ECLI:CZ:US:2005:1.US.302.04
sp. zn. I. ÚS 302/04
Usnesení
I.ÚS 302/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. E. P., zastoupeného JUDr. L. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2003, č. j. 19 Co 1093/2003-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud tak, že potvrdil předchozí rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2003, č. j. 33 C 106/2002-82, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici Š. B. Touto žalobou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnice zdržet se účasti na podnikání a výkonu činnosti v pracovním poměru u společnosti GALILEO REKLAMA, spol. s r. o. a povinnosti zaplatit částku 159.711 Kč jako smluvní pokutu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, v dané věci řešily obecné soudy otázku přípustnosti sjednání konkurenční doložky v pracovněprávním vztahu v době před novelou Zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb. a možnosti sjednat za porušení tohoto závazku smluvní pokutu. Stěžovatel je toho názoru, že ačkoliv obecné soudy rozhodovaly s odkazem na ustálenou judikaturu (např. rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1276/2001), nerespektovaly jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obecné soudy dovodily, že ujednání tzv. konkurenční doložky je vzájemným závazkem, na základě kterého si účastníci navzájem poskytují hospodářský prospěch. Závazku zaměstnance využívat odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který by omezení zaměstnance kompenzoval. Takovou argumentaci lze podle stěžovatele ovšem přijmout pouze v obecné rovině a vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Obecné soudy podle stěžovatele nepřihlédly k tomu, že uvedené ujednání v daném případě žádným způsobem neomezovalo vedlejší účastnici ve využívání její odborné kvalifikace, kterou měla před nástupem do pracovního poměru. Pracovní zkušenosti, dovednosti a znalosti, které si osvojila po dobu pracovního poměru trvajícího 4 roky, podstatně překračují rámec pouhého zaučení pracovníka na práci jí vykonávanou a právě poskytnutí zvýšení její kvalifikace je tím plněním, které jí stěžovatel poskytl jako protihodnotu. Vedlejší účastnice totiž před vznikem pracovního poměru byla vyučenou soustružnicí a pracovala jako dělnice. V pracovním poměru u stěžovatele pak získala takovou kvalifikaci, že se mohla ucházet o práce obchodní a administrativní. Vedlejší účastnice podle stěžovatele není konkurenční doložkou omezena v jejím původním pracovním uplatnění, na které měla kvalifikaci před nástupem do pracovního poměru.
Konkurenční ujednání směřovalo k tomu, aby stěžovatel uchránil léty budované poznatky o jednotlivých metodách, výrobních postupech a způsobech použití materiálů, jejich netradičním použití atd. Stěžovatel se proto neztotožňuje se závěry obecných soudů, že by takové konkurenční ujednání bylo možné jen s vedoucími zaměstnanci. Za přiměřenou je pak třeba považovat jak sjednanou délku omezení po dobu 2 let, tak i výši sjednané smluvní pokuty.
Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že konkurenční doložka je neplatná, postupovaly v rozporu s §2 o. s. ř., ale též i v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny.
Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní příslušného senátu. Ta ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť se domnívá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny. Navrhla proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 302/04.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoliv sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je obeznámen s postavením Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces dokládaly. Stěžovatel namísto toho předestřel argumentaci, kterou již uplatnil v řízeních před obecnými soudy, s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal žádných skutečností, jež by znamenaly porušení principů spravedlivého procesu, který je garantován jako základní právo v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že problematikou konkurenčních doložek obsažených v pracovních smlouvách uzavřených před shora uvedenou novelou Zákoníku práce, která teprve výslovně upravila jejich existenci se zabýval poprvé v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, nález č. 73, str. 197). V něm formuloval základní ústavněprávní východiska, která se promítají do posuzování těchto tzv. konkurenčních smluvních ujednání v rovině jednoduchého práva. Za podstatu posuzování těchto ujednání v rovině ústavněprávní tehdy označil zachování rovnosti v právu podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny na straně zaměstnavatele a zaměstnance. Přitom zdůraznil, že k hodnocení konkurenčních ujednání bude třeba přistupovat individuálně případ od případu, neboť na jedné straně stojí faktory jako úprava nekalosoutěžního jednání a porušení obchodního tajemství, ochrany autorských práv, objevů, vynálezů a zlepšovacích návrhů a na druhé straně ukazatele jako délka doby pracovního poměru, délka doby závazku, povaha provozu, výše sjednané pokuty atd.
Také ve světle těchto úvah se Ústavnímu soudu jeví napadené rozhodnutí obecného soudu jako ústavně konformní a neporušující základní práva stěžovatele, byť stěžovatel výslovně porušení čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny nenamítal. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Českých Budějovicích se těmito faktory zabýval v podmínkách daného případu a jak správně dovodil, podstatou konkurenční doložky je ochrana exkluzivity činnosti, kterou zaměstnanec v pracovním poměru pro zaměstnavatele vykonává, nebo ochrana zaměstnavatelova know-how v oboru jeho činnosti. Prostřednictvím konkurenční doložky však nelze zaměstnanci bránit ve výkonu běžné činnosti, která nikterak bezprostředně nesouvisí s vlastním předmětem činnosti zaměstnavatele (zřejmě by stěží bylo lze tvrdit, že administrativní činnost představuje exkluzivní činnost vykonávanou stěžovatelem nebo že se jedná o jeho specifické know-how, resp. tyto skutečnosti nebyly v řízení prokázány).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu