, s.r.o. Finančním úřadem v Ústí nad Labem vyplacen". Lze doplnit, že pokud stěžovateli v uvedeném směru zůstává stále něco nejasného, součástí projevu jeho dobré vůle odčinit škodlivé následky trestné činnosti bezpochyby může být i dotaz, resp. přímo návrh na uzavření dohody o splátkách ve smyslu citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, adresovaný finančnímu úřadu jako jednomu z orgánů veřejné moci.
Jestliže stěžovatel namítal - jak uvedeno výše - že jeho vina nebyla v daném případě zjištěna či vyslovena orgánem státu, odpovědným za správu daní, nezbývá než konstatovat, že o vině a trestu rozhoduje jen nezávislý soud; respektuje- li takový soud - jak Ústavní soud zjistil i v dané věci - ve své jurisdikci podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy a postupuje-li v souladu se zásadami, zakotvenými v předpisech nejvyšší právní síly, zejména s obsahem Listiny základních práv a svobod, není zásah Ústavního soudu s odvoláním na shora uvedené možný, neboť by tím překročil své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9.6.2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu