ECLI:CZ:US:2005:1.US.199.04
sp. zn. I. ÚS 199/04
Usnesení
I.ÚS 199/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 11 To 620/2003-289 ze dne 19. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 1 T 55/2003-262 ze dne 29. 10. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 11 To 620/2003-289 ze dne 19. 1. 2004, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 1 T 55/2003-262 ze dne 29. 10. 2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 roky. Současně mu byl vysloven zákaz činnosti - zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na 10 let.Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Obecné soudy opírají své rozhodnutí především o znalecký posudek, který však vychází prakticky pouze z ponehodového děje. Vedle znaleckého posudku neexistuje téměř žádný jiný důkaz, který by mohl do věci vnést jasno. Za podstatnou považuje skutečnost, že znalec k vypracování znaleckého posudku (simulace nehodového děje) použil program PC Crash verze 6.1., byť výslovně připustil, že při použití verze 3 nebo verze 6.1. tohoto programu se mohou lišit závěry hodnocení konkrétní dopravní nehody. Stěžovatel proto namítá, že zpracovaný znalecký posudek je pouze jednou z možných variant, takže mělo být přistoupeno k přibrání dalšího znalce, který by závěry znaleckého posudku buď potvrdil nebo vyvrátil. Dále stěžovatel namítal, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou nevyloučil ani jediný svědek a účastník dopravní nehody, totiž, že mohlo dojít k zásahu do řízení vozidla třetí osobou. I v tomto směru měl být znalecký posudek doplněn. Konečně soudu vytýká, že ho uznal vinným, ačkoliv pro to neměl žádný důkaz a naprosto tak nešetřil jednu ze základních zásad trestního řízení - "in dubio pro reo". Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že jeho senátní rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu a bylo o nich rozhodováno v souladu s obecnou právní teorií i praxí. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve svém stručném vyjádření odkázal na závěry svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, protože Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou správně zjistil skutkový stav a jeho zjištění mají oporu v důkazech provedených při hlavním líčení. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření rovněž uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť - nad rámec napadených rozsudků a soudního spisu - nic nového nepřinášejí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 55/2003 vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl obžalován z trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako řidič osobního automobilu způsobil dopravní nehodu, při které zemřely 4 osoby a jedna osoba byla těžce zraněna. Za tento trestný čin byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 1 T 55/2003-262 ze dne 29. 10. 2003 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 let a současně mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na 10 let. V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně velmi podrobně popsal provedené důkazy, zhodnotil je ve všech souvislostech a dospěl k závěru, že vina je stěžovateli prokázána.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž uvedl, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a v důsledku toho dospěl k nesprávným právním závěrům. Dále v odvolání vyslovil nesouhlas se znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, který je podle jeho názoru důkazem pouze zprostředkovaným, neboť žádné další důkazy o průběhu dopravní nehody neexistují. Navrhl proto, aby odvolací soud doplnil dokazování novým výslechem svědka H., event. znovu provedl důkaz znaleckým posudkem, příp. výslechem znalce, provedl důkaz protokolem o ohledání místa nehody, fotografickou dokumentací a plánkem dopravní nehody a konečně, aby přehodnotil skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a aby na základě toho napadený rozsudek zrušil a jeho zprostil obžaloby. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, vykonal všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Soud I. stupně - podle názoru odvolacího soudu - zhodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zaznamenal i rozpory, které mezi jednotlivými důkazy vyplynuly a tyto rozpory vysvětlil. K námitkám, které stěžovatel uplatnil v odvolání, pak uvedl, že jsou zjevně nedůvodné a nejsou nové, protože se s nimi již vypořádal soud I. stupně v písemném odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele - která je uplatněna též v ústavní stížnosti - totiž, že se soud se nezabýval jeho obhajobou, že mohlo dojít k zásahu do řízení jinou osobou. Tuto námitku odvolací soud vyvrátil s poukazem na další provedené důkazy (svědecká výpověď svědka D., znalecký posudek i výpověď znalce samotného), z nichž vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, kdo porušením zákona č. 361/2000 Sb. zavinil dopravní nehodu a těžké následky s ní spojené.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení, který opírá o názor, že obecné soudy v trestním řízení nepostupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a že tak porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel především namítal, že provedený znalecký posudek je nedostatečným důkazem, protože sám znalec připustil, že pokud by pracoval se starším programem, mohly by se závěry lišit. Podle jeho názoru je tento posudek pouze jednou z možných variant a soud měl nechat zpracovat nový znalecký posudek. Ústavní soud k této námitce poukazuje zejména na znění protokolu z jednání (č.l. 207 verte), kde znalec Ing. M. uvedl: "Nepochybně je rozdíl mezi verzí 3 a verzí 6.1. ... každá tato nová verze řeší některé věci další, rozvíjí připomínky nás jako znalecké obce a reaguje na řadu dalších technických záležitostí. Může se stát, že určitou dopravní nehodu verze 3.0, se kterou jsem začínal, vyřeší jinak, než verze 6.1., to ano." a dále na znění protokolu (č.l. 209), v němž znalec k dotazu obhájce uvedl: "Není možné, jsem si jist, že ne, aby novější verze programu, které již existují nebo budou existovat, celou situaci posoudily jinak, z hlediska nastavení vozidel a z hlediska střetu vozidel. Já s ohledem na vážnost dopravní nehody jsem variant udělal velmi mnoho a pokud jsou další verze, tak ty se zabývají jinými věcmi, např. že pojímají třeba další tělesa, jako jsou vlaky apod. a řeší jiné věci, ale na toto to nemá vliv. Základní situace, která je tam řešena, se v následných verzích nemění, ta zůstává stejná. Budou samozřejmě následovat další verze, to nedokážu říci, co bude dál." Ústavní soud z hlediska této výpovědi znalce nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, protože je patrno, že znalec postupoval v souladu s nejnovějšími technický znalostmi tak, aby uložený znalecký úkol zpracoval co nejlépe. Z jeho výpovědi pak jednoznačně vyplývá, že novější verze programu může řešit další otázky související, ale základní situace dopravní nehody se v dalších verzích neliší. Konečně i soud I. stupně se znaleckým posudkem zabýval velmi podrobně a hodnotil ho i ve vztahu k jiným provedeným důkazům. Proto Ústavní soud této námitce stěžovatele přisvědčit nemohl.
Pokud stěžovatel namítal, že soud měl ustanovit nového znalce, který by potvrdil nebo vyvrátil znalecký posudek Ing. M., Ústavní soud - po prostudování spisu i ústavní stížnosti - zjistil, že tato námitka byla poprvé uplatněna až v ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury k takové námitce přihlížet nemůže; ostatně není obecným nalézacím soudem, který by trestní věc posuzoval a rozhodoval.
Stěžovatel rovněž uvedl, že se obecné soudy nezabývaly jeho obhajobou, že nehoda mohla být způsobena i zásahem jiné osoby do řízení. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil; to proto, že obecné soudy (soud I. stupně i soud odvolací) věnovaly obhajobě stěžovatele dostatečnou pozornost; a to i ve vztahu k výpovědi jediného svědka, který přežil tuto dopravní nehodu. V procesu hodnocení důkazů - včetně obhajoby stěžovatele - neshledal Ústavní soud ze strany obecných soudů pochybení a usoudil, že postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je v trestním řádu vymezena.
Stěžovatel konečně tvrdil, že obecné soudy porušily základní zásadu trestního řízení - in dubio pro reo. Ústavní soud nepřiznal relevanci ani této námitce; z celého trestního spisu i z jednotlivých rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy na základě provedených důkazu řádně zjistily skutkový stav a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, čímž prokázaly naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Svým procesním postupem obecné soudy hranice běžného práva nepřekročily a nemohly tak způsobit zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu