ECLI:CZ:US:2005:1.US.217.04
sp. zn. I. ÚS 217/04
Usnesení
I.ÚS 217/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. R. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 657/2002-148 ze dne 18. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 657/2002-148 ze dne 18. 2. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 58/2002-126 ze dne 7. 3. 2002. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivé projednání věci před nezávislým a nestranným soudem spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Tato základní práva stěžovatele byla porušena, protože soudci při svém rozhodování neaplikovali správně zákonné ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") upravující institut přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 o.s.ř. a případem se proto věcně nezabýval. V odůvodnění uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Vzhledem k tomu, že žádným z dovolatelem napadených výroků rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 20.000,- Kč, není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že rozsudkem soudu I. stupně nebylo rozhodováno o více samostatných nárocích, ale o nároku jediném a ve věci je od samého počátku jediný skutkový základ. Domnívá se, že nárok uplatněný žalobou, tj. nárok na slevu z kupní ceny ve výši 25.464,- Kč, vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci, je třeba pokládat za věc samu, mající jediný skutkový základ. Dále namítal, že odvolací soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel může podat dovolání k Nejvyššímu soudu a on této možnosti také využil. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil názor, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 C 258/98 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, vůči němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 25.464,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za vady. Obvodní soud pro Prahu 9 platebním rozkazem č.j. 34 RO 717/98-3 ze dne 15. 6. 1998 žalobě vyhověl. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor a ve věci bylo dále jednáno. Obvodní soud rozsudkem č.j. 19 C 258/98-18 ze dne 28. 1. 1999 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel jednal jako zprostředkovatel, který se zavázal zprostředkovat prodej osobního automobilu původnímu majiteli. Z ustanovení §774 občanského zákoníku vyplývá, že zprostředkovatel neuzavírá kupní smlouvu svým jménem, ale jménem zájemce o zprostředkování a proto odpovědnost za vady je v daném případě třeba uplatnit proti původnímu vlastníkovi vozidla. Žaloba byla proto zamítnuta pro nedostatek legitimace na straně stěžovatele. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesení č.j. 14 Co 259/99-35 ze dne 15. 7. 1999 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že dospěl k jinému skutkovému a právnímu závěru než soud I. stupně v tom, že v předmětném případě nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování prodeje věci, ale smlouva o obstarání věci, čemuž koresponduje i odkaz na ustanovení §733 a násl. občanského zákoníku. Typickou vlastností této smlouvy je však to, že obstaratel jedná vlastním jménem ve prospěch objednatele. Jelikož soud I. stupně opřel své rozhodnutí o názor odlišný, nezabýval se ani včasností reklamace, ani způsobem a výší slevy z titulu odpovědnosti za vady prodané věci, takže jeho rozsudek musel být zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování rozsudkem č.j. 19 C 258/98-101 ze dne 24. 9. 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 10.088,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 19. 6. 1998 do zaplacení. Ohledně částky 15.132,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 25 % ročně od 12. 11. 1997 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 10.088,- Kč od 12. 11. 1997 do 18. 6. 1998 žalobu zamítl. Ohledně částky 244,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně od 12. 11. 1997 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl konečně o povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.371,80 Kč a o jeho povinnosti nahradit náklady státu ve výši 7.555,50 Kč. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání jak stěžovatel, tak i žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 14 Co 58/02-126 ze dne 7. 3. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení; změnil však rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 15.132,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně od 19. 6. 1998 do zaplacení, jinak zamítavý výrok rovněž potvrdil; konečně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.216,50 Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č.j. 33 Odo 657/2002-148 ze dne 18. 2. 2004 odmítl. Zabýval se v podstatě posouzením přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku ukládajícím stěžovateli povinnost zaplatit částku 10.088,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení a proti výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně změněn tak, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobci dalších 15.132,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení. S odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a vzhledem ke skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, dovodil, že došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání - uvedl dovolací soud - je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Protože žádným ze stěžovatelem napadených výroků rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 20.000,- Kč, není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné. Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením přípustnosti dovolání proti dalším výrokům napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ani zde nejsou naplněny podmínky jeho přípustnosti, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní stížností je napadeno pouze uvedené rozhodnutí dovolacího soudu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nesprávně posoudil přípustnost dovolání, jestliže posuzoval samostatně přípustnost dovolání proti každému výroku odvolacího soudu, a argumentuje především tím, že v obou případech vycházejí tyto výroky z rozhodování o odpovědnosti za vady, která měla jeden skutkový základ. Svou argumentaci pak doplňuje i tím, že odvolací soud v poučení v rámci svého rozhodnutí poučil stěžovatele o možnosti podal dovolání.
Ústavní soud těmto závěrům stěžovatele nepřisvědčuje. To proto, že dovolací soud postupoval procesně správně - a ústavně konformně - jestliže posuzoval rozsudek odvolacího soudu podle jednotlivých výroků. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil jeden výrok ve věci samé potvrzující výrok soudu I. stupně, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 10.088,- Kč s příslušenstvím, a jeden výrok měnící, kterým částečně změnil zamítavý výrok soudu I. stupně ve věci samé a uložil stěžovateli další povinnost zaplatit uvedenou částku. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že oba tyto výroky podléhají jinému procesnímu postupu. V předmětné věci bylo nutno uplatnit právě ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které stanoví obecnou podmínku přípustnosti dovolání proti jakémukoliv výroku, pokud bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. Ústavní soud proto posoudil postup Nejvyššího soudu jako aplikaci běžného práva, kterou tento obecný soud provedl ústavně konformním způsobem a právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy tak neporušil. Pro úplnost lze dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.
Pokud stěžovatel poukazoval na obsah poučení v rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplynulo, že proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné dovolání, Ústavní soud znovu připomíná ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které má kogentní povahu a jeho aplikaci nelze vyloučit ani rozhodnutím soudu, tím méně nesprávným poučením nižšího soudu o možnosti podat dovolání. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že poučením o možnosti podat dovolání mu bylo takové právo založeno a on této možnosti jen využil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu