ECLI:CZ:US:2005:1.US.190.05
sp. zn. I. ÚS 190/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. G. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Praha, Karlovo nám. 24, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 6. 2004, čj. 5 C 678/2002 - 76, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 30 Co 446/2004 - 142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2004, čj. 5 C 678/2002 - 76, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně M. G., dříve Š. (bývalé manželky stěžovatele), za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003 částku 270 000,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pokud požadovala dalších 70 000,-- Kč měsíčně, byl její návrh zamítnut. Stěžovatel navrhl i zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 30 Co 446/2004 - 142, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně za uvedenou dobu částku 100 000,-- Kč měsíčně, tedy celkem 906 452,-- Kč.
Stěžovatel zrekapituloval obsah obou napadených rozsudků a tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §132, §153 a §157 odst. 2 OSŘ. Okresní soud vážně pochybil tím, že při rozhodování o výživném pro žalobkyni abstrahoval od všech jejích ostatních příjmů, s výjimkou jejího platu učitelky na ZUŠ. Měl přihlédnout k tomu, že žalobkyně obdržela od stěžovatele, do rozvodu manželství, částku cca 14 mil. Kč, dále obdržela usedlost ve Všeticích včetně pozemků, nemovitost v okrese Prachatice včetně pozemků, řadu stavebních pozemků v okrese Praha-západ, jakož i k ostatním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Pochybil tak v neprospěch stěžovatele, tento majetkový přesun výrazně ovlivnil hmotnou úroveň manželů jako hledisko rozhodné z pohledu §91 odst. 2 zákona o rodině. Okresní soud tedy pochybil v tom, že se omezil na konstatování, že příjmy žalobkyně jsou pouze 4 000,-- Kč měsíčně a ke zmíněným výdajům stěžovatele ve prospěch žalobkyně nepřihlédl. Tento skutkový závěr soudu je vadný, nemá oporu v provedeném dokazování a vede k nerovnému a zostřujícímu výkladu zákona o rodině, v ustanoveních o vyživovací povinnosti mezi manžely, v neprospěch stěžovatele.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, uvedená pochybení okresního soudu neodstranil, naopak je prohloubil. Ve svém rozsudku odkázal na skutková zjištění okresního soudu, která k žádosti žalobkyně doplnil o výpisy z obchodního rejstříku, výpisy z katastru nemovitostí a odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha. Podle tvrzení stěžovatele odvolací soud pouze jinak, a to v jeho neprospěch, zhodnotil skutková zjištění učiněná okresním soudem, aniž by odůvodnil, jakými úvahami se při tom řídil a jaké skutečnosti jej vedly k rozdílnému hodnocení v podstatě totožného skutkového stavu. Nelze zjistit, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek okresního soudu změnit. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v logické či jiné interpretaci odůvodnění jeho rozhodnutí z nich nevyplývají a rozhodnutí je proto v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále poukázal na ustanovení §132 OSŘ, které směřuje k ústavnímu principu rovnosti účastníků, zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatele odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo, vyplývající i z čl. 37 odst. 3 Listiny. Jeho rozhodnutí je výsledkem subjektivně determinovaného přístupu daného senátu a je zatíženo principiálně nepřijatelnou libovůlí, která představuje nezákonný průlom jak do práva každého jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tak do ústavního principu rovnosti účastníků.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud Praha-západ plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v průběhu řízení nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a že byla zachována zásada rovnosti stran i zásada nestranného rozhodování.
Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že v průběhu celého odvolacího řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních §132, §153, §155 a násl. OSŘ. V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Zjistil, že žalobkyně byla nedostatečně informována o podnikání stěžovatele a o jeho skutečných majetkových a finančních poměrech. Až později se dozvěděla o prodeji pozemků, které byly v jejich společném jmění, o jejichž existenci nevěděla, přičemž její podpis na prodejních smlouvách byl zfalšován. Odvolací soud odmítl tvrzení stěžovatele, kterým kritizoval jeho postup jako založený na nepřijatelné libovůli s tím, že vůči senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval, nebyla vznesena námitka podjatosti ani jiné námitky.
Z označeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně (jeho bývalé manželky) za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003 částku 270 000,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Do částky 70 000,-- Kč měsíčně, za uvedenou dobu, byl návrh zamítnut. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po zhodnocení finančních poměrů stěžovatele i jeho bývalé manželky dospěl soud k závěru, že za situace, kdy měsíční příjmy stěžovatele činily, v době podání návrhu, kolem 90 000,-- Kč a příjmy žalobkyně 4 000,-- Kč, měl stěžovatel výrazně vyšší životní úroveň než žalobkyně. Po zaplacení výživného na děti ve výši 30 000,-- Kč měsíčně a nákladů na bydlení ve výši 15 000,-- Kč měsíčně považoval okresní soud příspěvek na výživu žalobkyně ve výši 30 000,-- Kč měsíčně za přiměřený jejím odůvodněným potřebám a schopnostem, možnostem i majetkovým poměrům stěžovatele. Stěžovatel měl, do rozvodu manželství účastníků, k žalobkyni vyživovací povinnost tak, aby životní úroveň účastníků byla zásadně stejná.
Z ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na výživu žalobkyně, za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003, částku 100 000,-- Kč měsíčně, tj. celkem 906 452,-- Kč. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukázal na vyjádření žalobkyně, podle něhož stěžovateli, po první dohodě o vypořádání SJM, ze dne 15. 3. 2001, zůstaly v k. ú. Hořelice pozemky o výměře 138 288 m2 a v k. ú. Nučice u Rudné o výměře cca 48 000 m2. Poté, co žalobkyně zjistila, že byla podvedena, byly k dohodě uzavřeny další dodatky. Od února 2001 do května 2002 stěžovatel prodal pozemky v hodnotě téměř 30 000 000,-- Kč, přičemž s těmito prostředky žalobkyně nemohla disponovat, neboť o prodejích většinou nevěděla a peníze z prodeje šly na účet stěžovatele, k němuž neměla dispoziční oprávnění. Žalobkyně doložila soudu výpisy z obchodního rejstříku, údaje o rozsahu majetku firem Tenisový klub 1999, s. r. o., a ACRAN, a. s., které vlastní stěžovatel. Na základě skutkového stavu, zjištěného okresním soudem a doplněného o další zjištění, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek okresního soudu změnit, neboť po doplnění dokazování byl skutkový stav zjištěn tak, že bylo, v souladu s ustanovením §220 odst. 2 OSŘ, možno o věci rozhodovat.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §91 zákona o rodině, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Zdůraznil, že podle ustanovení §18 zákona o rodině mají muž a žena v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně se věnovala výchově čtyř dětí, z nichž jedno je zdravotně postižené, zatímco stěžovatel se věnoval podnikatelským aktivitám. Založil řadu firem, které dosud vlastní rozsáhlý nemovitý majetek.Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že částka 100 000,-- Kč měsíčně se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení §91 zákona o rodině, zejména vzhledem k tomu, že žalobkyně v této době pečovala o děti účastníků a po opuštění společné domácnosti si musela hledat odpovídající bydlení a existenční zajištění.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudky obou obecných soudů tvrzením, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že soud (jak okresní, tak i odvolací) v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů, porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, které opřely o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnily. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, v jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic protiústavního. Jednalo se o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč doplnil dokazování, ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku okresního soudu ve prospěch žalobkyně. Stěžovatel se uchýlil k ničím nepodložené kritice postupu a rozhodování krajského soudu a tvrdil porušení principu rovnosti účastníků, aniž by konkrétně odůvodnil, v čem nerovnost postavení účastníků spatřuje. To, že ve věci neuspěl, nelze vykládat jako porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu