ECLI:CZ:US:2005:1.US.183.05
sp. zn. I. ÚS 183/05
Usnesení
I. ÚS 183/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 2 T 11/2001, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 To 32/03, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 1108/2004, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 2 T 11/2001 (dále jen "rozsudek Městského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 To 32/03 (dále jen "rozsudek Vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu a zároveň byl tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu, přičemž stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce účetního na dobu šesti let. Také napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 1108/2004 (dále jen "usnesení"), kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že trestné činnosti se dle napadených rozhodnutí dopustil ve faktickém postavení hlavního účetního 1. Pražské družstevní záložny (dále jen "záložna"). Stěžovatel je přesvědčen, že policejní orgány i soudy v předmětném trestním řízení vycházely z předpokladu, že jako zaměstnanec záložny v postavení hlavního účetního musel vědět o nezákonné činnosti této organizace, přičemž poukazuje na to, že Nejvyšší soud dokonce konstatoval, že stěžovatel si musel být vědom pyramidální podstaty činnosti záložny a dovodil, že byl přijat na místo hlavního účetního právě z důvodu, aby zakrýval nezákonnou podstatu její činnosti. Stěžovatel tvrdí, že z žádného rozhodnutí soudů není vůbec patrné, na základě kterých důkazů dospěly k těmto závěrům a jedná se tedy o volnou úvahu soudů bez důkazního podkladu. Tyto námitky stěžovatel zvláště zdůraznil pokud je o konstatování Nejvyššího soudu na str. 38 jeho usnesení, že stěžovatel si byl vědom toho, že kroky hlavních pachatelů vedly k podvodnému vylákání finančních prostředků od vkladatelů a k jejich následnému odlivu ze záložny ("tunelování"). Stěžovatel upozornil, že převody prostředků na jiné právní subjekty vyčíslené na str. 3 rozsudku Městského soudu pod body 1-11 byly uskutečněny buď v době kdy ještě nebyl zaměstnancem záložny, nebo jen krátce po příchodu stěžovatele do ní.
Stěžovatel dále připomíná, že důsledkem akcesority účastenství je to, že trestní odpovědnost za pomoc je podmíněna příčinným vztahem mezi činem pomocníka a činem hlavního pachatele s úmyslným zaviněním na straně pomocníka. Dle stěžovatele se Nejvyšší soud nezabýval tím, zda tato podmínka byla v průběhu trestního řízení skutečně prokázána, zejména jaký byl skutečný význam činnosti stěžovatele popsané ve výroku rozsudku Městského soudu. Stěžovatel tvrdí, že i při extenzivním výkladu by v daném případě přicházela v úvahu maximálně trestnost podle §166 trestního zákona (trestný čin nadržování). Stěžovatel namítá, že skutkové závěry soudů všech stupňů jsou zde v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel uvádí i to, že ve svém postavení neměl možnost hodnotit celkovou strategii vedoucích činitelů záložny a i když musel vzít na vědomí provedení určitých účetních operací, nebylo jeho povinností zabývat se jejich legálností.
Stěžovatel také polemizuje s naplněním podmínek účastenství podle §10 trestního zákona ve vztahu k tomu, že trestní odpovědnost účastníka je možná pouze ve stádiu před spácháním trestného činu, případně v průběhu jeho spáchání, nikoliv však po jeho spáchání. Stěžovatel uvádí, že on záložnu nezaložil, nepodílel se na koncipování jejích cílů, rovněž se nesnažil nikoho přemlouvat ke vstupu do záložny a složení vkladu, ani se nepodílel na přesvědčovací kampani za účasti známých umělců. Stěžovatel poukazuje na to, že trestný čin podvodu podle §250 trestního zákona je dokonán způsobením škody podvedené osobě, neboť se jedná o poslední znak naplňující skutkovou podstatu tohoto činu. Okamžik způsobení škody je proto významný pro posouzení trestnosti účastníka. Stěžovatel tvrdí, že pokud se nějakým způsobem podílel na trestné činnosti, jednalo by se v každém případě o činnost k níž již došlo po spáchání trestného činu, tedy poté, co podvedená osoba vložila peníze a vznikla jí tak škoda, čímž byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona.
S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud vyslovil, že v řízení, které vůči němu bylo vedeno, došlo k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a aby rozsudek Městského soudu, rozsudek Vrchního soudu, i usnesení zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že jeho názor na otázku viny stěžovatele je vyjádřen v jeho rozsudku, na který, zejména pak na jeho str. 192-196, odkazuje. Městský soud ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Vrchní soud. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, s tím, že v trestním řízení stěžovatele byla plně respektována ustanovení trestního zákona i trestního řádu. Vrchní soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhnul, aby byla odmítnuta případně zamítnuta.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti obdobné námitky, jaké uváděl ve svém dovolání, přičemž s námitkami obviněného se Nejvyšší soud vypořádal zejména na str. 38, 40 a 42-45 svého usnesení. Nejvyšší soud je toho názoru, že nedošlo k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 1 Listiny, na které poukazuje obviněný. Nejvyšší soud závěrem svého vyjádření navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal část příslušného spisu Městského soudu sp. zn. sp. zn. 2 T 11/2001 (dále jen spis Městského soudu). Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci proběhlo velmi rozsáhlé dokazování, včetně vypracování znaleckých posudků a vyslechnutí velkého množství svědků, což poskytlo dostatečný základ pro rozhodování obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti bagatelizuje svoji úlohu v záložně, avšak tato jeho obhajoba byla v trestním řízení vyvrácena na základě konkrétních důkazů, kdy např. z výpovědí svědků a spoluobviněných vyplynulo, že stěžovatel byl přímo podřízen hlavnímu pachateli M. Ř.(str. 138 rozsudku Městského soudu) a měl postavení "nedotknutelné osoby" (str. 20 rozsudku Vrchního soudu). Co se týče stěžovatelova poukazu na to, že zaměstnancem záložny se stal až v době, kdy již značná část prostředků byla ze záložny vyvedena, pak pouze manipuluje skutečnostmi jejich vytrháváním z kontextu. Sám stěžovatel v trestním řízení přiznal, že i když se zaměstnancem záložny stal až na jaře roku 1999, její účetnictví zpracovával již předtím a to od samého jejího vzniku (viz č. l. 42880 spisu Městského soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o trestný čin nadržování, na který stěžovatel odkazuje, ten se liší od pomoci podle §10 odst. 1 písm. c trestního zákona tím, že se jedná o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu po jeho dokončení, která nebyla přislíbena před spácháním trestného činu. Skutková zjištění obecných soudů, dle kterých úlohou stěžovatele bylo, na základě předchozí domluvy, průběžně zastírat při vedení účetnictví trestnou činnost, však takovémuto stavu neodpovídají. Za povšimnutí stojí v této souvislosti i poznámka Nejvyššího soudu, že, byť jsou takové úvahy za současného stavu bezpředmětné, je otázkou, zda jednání stěžovatele nemohlo být posouzeno dokonce nikoliv jako pomoc, nýbrž jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona (str. 44 usnesení).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani polemice stěžovatele s naplněním podmínek účastenství podle §10 trestního zákona, pokud jde o nemožnost trestní odpovědnosti účastníka po spáchání trestného činu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na str. 42 usnesení a str. 99 komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, Pavel - Púry, František - Rizman, Stanislav: Trestní zákon komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003), když s argumentací tam obsaženou se ztotožňuje. Pomoc k trestnému činu není sice možná po jeho dokončení, připadá však v úvahu po dokonání trestného činu ještě před jeho dokončením. Mýlí se proto stěžovatel, když poukazuje na naplnění znaků skutkové podstaty a dovozuje z toho nemožnost účastenství po tomto okamžiku. Možnost pomoci je prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu