ECLI:CZ:US:2005:1.US.301.05
sp. zn. I. ÚS 301/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. J., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Husova 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 To 13/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ing. T. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným rozsudkem vrchní soud, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2003, čj. 50 T 17/2001 - 3425, v odsuzující části výroku a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a zařazením do věznice s ostrahou.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že trestní řízení proti jeho osobě trvalo více než devět let, tzn. že jeho trestní věc nebyla projednána v přiměřené době, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Na délku trestního řízení upozorňoval krajský i vrchní soud. Obecné soudy však tuto skutečnost neakceptovaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), zakotvených v čl. 38 odst. 2 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle těchto ustanovení má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve judikoval, že při zkoumání práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníka, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětného sporu (srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, díl II., C. H. Beck, 1999, str. 117).
V daném případě přiměřenost délky zkoumal vrchní soud, jako soud odvolací, a dospěl k závěru, že tresty odnětí svobody uložené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, čj. 50 T 17/2001 - 3425, jsou nepřiměřeně přísné, a to zejména s ohledem na dobu, kdy byla trestná činnost spáchána (rok 1994) a celkovou délku trestního řízení. Proto tento rozsudek částečně zrušil v odsuzující části výroku. V odůvodnění dále uvedl, že délka trestního řízení, přesahující období deseti let, nutně musela najít odraz i v otázce právního následku trestní odpovědnosti stěžovatele, a to i z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku zohlednil délku trestního řízení v ukládané sankci (str. 22 rozsudku vrchního soudu).
Z uvedeného je patrno, že vrchní soud se přiměřeností délky trestního řízení zabýval a tato skutečnost se odrazila ve výroku o trestu. Navíc stěžovatel podal ústavní stížnost ve fázi, kdy je trestní řízení již pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích, resp. o nepřiměřené délce trestního řízení, není za této situace aktuální. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí ústavní stížnost, ohledně délky řízení, směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci, tzv. jinému zásahu. Není-li "jiný zásah" orgánu veřejné moci aktuální, postrádá zásah Ústavního soudu učiněný ex post rozumný smysl. Výrok "zakazující orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval" by byl při neaktuálnosti "jiného zásahu" orgánu veřejné moci nadbytečný, neboť by nebylo co zakazovat.
V daném případě však ústavní stížnost nesměřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ale proti rozhodnutí obecných soudů. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, již z logiky věci vyplývá, že Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. nepřiměřené délky trestního řízení) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V projednávané věci však tento typ výroku nepřipadá v úvahu, jelikož trestní řízení již bylo pravomocně ukončeno a Ústavní soud nemá možnost stěžovatele kompenzovat. Navíc stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí, kterému by však, s ohledem na shora uvedené, nemohlo být vyhověno ani při aktuálnosti "jiného zásahu".
Pro úplnost je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům v trestním řízení, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§157a trestního řádu, §170 písm. a), §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu