ECLI:CZ:US:2005:1.US.295.04
sp. zn. I. ÚS 295/04
Usnesení
I.ÚS 295/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 11 To 142/2004 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. Nt 1002/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), čl. 95 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 11 To 142/2004 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. Nt 1002/2004. Citovaným usnesením Okresního soudu v Kolíně byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci stěžovatele a Krajský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Okresního soudu v Kolíně zamítl.
Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti podrobně popsal vývoj daného případu od svého odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91 pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272c odst. 1 trestního zákona, po následné rozsudky Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu. Nejvyšší soud v roce 1999 trestní stíhání stěžovatele zastavil.
Stěžovatel konstatoval, že požádal dne 26. 1. 2004 o povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 1 T 68/91 a o zrušení usnesení tohoto soudu ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91. Návrh byl zamítnut napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. Nt 1002/2004. Proti němu podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 11 To 142/2004. Krajský soud sice tvrdí, že návrh na obnovu řízení je výlučně zaměřen na rozhodnutí z 5. 10. 1992 a proti takovému rozhodnutí zákon skutečně obnovu řízení nepřipouští, leč již neříká, jakým postupem může být uvedené rozhodnutí přezkoumáno. Jestliže soud v odůvodnění svého usnesení odkazuje na jiný procesní prostředek k přezkumu, který však podle mínění stěžovatele neexistuje, pak je to prý porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a práva na řádné projednání věci soudem podle článku 36 odst. 1 Listiny. Přitom však tento soud zcela pomíjí právo občana na obnovu (přesněji: "znovuotevření", angl. "reopening") případu, jestliže v předchozím řízení došlo "k podstatné vadě v předešlém řízení", jak to garantuje článek 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tím dochází podle názoru stěžovatele k porušení i tohoto ustanovení. Usnesení Okresního soudu Kolín ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91 totiž podle něj "podstatnou vadou" trpí. Je prý založeno na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992, sp. zn. 5 To 188/92, jež bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 1999, sp.zn. 4 Tz 102/98. Jak stěžovatel dále argumentuje, soudy v napadených rozhodnutích odmítly zrušit usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp.zn. 1 T 68/91, ačkoli toto usnesení bylo založeno na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992, sp.zn. 5 To 188/92, jímž byla prokazatelně porušena zásada "ne bis in idem".
Stěžovatel rovněž uvedl, že pokud by byl výklad soudů správný, pak v jeho případě neexistuje žádný procesní prostředek k nápravě. Předložil proto Ústavnímu soudu alternativní podněty ke "zprůchodnění práva" (zrušení věty druhé v ust. §266 odst. 1 trestního řádu, nebo zrušení části ust. §265e odst. 1 a ust. §265e odst. 2 až 4 trestního řádu). Ústavní stížnost uzavřel následujícím způsobem: "Ať už se příslušný senát rozhodne předložit věc Ústavnímu soudu ČR či nikoli, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal tento konečný nález: Usnesení Krajského soudu Praha ze dne 8. 4. 2004, sp.zn. To 142/2004 a usnesení Okresního soudu Kolín ze dne 8. 2. 2004 (pozn. správně 3. 2. 2004), sp.zn. Nt 1002/2004 se zrušují."
Okresní soud v Kolíně, který výše uvedeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl, uvedl, že návrh směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož obnova řízení není přípustná. Konstatoval, že usnesením sp. zn. 1 T 68/91 ze dne 5. 10. 1992 bylo rozhodnuto tak, že se vykoná trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře dvou roků, a to v důsledku dalšího odsouzení ve věci 1 T 8/92, opět pro tr. čin podle §272 c odst. 1 tr. zákona. Toto další trestní řízení bylo- po mimořádných opravných prostředcích a rozhodnutích Ústavního soudu a po zrušení příslušných rozhodnutí - Nejvyšším soudem zastaveno. Stěžovatel přitom vychází z názoru, že usnesení z 5. 10. 1992 musí být zrušeno proto, že další rozhodnutí, ze kterých vycházelo, jsou nezákonná, což v době vydání tohoto usnesení nebylo známo a proto jde o skutečnosti soudu dříve neznámé, které jsou podkladem pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Okresní soud však dovodil, že nejsou uplatňovány žádné nové důkazy a skutečnosti, které by měly za následek jiné rozhodnutí o vině, náhradě škody či neúměrnosti trestu a uzavřel, že napadené rozhodnutí nelze zvrátit návrhem na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §278 trestního řádu.
Rovněž Krajský soud v Praze v napadeném usnesení zdůraznil, že v posuzované věci je návrh zaměřen výlučně na rozhodnutí z 5. 10. 1992, neboť pravomocnému rozsudku z 10. 7. 1991 (jehož výrok o trestu byl ve prospěch obžalovaného změněn odvolacím rozhodnutím) stěžovatel nic nevytýká. Proti takovému rozhodnutí však zákon skutečně obnovu řízení nepřipouští. Zákon tedy zcela jasně vymezuje okruh rozhodnutí, která lze návrhem na obnovu napadnout, jeho znění žádnou pochybnost nevyvolává a je rovněž zřejmé, že do tohoto okruhu usnesení z 5. 10. 1992, vydané již po skončení stíhání ve vykonávacím řízení, nepatří.
V nyní zkoumané věci se Ústavní soud, v souladu s petitem ústavní stížnosti a z ústavněprávní argumentací stěžovatele soustředil pouze na uvedená usnesení obecných soudů, napadená ústavní stížností
Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásadní otázkou pro posouzení předmětné ústavní stížnosti je, zda lze jinou novou interpretaci ve věci aplikovaných zákonných ustanovení považovat za skutečnost soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu a odůvodnit tím povolení obnovy řízení.
Obnova řízení, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a od dovolání, je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve zjištění skutkovém. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem, tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto, v řízení o povolení obnovy řízení, novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy, resp. postupu obecných soudů.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a vyšly najevo teprve později. Výklad práva, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, touto novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být; to ostatně již proto, že v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem právního hodnocení, a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, usnesení č. 40).
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc. Ani k případným změnám hmotného práva nelze, jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení, přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením byla explicitně, jako důvod obnovy řízení, zakotvena skutečnost, spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl- li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem obnovy řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají (však) nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným. Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad nezrušeného a existujícího právního předpisu.
K argumentaci stěžovatele, týkající se porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nutno poznamenat, že účelem tohoto ustanovení je zaručit každému právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", jedná se o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě není možné interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky obnovy řízení, upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatné vady v předešlém řízení". Z tohoto ustanovení lze pouze dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s ústavněprávní oporou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s čl. 4 odst.1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Uvedené závěry vyslovil Ústavní soud mj. v nálezu ze dne 1. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31), kterým zamítl ústavní stížnost stěžovatele Ing. O. M. (jímž ostatně stěžovatel, i když ve svůj prospěch, rovněž argumentuje). Ústavní soud neshledal důvody, pro které by neměl na shora uvedených názorech setrvat i v této věci - a to i s přihlédnutím k jejím specifickým odlišnostem- a uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení postupovaly soudy obou stupňů v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak nebylo porušeno ani právo garantované čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pro úplnost, spíše jako obiter dictum, lze připomenout, že Ústavní soud respektuje princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky a při své činnosti se řídí právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, tj., zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Může tedy vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. V řízení o ústavních stížnostech není jeho úkolem uvažovat, jak by bylo možno právní řád "zprůchodnit" (použijeme- li výrazu stěžovatele), aby se dotyčný mohl domoci závěrů soudu "podle svých představ", ale zejména posoudit, zda konkrétní řízení bylo jako celek spravedlivé. Jiný postup by stavěl Ústavní soud do role, která podle jeho přesvědčení může příslušet pouze zákonodárci; zásah Ústavního soudu je představitelný teprve tam, kde by docházelo, např. zcela formalistickým přístupem orgánů veřejné moci, ke zjevně nespravedlivým důsledkům. Větu ze shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02- kterou stěžovatel mj. argumentuje- že je rozhodující, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který jistý přezkum umožňuje, nelze tedy chápat ve smyslu založení jakéhosi absolutního nároku na přezkum, resp. obnovu řízení a domáhat se úspěšně, automaticky a bez dalšího zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje, nebo může vykazovat z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Široce pojatý výklad stěžovatele, usilující v zásadě o možnost podrobného přezkumu veškerých soudních rozhodnutí v jeho věci, se kterými není spokojen, proto nelze přijmout. V dané věci je podstatné, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo již dříve zastaveno a ústavní zásada "non bis in idem" byla respektována. Závěry obecných soudů v dané věci, jak je shora podrobně vyloženo, proto i z ústavněprávního hlediska obstojí.
Pokud jde o závěrečnou stěžovatelovu výzvu (která není návrhem podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu), aby příslušný senát Ústavního soudu zvážil, zda věc předloží k plénu ve smyslu shora uvedeného názoru stěžovatele na "zprůchodnění práva", nutno uvést, že I. senát Ústavního soudu- veden výše vyloženými úvahami- nedospěl k závěru, že by zákon, nebo jeho jednotlivé ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, byl v nesouladu s ústavním pořádkem České republiky a důvod k předložení věci plénu podle ust. §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy neshledal.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2.5. 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu