ECLI:CZ:US:2005:1.US.223.05
sp. zn. I. ÚS 223/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Bruntál, Dukelská 2, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 1. 2005, čj. 8 C 237/2003 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 1. 2005, čj. 8 C 237/2003 - 68, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci, Lesům ČR, s. p., dlužné nájemné ve výši 1 676,-- Kč a náklady řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že označeným rozsudkem bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uzavřela dne 31. 10. 2001 nájemní smlouvu na byt na dobu určitou do 31. 10. 2002. Výše měsíčního nájemného byla stanovena pronajímatelem podle vyhl. č. 176/1993 Sb. na částku 1 467,-- Kč. Stěžovatelka tuto částku řádně platila až do 1. 7. 2002, kdy žalobce jednostranně zvýšil nájemné na 1 871,-- Kč. S tím stěžovatelka nesouhlasila, proto až do skončení nájemního vztahu platila nájemné v původně stanovené výši. Podle názoru stěžovatelky se okresní soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jejím tvrzením o nesprávnosti postupu žalobce v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 vyhl. č. 176/1993 Sb. I když cenový výměr č. 01/2002, v době úpravy nájmu ze strany žalobce, platil a byl Ústavním soudem zrušen až později, soud zcela přehlédl její námitku o nesprávném navýšení započitatelné plochy bytu pro výpočet zvýšeného nájmu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná, neboť v předmětné věci nebyl přípustný žádný opravný prostředek podle §202 odst. 2 OSŘ.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Okresního soudu v Bruntále, jako účastníka řízení. Ten uvedl, že vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky. V rozsudku se vypořádal i s důvody, které vedly k nárůstu započitatelné plochy.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Bruntále Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné ve výši 1 676,-- Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně od 1. 11. 2002 do zaplacení. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 6 010,-- Kč. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v posuzovaném případě bylo nájemné naposledy upraveno smlouvou ze dne 31. 10. 2001, na dobu od 1. 11. 2001 do 31. 10. 2002, podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, účinné od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2001. Stěžovatelka nájemné, stanovené v evidenčním listu ze dne 30. 10. 2001, řádně platila. Nesouhlasila však se zvýšením nájemného od 1. 7. 2002, které bylo vypočteno z celkové plochy místností, výlučně stěžovatelkou užívaných, v bytě i mimo byt. V době od 1. 1. 2002 mohl pronajímatel nájemné upravovat podle cenového výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2002, účinného od 1. 1. 2002, který byl přijat na základě ustanovení §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Ustanovení části 5 bod 2 a bod 3 a) tohoto výměru stanovilo, s účinností od 1. 7. 2002, maximální základní měsíční nájemné v bytě, ve kterém bylo k 31. 12. 2001 nájemné regulováno maximální cenou podle vyhl. č. 176/1993 Sb., jako součin podlahové plochy bytu a maximálního základního měsíčního nájemného v obci za jeden metr čtvereční pro příslušnou kategorii bytu. Podlahovou plochou bytu se rozuměla celková plocha místností v bytě i mimo byt, užívaných výhradně nájemcem bytu. Plochy ostatních prostorů, užívaných výhradně nájemcem bytu, se započítávaly ve výši jedné poloviny. K 1. 7. 2002 byla cena nájmu za jeden metr čtvereční bytu první kategorie v obci Roudno-Volárna 14,36 Kč. Koeficient růstu nájemného Ki pro dobu od 1. 7. 2002 činil 1,04. V předmětném bytě užívala stěžovatelka místnosti v celkové započitatelné ploše 140,61 m2, což vyplynulo z listinných důkazů, zejména z výpisu z katastru nemovitostí. Stěžovatelka tedy užívala byt první kategorie v domě č. p. 128 v Roudně-Volárně ve vlastnictví žalobce i v období červenec až říjen 2002. Ze započitatelné plochy činilo maximální měsíční nájemné, po snížení o 5% podle §8 písm. a) vyhl. č. 176/1993 Sb. a po zvýšení za vybavení, částku 1 701,-- Kč, což po vynásobení koeficientem Ki 1,1 vyšlo na částku 1 871,-- Kč. Za období červenec - říjen 2002 zaplatila stěžovatelka žalobci na nájemném za každý měsíc o 419,-- Kč méně, takže celková dlužná částka představuje 1 676,-- Kč. Vyhláška č. 176/1993 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 321/2000 Sb. až s účinností od 31. 12. 2001, přičemž smlouva o nájmu bytu mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena dne 31. 10. 2001, tedy ještě za platnosti předmětné vyhlášky. Rovněž výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2002, který přechodně upravoval možnosti jednostranného zvýšení nájemného ze strany pronajímatele, se Ústavní soud zabýval až 20. 11. 2002.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavním pořádku České republiky.
Na základě tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před okresním soudem a nezjistil, že by základní práva stěžovatelky byla porušena. Okresní soud v Bruntále, po zhodnocení provedených důkazů, zjistil, že zvýšení nájemného bylo žalobcem provedeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Právní závěry okresního soudu jsou v souladu s obecným právem a v jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledal nic protiústavního.
Nedošlo tedy k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu