ECLI:CZ:US:2005:1.US.154.04
sp. zn. I. ÚS 154/04
Usnesení
I.ÚS 154/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. K. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 To 561/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 To 561/2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 8 T 95/2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel-obžalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr.z., kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti VARBYT - KOVO, s.r.o., jejíž název se od 22.7.1997 změnil na KOVOSPEKTRUM, s.r.o., Karlovy Vary, Stará Kysibelská č. 583, nesplnil svoji zákonnou povinnost a v období od 1. 6. 1996 do 14. 12. 1999 neodvedl řádně za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a že za toto období dluží České republice zastoupené OSSZ v Karlových Varech částku 290.604,- Kč, za zdaňovací období roku 1998 a 1999 neodvedl řádně daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků Finančnímu úřadu v Karlových Varech a za toto období dluží částku 237.546,- Kč a že v období od 1. 6. 1996 do 14. 12. 1999 neodvedl řádně za své zaměstnance Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR pobočce Karlovy Vary pojistné na zdravotní pojištění a dluží tak za toto období částku 199.405,- Kč, celkově tak za uvedené období dluží částku 724.555,- Kč, přičemž příslušné částky pojistného a daně byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy a obviněný je použil pro obchodní činnost společnosti. Za toto jednání byl obžalovanému stěžovateli podle §147 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 2 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §59 odst. 2 tr.z. byla obžalovanému uložena povinnost uhradit ve zkušební době podle svých sil dlužné částky pojistného a daně z příjmu fyzických osob.
Ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele usnesením ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 405/2004, odmítl, leč toto rozhodnutí není ústavní stížností napadeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že právo na možné využití ust. §147a trestního zákona jako zvláštního ustanovení o účinné lítosti je ve vztahu k němu právem nerovným; to vysvětlil tak, že byl uznán vinným trestným činem podle §147 odst. 1 tr.z. jako jednatel a minoritní společník společnosti KOVOSPEKTRUM, s.r.o., v době, kdy tato společnost byla v konkursu a stěžovatel neměl jakoukoliv možnost jejím majetkem nakládat nebo její rozhodování o vypořádání dluhu ovlivňovat. Jeho nerovnost v právech s jinou osobou obviněnou z totožného trestného činu spočívá tedy podle jeho názoru v tom, že soukromý podnikatel, pokud příslušné dávky uhradí, odpočte si tyto platby jako odpočitatelné položky od základu daně. Stěžovatel, kdyby mu v důsledku odsouzení nezaniklo právo podnikat (jak byl vyrozuměn Živnostenským úřadem v K. Varech, který zahájil řízení o zrušení jeho živnostenského listu v důsledku pravomocného odsouzení pro daňový delikt), by musel nejdříve peníze vydělat, odvést z nich zdravotní a sociální pojištění a daň z příjmu a teprve z těchto prostředků by mohl nahrazovat ze právnickou osobu její platby, což by navíc, s ohledem na vedené konkursní řízení nebylo možné. Právo využít ustanovení o účinné lítosti by tedy pro něj podle jeho názoru znamenalo buď neadekvátní finanční zatížení, nebo přímo nemožnost jej využít.
Dále stěžovatel uvedl, že ústavní nerovnost nevznikne v situaci, kdy si jednatel společnosti přelije aktiva ve svůj prospěch a uvedený trestný čin vzniká jako důsledek jeho osobního obohacování, kdy peníze či jiná aktiva, která by mohla sloužit k placení poplatků na místo toho, aby byla použita zákonem předepsaným způsobem k placení těchto poplatků a daní, jsou vyvedena ze společnosti a statutární orgán tak jedná s cílem svého obohacení. Pokud však za této situace použije své prostředky k zaplacení dluhů právnické osoby, za kterou v době vzniku dluhů jednal, je prý zřejmé, že tím není takový statutární orgán nikterak poškozen, neboť pouze do společnosti vrací to, o co se na její úkor obohatil. Soudy obou stupňů se podle další námitky stěžovatele také nebyly schopny vypořádat se skutečností, že stěžovatel byl prý pouze minoritní společník. Fakticky byla - podle tvrzení stěžovatele - společnost pod kontrolou Ing. E. N. Tak na samém počátku údajně vznikla situace, kdy si Ing. E. N. ze společnosti odčerpala aktiva, potřebná k rozvoji a dalšímu fungování firmy, na jiné jí kontrolované firmy, a vše další byl již jen "marný boj stěžovatele o udržení existence podniku a tím i ekonomické existence jako zaměstnanců".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 8 T 95/2002, dospěl k závěru, že v daném případě postupovaly obecné soudy v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě rovněž zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení důkazů, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti rozhodování obecných soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem těchto soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by tedy za tohoto stavu přesto nahradil hodnocení důkazů obecnými soudy svým hodnocením vlastním, resp. vlastními právními závěry, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zde odkazuje na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani soudem těmto soudům nadřízeným. V souzené věci nelze spatřovat ani svévolné jednání soudů ani tzv. extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) mezi skutkovým zjištěním a skutkovými a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Pojem "extrémního rozporu" mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jehož existence by s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ingerenci Ústavního soudu umožnila, je ovšem nutno - z uvedených důvodů - interpretovat přísně restriktivně. Pokud tedy postup obecných soudů nevybočil z rámce principů spravedlivého procesu, není ani Ústavní soud oprávněn jejich závěry přezkoumávat.
Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení zejména uvedl, že v daném případě je rozhodující, že společnost Varbyt-Kovo, s.r.o., respektive Kovospektrum, s.r.o., byla mezi léty 1996 - 1998 v situaci, kdy nebyla v druhotné platební neschopnosti, neboť její dluhy převyšovaly její pohledávky. Z toho je podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmé, že soud I. stupně správně kvalifikoval jednání obžalovaného jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. V situaci, kdy společnost měla více dluhů než závazků a dlouhodobě byla v neutěšené finanční situaci, musel být obžalovaný stěžovatel přinejmenším srozuměn s tím, že nebude moci odvést povinné platby na jednotlivá pojištění, státní politiku zaměstnanosti i zálohu na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. K námitce, že postavení stěžovatele je z hlediska ústavního pořádku nerovné s podnikatelem-fyzickou osobou, soud konstatoval, že otázka odpočtu plateb za povinné odvody od daňového základu v daném případě není rozhodující z hlediska trestní odpovědnosti té které osoby, ať již jde o fyzickou osobu podnikatele či o statutární orgán osoby právnické. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 405/2004, kterým odmítl stěžovatelovo dovolání, mj. poukázal na skutečnost, že pokud jde o trestný čin podle §147 odst. 1 tr.z., zastává judikatura názor, že jestliže podnikatel zjistí svoji neschopnost hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb, srážených z jejich mezd, musí podnikání ukončit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001).
S uvedenými závěry a s postupem obecných soudů se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Rovněž uložený trest se Ústavnímu soudu jeví jako přiměřený. K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svojí intenzitou dosáhlo sféry, regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly; k tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Stěžovatel si jako jednatel společnosti musel být vědom své odpovědnosti za odvody povinných plateb. Způsob vyvinění pachatele uvedeného trestného činu nemůže být postaven na jeho - shora citovaném - názoru, že prý v zásadě usiloval pouze o udržení existence podniku, resp. že snad přísluší stíhat osobu zcela odlišnou, která měla mít na projednávané trestné činnosti účast. Soud ostatně v napadeném usnesení správně zdůraznil, že to nemůže nic změnit na trestní odpovědnosti samotného obžalovaného stěžovatele. V duchu zásady obžalovací se naopak soud nemohl zabývat případnou trestní odpovědností i dalších osob. Vykazované nedostatky v činnosti stěžovatele navíc nevznikly jednorázovým jednáním, ale jsou zjevně výsledkem dlouhodobé a soustavné činnosti či nečinnosti. Ústavní soud tedy - na základě výše uvedeného - nesdílí ani stěžovatelův názor, že "právo využít ust. §147a trestního zákona jako zvláštního ustanovení o účinné lítosti je právem nerovným"; za situace, kdy byl na společnost prohlášen konkurs, nese odpovědnost právě stěžovatel a okolnost, že splnění podmínek, stanovených v uvedeném ustanovení bylo v důsledku toho ztíženo, nemůže vést k zániku trestnosti, jak se zřejmě stěžovatel domnívá. Ústavní soud tedy neshledal, že by námitky stěžovatele mohly mít - vzhledem k okolnostem případu a ke všem provedeným důkazům - zásadní vliv na napadené usnesení Krajského soudu v Plzni. V posuzované věci nepochybně řada zjištění svědčila v neprospěch stěžovatele a obecné soudy, jak shora konstatováno, za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěru o vině a trestu, který i z hlediska ústavněprávního obstojí.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu