ECLI:CZ:US:2005:1.US.227.04
sp. zn. I. ÚS 227/04
Usnesení
I.ÚS 227/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Svídnická 513-515 v likvidaci, se sídlem Svídnická 515/2, Praha 8, zastoupeného JUDr. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2004, č. j. 14 Cmo 372/2003 - 70, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, č. j. 19 Cm 420/2000 - 35, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem Městský soud v Praze vyhověl žalobě vedlejšího účastníka (Z. H.) a určil, že rozhodnutí členské schůze Bytového družstva Svídnická 513-515, se sídlem Praha 8 - Trója, Svídnická ulice 515/2, IČO: 25118277, ze dne 10. 10. 2000, kterým byl žalobce vyloučen z Bytového družstva Svídnická 513-515, se sídlem Praha 8 - Trója, Svídnická ulice 515/2, IČO: 25118277, je neplatné. Dále pak soud nalézací rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele svým rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího potvrdil dle §219 o. s. ř. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před soudem nalézacím došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že stěžovatel nebyl vyrozuměn o jednání a k němu nebyl ani předvolán, jednání se zúčastnil pouze jeho právní zástupce, čímž došlo k porušení principu rovnosti účastníků v řízení. Dále stěžovatel uvádí, že soud I. stupně odmítl provést důkaz výslechem svědků, což nezdůvodnil v rozhodnutí samém, a tím porušil jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozsudky svým nálezem zrušil.
K ústavní stížnosti stěžovatele se za odvolací soud vyjádřil předseda senátu 14 Cmo JUDr. V. T., který navrhl odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Samosoudkyně soudu nalézacího JUDr. A. J. ve svém vyjádření zcela odkázala na obsah soudního spisu a uvedla, že žalobce (vedlejší účastník pan H.) byl šikanózním způsobem vyloučen dvakrát z družstva stěžovatele pro shodné a tvrzené porušení zákona a stanov. Dále uvedla, že byly provedeny všechny důkazy vztahující se k meritu věci.
Dále si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 420/2000, s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je přípustná a splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. E. W., která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud shledal tato jeho tvrzení neopodstatněnými. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelem zmiňovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud ze zapůjčeného spisu zjistil, stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již nejen v řízení před soudem odvolacím, nýbrž i v předchozím řízení vedeném u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 99/98. Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, však nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k námitkám stěžovatele týkajícím se hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. neprovedení jím navrhovaného důkazu Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po důkladném seznámení se se spisem a s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy nalézací i odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, k nimž dospěly v souladu s provedenými důkazy, a z nich vyvodily přiléhavé právní závěry. V odůvodněních těchto rozhodnutí se soudy vyjádřily ke všem námitkám a své závěry detailně zdůvodnily. Pokud stěžovatel namítá, že soud nalézací neodůvodnil ve svém rozhodnutí nepřipuštění důkazů jím navrhovaných, není tomu tak. Na str. 5 napadeného rozsudku soud uvedl, že pro svá skutková zjištění neshledal potřebným provádět důkaz výslechy svědků, neboť takový výslech by neměl vliv na posouzení věci (což, jak Ústavní soud doplňuje, zcela logicky vyplývá i z průběhu jednání konaném dne 20. 3. 2003, str. 26 - 32 spisu). Stejně tak neopodstatněnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatele o porušení principu rovnosti stran, kdy mu mělo být znemožněno účastnit se jednání. Stran této námitky nelze doplnit více než bylo řečeno soudem odvolacím v odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že stěžovatel byl zastoupen advokátkou JUDr. M. K. na základě procesní plné moci (založena na str. 19 spisu), kterážto byla v souladu s §49 odst. 1 o. s. ř. k jednání nařízenému na 20. 3. 2003 obeslána a která se jednání konaném toho dne zúčastnila jako právní zástupce stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21.dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu