ECLI:CZ:US:2005:1.US.266.05
sp. zn. I. ÚS 266/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem v Brně, Pellicova 2c, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 13/2004-71 ze dne 15. 6. 2004 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 32 C 43/2002-42 ze dne 30. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 13/2004-71 ze dne 15. 6. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 32 C 43/2002-42 ze dne 30. 6. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 8 - Karlín, Prvního pluku 5/211. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Soud I. stupně i odvolací soud shledaly jeho žalobu o ochranu osobnosti jako nedůvodnou a dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry, resp. že označený zásah byl objektivně způsobily zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. Šlo o nepravdivé tvrzení o údajném okamžitém zrušení jeho pracovního poměru. Stěžovatel tvrdí, že byla postupem žalované poškozena jeho čest a že obecné soudy neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav věci, který byl založen na nepřesném provedení důkazu listinou - prošetření stížnosti a na neprovedení dalších navrhovaných důkazů, zejména výslechu navrhovaných svědků. Tímto nesprávným postupem prý obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů, následně pak i k nesprávnému právnímu posouzení. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 32 C 43/2002 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou o ochranu osobnosti domáhal vydání rozsudku, ukládajícího žalované zdržet se tvrzení, že České dráhy, s.o., s ním okamžitě zrušily pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, dále odvolat své tvrzení, že České dráhy, s.o., s ním okamžitě zrušily pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, stěžovateli se písemným dopisem omluvit a konečně zaplatit stěžovateli částku 25.000,- Kč. Po provedeném řízení Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 32 C 43/2002-42 ze dne 30. 6. 2003 žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že pracovní poměr stěžovatele u žalované skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru dne 19. 5. 1998 a není pravdivé tvrzení, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Pokud stěžovatel poukazoval na dopis žalované ze dne 22. 12. 1998, pak soud na základě provedeného důkazu zjistil, že tento dopis je odpovědí žalované na předchozí žádost (stížnost) stěžovatele ohledně skončení pracovního poměru. Jsou v něm konstatovány skutečnosti, k nimž v roce 1998 došlo, tj. skončení pracovního poměru dohodou a zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru, které byla původně navrhováno. V obsahu dopisu není uvedeno, že by pracovní poměr stěžovatele skončil okamžitým zrušením podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dále je v dopise uvedeno, že stěžovatel žádal o starobní důchod po skončení pracovního poměru, a je tam vysvětlení o vyplacené odměně s odkazem na kolektivní smlouvu. Soud I. stupně uzavřel, že v tomto dopise nespatřuje neoprávněný zásah do osobnostní sféry stěžovatele. Dále soud konstatoval, že tento dopis byl doručen pouze stěžovateli, který ani netvrdí, že by byl doručen jiné další osobě. Pokud byl dán na vědomí Generálnímu ředitelství, které původní stížnost stěžovatele postoupilo k vyřízení, jedná se o předpisy upravený postup, který nemůže být neoprávněným zásahem. Soud I. stupně uzavřel, že je vázán předmětem sporu tak, jak jej stěžovatel vymezil, a v tomto směru stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry a že původcem tohoto neoprávněného zásahu je žalovaná.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 1 Co 13/2004-71 ze dne 15. 6. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přejal skutková zjištění soudu I. stupně, učiněná z jím provedených důkazů, a považuje je za dostačující a správná. Důkazní návrh stěžovatele uplatněný v odvolacím řízení - doplnění dokazování výslechem svědkyň - považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť rozhodné skutečnosti pro posouzení věci z hlediska ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku byly již zjištěny soudem I. stupně. Navíc uvedený důkazní návrh stěžovatel přes poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. neuplatnil před soudem I. stupně. Odvolací soud dodal, že sdílí i právní názor soudu I. stupně, který dovodil ze zjištěného skutkového stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, leč dovolací řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 2718/2004-83 ze dne 31. 1. 2005 zastaveno pro nesplnění zvláštní podmínky dovolacího řízení, tj. pro nedostatek právního zastoupení stěžovatele.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které soudy přijaly - podle jeho názoru - na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Namítá, že neprovedly jím navrhované důkazy, které by dostatečně objasnily skutkový stav věci a umožnily by, aby soudy dospěly ke správným závěrům. Ústavní soud především připomíná, že neúspěch ve sporu neznamená porušení základního práva na soudní ochranu, pokud soudy v příslušném řízení postupovaly v souladu se stanovenými pravidly. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v hranicích daných občanským soudním řádem, zejména pak při hodnocení důkazů se řídily zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení §132 o.s.ř. Pokud jde o námitku, že obecné soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, pak ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel navrhl výslech dvou svědkyň až v řízení před odvolacím soudem, i když byl řádně soudem I. stupně poučen o právních možnostech navrhování důkazů. Ústavní soud proto uzavřel, že se ve věci jednalo toliko o aplikaci jednoduchého práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem, nepostupovat svévolně a v souzené věci nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. K porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle §36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná