ECLI:CZ:US:2005:1.US.275.04
sp. zn. I. ÚS 275/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 3. června 2005 sp. zn. I. ÚS 275/04 ve věci ústavní stížnosti E. P. H., Ltd., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003 č. j. 58 Cm 23/2003-55 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 č. j. 13 Cmo 536/2003-108, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003 č. j. 58 Cm 23/2003-55 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 č. j. 13 Cmo 536/2003-108 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 10. 5. 2004 a doplněnou předložením originálu dne 12. 5. 2004 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s blíže specifikovaným majetkem (nehmotným investičním majetkem - databází D. - a s doménovým jménem v návrhu uvedeným. Toto usnesení bylo na základě odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud").
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, řízení, v jehož rámci se domáhala vydání předběžného opatření, je incidenčním řízením, vyvolaným konkursem na majetek úpadce D., s. r. o. V rámci tohoto řízení se stěžovatelka domáhá proti správci podstaty toho, aby byl ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen majetek, k němuž stěžovatelka tvrdí své vlastnické právo, které by vylučovalo soupis majetku do konkursní podstaty úpadce.
Navzdory podané vylučovací žalobě však podal vedlejší účastník v rámci konkursního řízení žádost o zpeněžení encyklopedické databáze D. a činil kroky přímo směřující k prodeji databáze a doménového jména, ačkoliv podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), nesmí správce podstaty do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka, která ústavní stížnost mimo to doprovodila detailním popisem skutkových okolností a procesních nuancí, - stručně shrnuto - v tom, že obecné soudy jí neposkytly soudní ochranu v intencích ustanovení §102 ve spojení s §74 a násl. občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), a namísto toho dospěly k závěru, že soudu, který rozhoduje o vylučovací žalobě vyvolané konkursem, nepřísluší zasahovat do činnosti soudu ve věci konkursního řízení a nelze správci zakázat ani zpeněžení majetku ani vyslovit zákaz nakládání s tímto majetkem, neboť otázka posouzení, zda hrozí škoda, leží na správci a soudci v konkursním řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že odkazem na spoluodpovědnost soudce v konkursním řízení se soud rozhodující incidenční spor nemůže zprostit povinnosti rozhodnout. Konkursní soudce totiž nerozhoduje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty a není to ani v jeho pravomoci, neřeší tedy z povahy věci ani potřebu zatímní úpravy poměrů či zamezení nebezpečí ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí ve smyslu §74 o. s. ř. Jeho rozhodování podle §12 zákona o konkursu a vyrovnání není nárokové povahy a konkursní řízení je zcela odlišným řízením od řízení excindačního, a proto podle stěžovatelky nemůže soud rozhodující o vyloučení věci ze soupisu pouhým odkazem na konkursní řízení odmítnout rozhodnutí o jejím návrhu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nemohly její návrh takovým odkazem zamítnout, a měly povinnost se jejím návrhem věcně zabývat, zvláště když v řízení osvědčila (ba přímo prokázala) splnění podmínek pro vydání předběžného opatření.
Stěžovatelka pro úplnost uvedla, že v zájmu právní jistoty podala totožný návrh na vydání předběžného opatření zakazujícího dispozice s předmětným majetkem také v rámci konkursního řízení, který senát 77 K Městského soudu v Praze rovněž zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky toto usnesení zrušil specializovaný konkursní senát Vrchního soudu v Praze. Přitom dospěl k závěru, že navrhované předběžné opatření má sice přímou vazbu na konkursní řízení, v daném případě však neexistuje přímá vazba návrhu na nařízení předběžného opatření s probíhajícím konkursem vedeným na majetek úpadce D., s. r. o., a to již proto, že správce podstaty není ve smyslu §7 zákona o konkursu a vyrovnání účastníkem konkursního řízení. Navržené předběžné opaření však přímo souvisí s žalobou na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty projednávanou v řízení, jehož účastníky jsou jak stěžovatelka, tak správce podstaty (vedlejší účastník), a Městský soud v Praze měl proto podle specializovaného senátu Vrchního soudu v Praze o návrhu na předběžné opatření rozhodnout v rámci řízení o vylučovací žalobě, a nikoliv v rámci konkursního řízení.
Stěžovatelka tím toliko ilustrovala skutečnost, že situace, v níž se ocitla, podle ní svědčí o odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), když Městský soud v Praze zamítl její návrh odkazem na konkursní řízení a naopak konkursní soudy ji odkázaly zpět na řízení o vylučovací žalobě.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení.
Městský soud v Praze zastoupený JUDr. M. V. vznesl v úvodu vyjádření námitku, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť napadené usnesení vrchního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 11. 3. 2004. Pokud byla stížnost doručena Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2004, bylo to opožděně, neboť posledním dnem šedesátidenní lhůty byl den 10. 5. 2004. Výstup z faxu datovaný dnem 10. 5. 2004 podle Městského soudu v Praze nedokládá, že podání tentýž den došlo Ústavnímu soudu. K věci samé Městský soud v Praze uvedl, že napadeným usnesením nebylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti a nebylo porušeno ani jiné ústavně zaručené základní právo. V podrobnostech Městský soud v Praze odkázal na obsah obou napadených usnesení, obsah spisu sp. zn. 58 Cm 23/2003 a na skutečnost, že v mezidobí podala stěžovatelka další v podstatě identické návrhy na nařízení předběžného opatření, které byly městským soudem zamítnuty, což stěžovatelka následně napadla řádným i mimořádným (dovolání) opravným prostředkem.
Vrchní soud v Praze zastoupený předsedou senátu 13 Cmo JUDr. M. K. uvedl, že právní argumentaci stěžovatelky považuje za nesprávnou a nesouhlasí se závěrem, že usnesením vrchního soudu byl porušen čl. 36 Listiny. Napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, že nelze přezkoumat rozhodnutí konkursního soudu v řízení konkursem vyvolaném za situace, kdy lze téhož dosáhnout v rámci samotného konkursu. Tomuto řešení nebrání ani okolnost, že žalobce není účastníkem konkursního řízení, neboť jeho případnými námitkami proti prodeji sporných věcí ze soupisu by se musel zabývat konkursní soud. Otázku, zda-li jsou dány podmínky pro uplatnění výjimky z pravidla, že do pravomocného skončení řízení o excindační žalobě nelze věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit, je proto třeba vyřešit v konkursu vedeném na úpadcův majetek.
Vedlejší účastník řízení se v lhůtě určené Ústavním soudem nevyjádřil.
Stěžovatelka ve své replice poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/04 a II. ÚS 40/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 81 a 82), v nichž Ústavní soud řešil právně i skutkově identické případy s nyní projednávaným případem stěžovatelky. V reakci na vyjádření účastníků proto stěžovatelka odkázala na obsahy těchto nálezů.
Ústavní soud si k posouzení skutečností tvrzených stěžovatelkou v ústavní stížnosti a účastníků řízení v jejich vyjádřeních vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 23/2003. Z něho předně zjistil, že stěžovatelka podala návrh na vydání předběžného opatření v příslušném incidenčním řízení opakovaně, přičemž o těchto návrzích bylo rozhodnuto tak, že řízení o předběžné otázce bylo zastaveno na základě překážky věci zahájené, resp. překážky věci rozhodnuté a že proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o odvoláních proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Z podaných dovolání Ústavní soud dovodil, že předmětem řízení před dovolacím soudem by měla být otázka, zda se jedná o stejné návrhy, jejichž projednání brání překážka litispendence nebo res iudicata, nebo návrhy, které byly podány z jiných či pozměněných skutkových důvodů, a tudíž měly být obecnými soudy věcně rozhodnuty. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že řízení o dovolání představuje takové řízení, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu, a proto rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti do doby, než o podaných dovoláních rozhodne Nejvyšší soud.
Dne 3. 5. 2005 obdržel Ústavní soud podání právního zástupce stěžovatelky, v němž sděluje, že řízení o dovoláních bylo skončeno vydáním zamítavých rozhodnutí. Ústavní soud proto po odpadnutí překážky rozhodl o pokračování v řízení. Dne 12. 5. 2005 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelky o to, aby Ústavní soud posečkal s rozhodnutím ve věci do doby, než stěžovatelka podá ústavní stížnost i proti výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu o dovolání. Tuto žádost stěžovatelka odůvodnila ekonomií řízení a rovněž skutečností, že v případě kasačního nálezu pouze ve vztahu k napadeným rozhodnutím by nyní naopak pozdější rozhodnutí o zamítnutí návrhů na předběžná opatření mohla být obecnými soudy považována za překážku věci rozhodnuté v řízení o prvním návrhu.
II.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji Elišce Wagnerové, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ustanovení §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 275/04.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb.), je přípustná (§72 odst. 3 věta za středníkem ve spojení s §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) a splňuje další zákonem stanovené náležitosti (zejména §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) tak, aby mohla být meritorně projednána. Vzhledem k výslovné námitce Městského soudu v Praze Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka splnila zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu pro její podání, neboť ústavní stížnost podanou faxem, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2004 (což má Ústavní soud postaveno najisto z výpisu faxových zpráv došlých dne 10. 5. 2004), doplnila dne 12. 5. 2004 předložením jejího originálu, tedy postupovala v souladu s ustanovením §42 o. s. ř., který se v řízení před Ústavním soudem použije přiměřeně (§63 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud obdržel v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání a považoval písemná vyjádření účastníků řízení za dostatečná pro objasnění věci, nenařizoval již ústní jednání a po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
III.
Ústavní soud předesílá, že se obdobnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze vydanými v řízeních vyvolaných dokonce stejným konkursem na majetek úpadce D., s. r. o., zabýval již ve svých předchozích nálezech sp. zn. I. ÚS 69/04 a II. ÚS 40/04 (viz výše), v nichž dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval Ústavní soud v tom, že v důsledku nesprávné interpretace příslušných ustanovení o. s. ř. a jejich vazby na zákon o konkursu a vyrovnání se obecné soudy řádným způsobem nezabývaly návrhy stěžovatelů ani skutečnostmi, které v nich uvedli, a stěžovatele toliko odkázaly na uplatnění svých práv v řízení konkursním. Poté, co odvolací soud v rámci konkursního řízení odkázal stěžovatele zpět do řízení excindačního, pak k tomuto závěru nepřihlédly. Na základě tohoto postupu, který Ústavní soud označil za nad míru formální, znemožnily obecné soudy tehdejším stěžovatelům účinně hájit svá práva (srov. nález sp. zn. II. ÚS 40/04).
Ústavní soud nemá důvodu ani v nyní projednávané věci se od těchto závěrů odchýlit a dále k tomu v souladu s předchozími nálezy uvádí následující.
Dle ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věcí, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1) a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být v soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení dle ustanovení §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je tak autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Tímto právem může být na prvním místě právo vlastnické, případně právo obligační. Řízení není řízením konkursním, nýbrž pouze konkursem vyvolaným (jako např. nucené vypořádání společného jmění manželů při úpadku jednoho z nich).
Spory vyvolané konkursem (incidenční spory), mezi něž řízení o vyloučení věcí z podstaty patří, jsou tedy spory, které je třeba rozhodnout pro potřebu zvláštního (konkursního) řízení, které však samo pro řešení takového sporu není způsobilé, neboť sleduje jiný účel a tomuto účelu odpovídá jeho struktura a principy. Tato principiální odlišnost spočívá především v jiném okruhu účastníků, než vyžaduje spor. Spor vyžaduje postavení účastníků jako vzájemných odpůrců (žalobce a žalovaného), nikoliv jejich pluralitu nerozdělenou do dvou sporných stran, jejichž procesní aktivita v řízení, jakož i aktivita soudu se řídí jinými zásadami (viz Wintrová, A.: Incidenční spory. In: Bulletin advokacie, č. 4, ročník 2003, str. 12 a násl.). Přestože žaloba je vyvolána procesním úkonem ve zvláštním řízení (výzvou soudu k podání žaloby ve stanovené lhůtě), jejím účelem je zajištění ochrany práv oprávněných osob, které mají k věci zapsané do konkursní podstaty právo, které vylučuje její zpeněžení v rámci konkursu za účelem úhrady pohledávek úpadce.
V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv. Pouze tento spor je určený k tomu, aby byly řešeny pro účely konkursu vztahy žalobce i žalovaného k věci, a tento spor musí také umožnit po celou dobu oběma jeho stranám chránit svá práva. Byl-li by tento spor podřízen účelu konkursního řízení (§1 zákona o konkursu a vyrovnání), jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, se zřejmým cílem, který směřuje k uspokojení pohledávek věřitelů úpadce (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), bezpochyby by nebylo možné v plném rozsahu ochranu právům stěžovatelky poskytnout, a to tam, kde tak není možné učinit v řízení konkursním nebo kde by ochrana v konkursním řízení nebyla dostačující. Řízení o excindační žalobě je zcela záměrně vyloučeno z režimu zvláštního zákona a řídí se příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, který pouze pamatuje na některé jeho zvláštnosti [viz ustanovení §35 odst. 1 písm. k), §88 písm. i), §118b] vzhledem ke zvláštnímu důvodu zahájení takového řízení. Avšak ani tento specifický důvod sporu, vzniklý na základě zvláštního zákona, nedovoluje závěr o tom, že je třeba obecná procesní pravidla zásadním způsobem modifikovat nebo vůbec neužít ve prospěch účelu tohoto zvláštního (konkursního) řízení, tedy mimo zákonem stanovený postup.
Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je tak plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení.
K poskytnutí takové ochrany může sloužit i institut předběžného opatření (§74 ve spojení s §102 o. s. ř.). Soud jím upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytnout ochranu oběma stranám. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno §77 odst. 1 o. s. ř., a navíc mohou být zrušena k návrhu (§77 odst. 2 věta první o. s. ř.). Zákon přitom nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá či nikoliv, nýbrž je předestírá jako prostředek, jehož účelem je buď zatímní úprava poměrů účastníků řízení, anebo ochrana před situací, za níž by mohl být výkon rozhodnutí, ve který by řízení mohlo vyústit, ohrožen. Jde o poskytnutí prozatímní ochrany jednomu z účastníků tím, že je uložena povinnost (něco konat, něčeho se zdržet, něco trpět) účastníku druhému. Tato ochrana může směřovat i proti nezákonnému jednání jednoho z nich, k plnění povinností, které jsou mu - ať již zákonem nebo rozhodnutím - stanoveny, nebo k tomu, aby tyto povinnosti nebo oprávnění mu daná do doby, než soud spor pravomocně rozhodne, nevykonával, neboť jejich výkonem by mohlo dojít k ohrožení práv druhé strany sporu. Má-li přitom být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy právních (nikoliv faktických) poměrů účastníků prokázána.
Přitom dle názoru Ústavního soudu není podstatné, že osoba, vůči níž by v daném případě předběžné opatření směřovalo, je zároveň zvláštním subjektem řízení jiného a že její práva a povinnosti jsou stanoveny zákonem, který toto zvláštní řízení upravuje. Soud je z hlediska ustanovení §7 odst. 1 a 2 o. s. ř. oprávněn k vydání předběžného opatření, týká-li se věci, o níž je dána jeho pravomoc meritorně rozhodovat (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 216). V daném případě rozhoduje o tom, zda je věc vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, tedy o úkonu, který učinil správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Je tak povinen se zabývat tím, jak správce podstaty jako účastník řízení, které je u něj vedeno, svá práva a povinnosti v takovém řízení vykonává a za jakých okolností se tak děje, neboť jeho jednání se bezprostředně týká věci, o kterou v řízení jde. Existuje-li obava, že by v souvislosti s jednáním správce mohlo řízení a jeho výsledek ztratit reálný význam, a tato obava je v průběhu řízení druhou stranou sporu tvrzena a k jejímu prokázání jsou navrhovány důkazy, je soud nejen oprávněn, ale především povinen se těmito tvrzeními a důkazy zabývat.
Výsledkem úspěšného uplatnění vylučovací žaloby je totiž vyloučení určitého majetku ze soupisu podstaty, s čímž je spojena i ztráta správcova oprávnění nakládat s tímto majetkem a zejména možnost zpeněžit jej. Pokud by však došlo k jeho zpeněžení před skončením řízení o vyloučení z podstaty, nelze tohoto výsledku dosáhnout, neboť jeho zpeněžením přestává být takový majetek součástí konkursní podstaty a žaloba o jeho vyloučení z podstaty by musela být zamítnuta. Ze zákona je proto žalobci poskytována ochrana, která spočívá v uložení zákazu správci majetek zpeněžit, který není aplikován pouze tam, kde majetku, který je předmětem žaloby, hrozí škoda, již je možno prodejem věci odvrátit. Odvracení škody musí být však poměřováno závažností zásahu v souladu s principem proporcionality, neboť prodej majetku umožňuje ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek, neboť jde o závažný zásah do základních práv vlastníka sporného majetku. To však, zda jsou splněny zákonné předpoklady, kdy zákonný zákaz z důvodu uvedeného není aplikovatelný, posuzuje v konkursním řízení pouze správce konkursní podstaty, který v tomto postupu není zákonem o konkursu a vyrovnání nikterak omezen ani věřitelským výborem, ani soudem. Je pouze na jeho úvaze, jak posoudí skutkovou situaci a zda přistoupí či nepřistoupí k prodeji věci. Vyžádá-li si k této úvaze stanovisko věřitelského výboru nebo soudu, své odpovědnosti se nezbavuje a zákon o konkursu a vyrovnání rovněž nepředpokládá, že by o splnění těchto podmínek rozhodoval konkursní soud. Z uvedeného vyplývá, že výkladem tohoto zákonného ustanovení nelze navodit situaci, která by znemožnila účinnou procesní ochranu osoby, jež se vyloučení majetku z podstaty domáhá.
Soud v incidenčním řízení je tedy oprávněn se okolnostmi konkursního řízení k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat a vést k prokázání jejich tvrzení (obsažených v návrhu na vydání předběžného opatření) dokazování; neprovede-li navržené důkazy, musí se v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. rovněž řádně vypořádat s tím, proč tak neučinil. Oba soudy však pouze formálně odkázaly na existenci zákonné úpravy konkursního řízení, aniž by se v daném případě zabývaly tím, zda je požadavek těchto ustanovení (zejména blokačního ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) jednáním správce podstaty naplňován, přičemž žádné ze skutkových námitek stěžovatelky se nedostalo řádného projednání.
Prostředky, kterými by stěžovatelka mohla ovlivnit postup konkursního soudu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo jeho rozhodování, nejsou prostředky, které by jí bez dalšího ochranu jejích práv k věci v řízení zaručily, a jejich uplatnění je velmi omezené. Zásah do práv k majetku zapsanému do podstaty pak v podstatě nelze zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Nelze proto připustit, aby do práv osob k sepsanému majetku, jimž přísluší ochrana dle ustanovení §19 zákona o konkurzu a vyrovnání, bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) nebo jim z tohoto důvodu byla ochrana jejich práv odepřena a jejich návrh nebyl řádně projednán.
Přes výše uvedené Ústavní soud respektuje, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, a to i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení.
Ústavní soud proto z těchto důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemohl však současně přisvědčit tvrzení stěžovatelky, podle něhož bylo současně porušeno též její vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť skutečnost, zda stěžovatelce vlastnické právo svědčí či nesvědčí, je mimo jiné předmětem probíhajícího incidenčního řízení.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že neshledal důvodu pro to, aby vyhověl žádosti stěžovatelky o posečkání s rozhodnutím ve věci do doby, než stěžovatelka podá ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu, jimiž byla zamítnuta dovolání stěžovatelky proti rozhodnutím odvolacího soudu o pozdějších návrzích stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Ústavní soud má totiž za to, že usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání stěžovatelky řešila jinou otázku (otázku, zda pozdější návrhy stěžovatelky nelze projednat pro překážku věci zahájené, resp. rozhodnuté), než která je řešena v tomto řízení o ústavní stížnosti, byť řešení této otázky mohlo mít vliv na samotné řízení před Ústavním soudem. S ohledem na výsledek dovolacích řízení k otázce opakovatelnosti návrhů na vydání předběžného opatření, kdy Nejvyšší soud zodpověděl i otázku, zda stěžovatelka má k dispozici prostředek k ochraně svého práva v podobě opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření, nezbylo Ústavnímu soudu než projednat ústavní stížnost proti rozhodnutím o původním návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření.
Ústavní soud se současně domnívá, že kasací napadených rozhodnutí se řízení před obecnými soudy dostává do procesní fáze před jejich vydáním, a obecné soudy jsou proto povinny se původním návrhem stěžovatelky zabývat tak, aby již znovu nebyla základní práva stěžovatelky porušena, a to bez ohledu na to, zda v mezidobí stěžovatelka podala další návrhy na předběžná opatření. Jinými slovy obecné soudy jsou povinny se návrhem stěžovatelky zabývat meritorně bez ohledu na existenci pozdějších usnesení o zamítnutí návrhů stěžovatelky na vydání předběžného opatření, a to tím spíše, že tyto pozdější návrhy nebyly posuzovány meritorně, nýbrž byly zamítnuty pro překážku věci zahájené a rozhodnuté, kterou soudy spatřovaly v nyní rušených rozhodnutích.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.