ECLI:CZ:US:2005:1.US.158.05
sp. zn. I. ÚS 158/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem v Praze 1, Vlašská 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 364/2004-105 ze dne 10. 11. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 364/2004-105 ze dne 10. 11. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004, který byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, a to ve formě zadostiučinění bez vzniku škody jako úbytku majetku. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice o částku 300.000,- Kč "z titulu zadostiučinění". Soud na základě zákona č. 58/1969 Sb., respektive na základě zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že nárok stěžovatele na zadostiučinění není dán, protože předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Stěžovatel se pak dozvěděl, že náš právní řád zatím nezná nárok na spravedlivé zadostiučinění z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, takže by petit jeho návrhu zřejmě neměl v řízení před soudem šanci na úspěch. Navrhl proto změnu žaloby v tom smyslu, že se domáhá zadostiučinění, eventuálně plnění z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a tento návrh doplnil i skutkovým tvrzením o výši vzniklé škody a o příčinné souvislosti vzniku této škody a nesprávným úředním postupem. Změnu žaloby soud I. stupně nepřipustil a rozhodl na základě původního znění žaloby. Otázkou je, zda soud, jemuž bylo od počátku zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, neměl mu poskytnout potřebné poučení. Stěžovatel tvrdí, že nebyly splněny podmínky ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., neboť do doby podání návrhu na změnu žaloby neproběhlo jediné ústní jednání, takže o dosavadních výsledcích řízení nelze hovořit. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl jejich zrušení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 8/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, v němž by soud vyslovil, že protokol -2- s dodatečným nepravým číslem listu 49 ve spisu sp. zn. 11 C 70/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 byl připraven předem, aby byl použit k výroku soudu a takto byl také použit. Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval stěžovatele usnesením č.j. 15 Nc 952/2000-3 ze dne 9. 1. 2001 k odstranění specifikovaných vad návrhu ve stanovené lhůtě. Stěžovatel požádal o ustanovení právního zástupce, který mu byl usnesením označeného soudu č.j. 15 Nc 952/2000-14 ze dne 29. 3. 2001 ustanoven. Právní zástupce stěžovatele pak podáním ze dne 30. 7. 2001 doplnil návrh stěžovatele a specifikoval navrhovaný petit tak, že žalovaná ČR je povinna zaplatit stěžovateli částku 300.000,- Kč jako zadostiučinění "bez vzniku škody jako úbytku majetku". Žalobní petit doplnil stěžovatel podáním ze dne 31. 3. 2002 a 19. 4. 2002; z obou těchto podání rovněž vyplynulo, že stěžovatel se domáhá zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Formulačně pak stěžovatel upravil petit podáním ze dne 22. 4. 2002 tak, že: "Žalovaná nezajistila žalobci při řízení č.j. 11 C 70/95 u Obvodního soudu pro Prahu 4 spravedlivý proces a rovné postavení. Je povinna odškodnit žalobce spravedlivým zadostiučiněním v částce 300.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě mu uhradit i náklady řízení." Stejné znění petitu je i v podání stěžovatele ze dne 27. 5. 2002 i ze dne 15. 11. 2002. Teprve podáním ze dne 20. 10. 2003 rozšířil stěžovatel navrhovaný petit tak, že vedle již dříve požadovaného zadostiučinění požadoval dále částku 400.000,- Kč za škodu způsobenou opakovaně nesprávným úředním postupem. Současně navrhl spojení všech žalob, které jsou vedeny (výčet je v podání obsažen). Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením č.j. 15 Nc 952/2000-65 ze dne 6. 11. 2003 návrh na spojení věcí projednávaných pod sp. zn. 16 C 126/2003 a sp. zn. 16 C 82/2003, s věcí vedenou pod sp. zn. 15 Nc 952/2000, zamítl. Při jednání nařízeném na den 27. 2. 2004 předložil žalobce nové podání bez data, z něhož vyplývá, že navrhuje změnu "žalobního nároku", nikoliv co do žalované částky (300.000,- Kč), ale ve skutkových tvrzeních, protože tuto částku požaduje z titulu majetkové újmy, nikoliv újmy nemajetkové. Usnesením sp. zn. 16 C 8/2004 ze dne 27. 2. 2004 (vyhlášeným při témže jednání) nepřipustil soud I. stupně změnu skutkových tvrzení obsažených v podání ze dne 20. 10. 2003 a změnu žalobního petitu spočívající v rozšíření žaloby o náhradu škody ve výši 400.000,- Kč podle tohoto podání. Dále soud uvedeným usnesením nepřipustil změnu skutkových tvrzení obsažených v podání předloženém při jednání, spočívající v požadování majetkové újmy. Při jednání byly prováděny důkazy spisem sp. zn. 11 C 70/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 a rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001. Soud pak usnesením zamítl návrhy stěžovatele na další dokazování. Napadeným rozsudkem č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004 Obvodního soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vzal v řízení za prokázáno, že se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, konkrétně spravedlivého zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení zejména jednostranným zvýhodňováním druhého účastníka sporu. Soud I. stupně poukázal na ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., a zákona č. 82/1998 Sb. a uvedl, že podle těchto právních předpisů je předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady; tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Vzhledem k tomu, že nelze podle právních předpisů požadovat jako vzniklou škodu tzv. spravedlivé zadostiučinění, soud I. stupně (s ohledem na nesplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu) žalobu zamítl, protože s ohledem "na absenci samotné existence škody" již další zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu podrobněji nehodnotil. Se zřetelem na uvedený právní názor také zamítl návrhy stěžovatele na další dokazování.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 11 Co 364/2004-105 ze dne 10. 11. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ze žaloby i obsahu spisu vyplývá, že se stěžovatel domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč jako nemajetkové újmy v důsledku škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem. Přes několik výzev k upřesnění a doplnění žaloby stěžovatel trval na tom, že požaduje právě nemajetkovou újmu - ve formě zadostiučinění bez vzniku škody jako úbytku majetku. Za této situace - uzavřel odvolací soud - prý soud I. stupně správně ve vztahu k ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. vyložil pojem škody jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti státu se závěrem, že požadavek zadostiučinění tento předpoklad nesplňuje.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž tento soud nepřipustil změnu žaloby, spočívající ve změně skutkových tvrzení a rozšíření petitu (požadování majetkové újmy) vedle spravedlivého zadostiučinění jako nemajetkové újmy. Stěžovatel tvrdil, že dosavadní výsledky řízení by mohly být použity i v řízení o změněném petitu žaloby.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soud I. stupně opakovaně žádal o upřesnění žalobního petitu a navrhovaných důkazů a stěžovatel opakovaně požadoval tzv. spravedlivé zadostiučinění s zdůrazněním, že nevznikla škoda jako úbytek majetku. Teprve v posledních podáních stěžovatel nejdříve rozšířil a poté změnil žalobní petit tak, že požaduje původně vedle zadostiučinění i majetkovou újmu a konečně pouze majetkovou újmu v částce požadované v původní žalobě. Avšak ani z těchto posledních podání nevyplývá a není doložena požadovaná vzniklá majetková újma na straně stěžovatele, spočívající ve zmenšení jeho majetku. Současně Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že do doby navrhované změny žaloby nelze hovořit o žádných výsledcích řízení. Soud I. stupně sice nenařídil ústní jednání, avšak pracoval s procesními stranami a vyžadoval listinné podklady, na které stěžovatel ve svých podáních odkazoval (spis sp. zn. 11 C 70/95 Obvodního soudu pro Prahu 4). Z příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyplývají podmínky, za nichž může obecný soud o připuštění změny žaloby rozhodnout. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněprávně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel ještě namítal, že obecný soud, který podle podané žaloby věděl, čeho se domáhá, měl mu poskytnout potřebné poučení. K této námitce Ústavní soud s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi uvádí, že poučovací povinnost obecných soudů ve smyslu příslušných procesních předpisů i ústavně právních závěrů nemůže být zaměřena tak, aby se mohla dotknout i hmotněprávních nároků procesní strany. Směr poučení, který v ústavní stížnosti naznačoval stěžovatel, by však již vedl k poučení nikoliv o procesních právech stěžovatele jako účastníka řízení, ale k jeho poučení o hmotných právech, což by bylo v příkrém rozporu právě se zásadou spravedlivého procesu. Ústavní soud proto nemohl ani této námitce stěžovatele vyhovět.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu