ECLI:CZ:US:2005:1.US.268.04
sp. zn. I. ÚS 268/04
Usnesení
I.ÚS 268/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. L. S., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003, kterým soud I. stupně zastavil řízení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Na stěžovatele a jeho manželku podala Městská část Praha 13 jako žalobce žalobu o zaplacení finanční částky 4.024,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce v řízení neprokázal svou právní subjektivitu ani vznik žalované pohledávky. Obvodní soud pro Prahu rozsudkem č.j. 13 C 273/97-41 ze dne 25. 2. 1999 žalobci nárok přiznal a Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele rozsudkem č.j. 12 Co 541/99-72 ze dne 17. 12. 1999 rozhodl "do finanční částky 752,- Kč".
Na základě nově zjištěných rozhodných skutečností podal stěžovatel dne 22. 1. 2002 návrh na obnovu řízení a dne 1. 2. 2002 žádost o osvobození od soudních poplatků. Právě projednávání a rozhodnutí soudu o obnově řízení a nepřiznání osvobození od soudních poplatků představuje porušení jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Z důvodu průkazně tíživé sociální a majetkové situace požadoval stěžovatel osvobození od soudních poplatků, které mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-6 ze dne 20. 3. 2002 nebylo přiznáno. Soud rozhodnutí odůvodnil arogantním způsobem při bagatelizování sociálních poměrů stěžovatele. Městský soud v Praze k podanému odvolání zaujal stejné stanovisko a usnesením č.j. 64 Co 120/2002-11 ze dne 30. 4. 2002 napadené usnesení potvrdil. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a protože stěžovatel z důvodu tíživé sociální a majetkové situace soudní poplatek nezaplatil, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003 "návrh na obnovu řízení zastaven". Přestože stěžovatel v odvolání zdůraznil nesporný nárok na osvobození od soudních poplatků a odkázal na výsledek šetření provedeného soudem I. stupně, Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podle názoru stěžovatele však nelze považovat za právně kvalifikovaný důvod zastavení řízení pouze skutečnost, že se stěžovatel nikoliv vlastním přičiněním ocitl v kritické sociální situaci a že není schopen uhradit soudní poplatek.
Stěžovatel dále namítl, že v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 273/97 Městský soud v Praze postupoval zjevně nesprávně a nezákonně přiznal žalobci zcela vědomě neoprávněný hmotný prospěch.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zastavení řízení o obnově řízení pro nezaplacení soudního poplatku je za okolností, jež vyplývají z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 41/2002, standardním postupem; i s ohledem na výši poplatku nelze postup zdejšího soudu považovat za porušení práva stěžovatele za ručeného v čl. 13 Úmluvy. V podrobnostech pak odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 41/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Před rekapitulací spisu Ústavní soud poukazuje na rozpor v označení předmětného spisu v ústavní stížnosti a v rozhodnutí a vyjádření Městského soudu v Praze, v nichž je uvedeno, že se jedná o sp. zn. 13 C 41/2001. Po provedeném šetření Ústavní soud zjistil, že předmětný spis je veden pod sp. zn. 13 C 41/2002, což je podloženo i tím, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že návrh na obnovu řízení podal dne 22. 1. 2002.
Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel výše uvedeného dne podal návrh na obnovu řízení tak, jak to uvedl v ústavní stížnosti. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku reagoval tím, že dne 1. 2. 2002 podal žádost o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 5 zaslal stěžovateli formulář pro zjištění jeho majetkových poměrů jako podklad pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tento formulář vyplněný negativními údaji (žádné příjmy; důvod proč není zaměstnán - nemožnost nástupu zaměstnání s ohledem na věk nyní, předtím z důvodu persekuce; žádný movitý ani nemovitý majetek; manželka v domácnosti, žádný movitý ani nemovitý majetek) bez dalších podkladů. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č.j. 13 C 41/2002-6 ze dne 20. 3. 2002 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že podle §138 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu zcela nebo z části přiznat osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Dodal, že pro posouzení nároku je bezpodmínečně nutné, aby žadatel o osvobození věrohodným způsobem prokázal své majetkové a sociální poměry. Stěžovatel v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl jediný svůj zdroj příjmu a v rubrice o poměrech manželky uvedl, že je v domácnosti. Přitom, jak vyplývá ze spisu, jehož se návrh na obnovu řízení týká, oba jsou společnými nájemci bytu, za tento byt platí nájemné a rovněž musí být on i jeho manželka z něčeho živi. Tuto skutečnost stěžovatel ve své žádosti neuvedl ani nijak nezdůvodnil. Soud I. stupně proto dovodil, že stěžovatel nejen neprokázal věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry, ale naopak úmyslně nepravdivě vyplnil předmětné potvrzení tak, aby mu bylo soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 64 Co 120/2002-11 ze dne 30. 4. 2002 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud při hodnocení, zda důvody pro úplné nebo částečné osvobození od soudních poplatků jsou dány, neprovádí dokazování a je povinností žadatele prokázat soudu věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně správně dovodil, že tuto povinnost stěžovatel nesplnil a s ohledem na obsah jeho odvolacích námitek je zřejmé, že ji ani splnit nechtěl. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu plně postačuje pro závěr, který učinil i soud I. stupně, že žalobce podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesplňuje.
Obvodní soud pro Prahu 5 vyzval znovu stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, leč poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen nebyl. Soud I. stupně proto usnesením č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003 řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Městský soud v Praze usnesením č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s odůvodněním, které odpovídá i odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Námitky uvedené v ústavní stížnosti však směřují především proti předchozím rozhodnutím soudu I. stupně i soudu odvolacího, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud přezkoumal celé řízení a dospěl k závěru, že obecné soudy v tomto řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení, odpovídá skutkovému stavu a příslušné zákonné úpravě. V situaci, kdy nebyly zaplaceny soudní poplatky, nemohl obecný soud rozhodnout jinak, než jak bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno. V předmětné věci se tak jednalo o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly v mezích své pravomoci a tak právo stěžovatele na soudní ochranu neporušily.
Pokud jde o rozhodování obecných soudů o osvobození od soudních poplatků, připomíná Ústavní soud především to, že osvobození od soudních poplatků může být účastníkovi přiznáno, jsou-li splněny stanovené zákonné podmínky; nejedná se tedy v žádném případě o nárok účastníka o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud přisvědčil názoru vyjádřenému v rozhodnutích obecných soudů, že chce-li účastník požádat o osvobození od soudních poplatků, je povinen věrohodným způsobem prokázat své majetkové a sociální poměry. Soud sám v této otázce z vlastní iniciativy nemůže zjišťovat všechny potřebné skutečnosti. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel svou žádost o osvobození od soudních poplatků ani v řízení před soudem I. stupně, ani v řízení odvolacím žádným způsobem nedoložil. Z toho resultoval zákonný postup obecných soudů, jestliže usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznaly a následně pak řízení zastavily.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 273/97 Městský soud v Praze postupoval zjevně nesprávně a nezákonně přiznal žalobci zcela vědomě neoprávněný hmotný prospěch, Ústavní soud se touto námitkou nezabýval, protože podle předmětné ústavní stížnosti nebylo napadeno rozhodnutí Městského soudu vydané v řízení vedeném pod touto sp. zn.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu