ECLI:CZ:US:2005:1.US.205.03
sp. zn. I. ÚS 205/03
Usnesení
I.ÚS 205/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. I. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002, sp. zn. 4 To 355/2002, ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 46/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se J. R. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným usnesením krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 21. 6. 2002, čj. 3 T 46/2002 - 2544, jako nedůvodné. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), neboť neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a prekurzor. Tento čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve větším rozsahu. Označeného trestného činu se dopustil tím, že od dubna roku 2000 do dne 4. 5. 2001 organizoval výrobu a prodej pervitinu. Společně se spoluodsouzeným V. C. zadával jeho výrobu spoluodsouzenému J. P., kterému sám předal minimálně 3.400 g prekurzoru efedrinu. Vyrobený pervitin zpětně odebral a prodával dalším odběratelům. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 300 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trestu propadnutí věcí uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti uvedl, že skutky kladené mu za vinu nebyly zákonným způsobem prokázány. Důkazy svědčící o jeho vině tak, jak je provedly orgány činné v trestním řízení, na které podrobně poukázal v odůvodnění ústavní stížnosti, neměly oporu v zákoně. Jednalo se zejména o interpretaci telefonních hovorů, mrtvé schránky a nezdůvodněnou dlouhodobost monitorování činnosti (odposlechy telefonických hovorů, sledování pohybu osob) stěžovatele a ostatních spoluodsouzených.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud nálezem ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2002, sp. zn. 4 To 355/2002, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jedná se o stejné rozhodnutí, které je předmětem této ústavní stížnosti. Uvedeným nálezem byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tím se stěžovateli otevřela možnost uplatnit všechna procesní práva a prostředky v novém projednání věci před krajským soudem, který bude muset posoudit dopad vzniklé protiústavnosti i na ostatní, ve věci provedené důkazy, a to i z důvodu, že se jednalo o trestnou činnost organizované skupiny.
Podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), týká-li se návrh na zahájení řízení věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených zákonem o Ústavním soudu, jedná se o návrh nepřípustný.
V kontextu shora popsaných skutečností je návrh stěžovatele na zrušení označeného usnesení krajského soudu návrhem nepřípustným, neboť se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Totožnost věci v tomto řízení je dána totožností napadeného pravomocného usnesení krajského soudu. Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby, tedy i pro samotný Ústavní soud, a představuje nepominutelnou procesní překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae), která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci v řízení před Ústavním soudem. To znamená, že Ústavní soud již nemůže přezkoumávat rozhodnutí, které v předcházejícím řízení nálezem zrušil.
V dané věci vyplývá nepřípustnost ústavní stížnosti nejen z citované obecné právní úpravy překážky věci rozhodnuté, ale také ze speciální úpravy nepřípustnosti ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), §75 zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu již právně neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť chybí základní podmínka pro projednání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti již neexistujícímu pravomocnému usnesení krajského soudu, navíc za situace, kdy věc byla krajskému soudu vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí, je nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
František Duchoň
soudce Ústavního soudu