ECLI:CZ:US:2005:1.US.209.04
sp. zn. I. ÚS 209/04
Usnesení
I.ÚS 209/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Z. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 158/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (stěžovatel zjevně omylem uvedl místo Listiny "Ústavy ČR") domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 158/2003, kterým bylo rozhodnuto, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, a řízením, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §30 odst. 1, §2 odst. 4 trestního řádu a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uvedené usnesení bylo zrušeno. Tímto usnesením okresního soudu se samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Z. Š. vyloučil z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného stěžovatele.
Stěžovatel se shora uvedeným závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvedl, že určití soudcové se vyloučili u Okresního soudu v Hradci Králové začátkem roku 2003 s odkazem na §30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování v jeho trestní věci. Nejvyšší soud však prý posuzoval - ve spojitosti se stížností pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti - jen vyloučení jednoho ze soudců. Stěžovatel konstatoval, že "hluboce pociťuje" (pozn. nepochybně negativně) "samotné toto rozhodnutí" soudců, kteří hovoří o své podjatosti. Jejich rozhodnutí upevnilo v něm samotném přesvědčení, že by jejich rozhodování ve věci mohlo být ovlivněno v jeho neprospěch. Svými projevy prý "neodčinitelně" (ze strany stěžovatele jako obžalovaného) upevnili jeho obavy a nedůvěru, což podle něj vede k "řešení, původně v souladu s ustanovením §30 odst. 1 tr.ř. provedenému" (pozn. stěžovatel tedy souhlasí s vyloučením jmenovaného soudce).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ze shromážděných podkladů ke zkoumanému případu (zejména ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 135/2000) zjistil, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval již usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 273/2001, tak, že stížnost pro porušení zákona, podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze (který svým usnesením ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. Ntd 7/01, věc Okresnímu soudu v Hradci Králové odňal) zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr.ř. jako neodůvodněnou. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že u soudců Okresního soudu v Hradci Králové lze důvodně očekávat takovou míru profesionality, aby byli schopni nezaujatě a objektivně rozhodovat o trestné činnosti obviněného, která podle obžaloby měla směřovat sice vůči soudcům téhož soudu, ale působícím na jiném než trestním úseku. Na tom nic nemění ani okolnost, že soudci obou úseků téhož soudu spolu přicházejí do vzájemného pracovního styku. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že se měl obviněný urážlivě vyjadřovat o všech soudcích České republiky, přičemž pokud by byl názor, obsažený ve stížnosti pro porušení zákona zobecněn, znamenalo by to, že by se podjatým mohl cítit každý soudce České republiky a o žalované trestné činnosti by nemohl rozhodovat žádný soud. Přes uvedené usnesení se - jak výše uvedeno - soudce Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Š. z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného stěžovatele vyloučil.
Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku citoval ust. §30 odst. 1 a §2 odst. 4 trestního řádu, jakož i čl. 38 Listiny základních práv a svobod a konstatoval, že se Okresní soud v Hradci Králové uvedenými ustanoveními důsledně neřídil. Samosoudce v napadeném usnesení znovu opakoval argumenty, které ho vedly již k podání návrhu na procesní postup podle §25 tr. ř. Z okolnosti, že se soudci, kteří by měli být vystaveni dehonestujícím výrokům obžalovaného, přichází pravidelně do styku, případně že by je eventuelně mohl v hlavním líčení vyslýchat jako svědky, dovozuje, že tento fakt by mohl vyvolat pochybnosti o jeho naprosté nestrannosti. Ustanovení §30 odst. 1 tr.ř. však jednoznačně definuje materiální předpoklad, jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, a tím je "poměr k projednávané věci nebo osobám". Pod tento pojem jsou v praxi podřazovány dvě situace. První z nich - poměr k věci - lze označit jako "konflikt zájmů", v němž nejde o subjektivní pocit soudce samotného, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní soudce má zájem na tom, aby konkrétní spor, v němž má rozhodovat, dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít o případ, že samosoudce není schopen dodržet základní zásady trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Tuto okolnost však samosoudce neuvádí a dosavadní průběh řízení takovou úvahu v nejmenším neodůvodňuje. Druhá situace nastává tehdy, lze-li očekávat, že soudce bude nakloněn jedné ze stran sporu z důvodů jiných, než jsou jeho vlastní zájmy, nikoli z důvodů subjektivních, ale z objektivně existujícího "poměru k účastníkům". Samosoudce v napadeném usnesení ani v tomto směru "nedefinoval stav, že by jeho vztah k výše jmenovaným soudcům byl natolik osobní a intenzivní, že by mu bránil ve věci rozhodnout".
S uvedenými závěry, obsaženými v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Z tohoto pohledu považuje v dané věci Ústavní soud- jako vždy v obdobných případech- za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného §30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již totiž Ústavní soud k obsahu základního práva na zákonného soudce uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Ústavní soud také uvedl (nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 23, nález č. 98), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. Uvedené závěry platí i pro přezkoumávaný případ.
Co se týče stěžovatelovy námitky, že Nejvyšší soud posuzoval ve spojitosti se stížností pro porušení zákona (podanou ministrem spravedlnosti) jen vyloučení se jednoho ze soudců, lze z formálního hlediska odkázat na konstatování Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o vyloučení dalších soudců Okresního soudu v Hradci Králové jsou rozhodnutí samostatná, k jejichž zrušení by mohlo dojít pouze cestou samostatně podaných mimořádných opravných prostředků; z materiálního hlediska pak okolnost, že i další soudci se ve věci vyloučili, nemá na podstatu případu vliv, neboť zkoumána je otázka, zda konkrétní soudce je či není v daném případě schopen nestranně rozhodovat, jak je výše podrobně vyloženo.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tedy podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná např. o případy, jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti apod. Je třeba poukázat i na to, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je základním principem fungování soudní moci a ústavní, jakož i mravní povinností soudců je tento princip bezpodmínečně dodržovat. Různé stížnosti či výroky účastníků řízení, resp. obžalovaných sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou častou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. i jejich zástupcům.
Vzhledem ke zkoumané věci proto nutno zopakovat, že subjektivní pocity soudce ani stěžovatele nemohou vést - samy o sobě - k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Některé soudce by takový přístup mohl vést k pokusům vyhnout se rozhodování ve věcech, které jim - právě z určitých subjektivních důvodů (např. proto, že případ je mimořádně mediálně sledován) - nemusí vyhovovat. Subjektivní pocity však nelze upřednostňovat, jak výše vyloženo, před principem objektivním. Nezávislý soudce demokratického právního státu musí být schopen rozhodovat nezaujatě, nestranně a spravedlivě a to zcela bez ohledu např. na to, jak se obžalovaný chová, zda mu jsou jeho jednání a projevy sympatické či nikoliv. Vztah soudce k projednávané věci a stěžovateli by musel nabýt zcela mimořádné povahy a intenzity (jak výše uvedeno), aby objektivně mohl způsobit jeho podjatost. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu