ECLI:CZ:US:2005:1.US.328.04
sp. zn. I. ÚS 328/04
Usnesení
I.ÚS 328/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti ing. M. K., zastoupené doc. Dr. J. U., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 3/2004 ze dne 15. 3. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 3/2004 ze dne 15. 3. 2004, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. Nt 109/2001-260 ze dne 18. 12. 2003. Usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení v trestní věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 42 T 21/95, ve které byla pravomocně uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, jímž způsobila poškozenému škodu ve výši nejméně 20.845.000,- Kč, kterou byla podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázána uhradit a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Napadeným rozhodnutím byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a tvrdí, že jím byly porušeny obecně uznávané principy spravedlivého soudního procesu, zejména pak zásada "in dubio pro reo", protože nebyly stejně pečlivě zjišťovány a prokazovány skutkové okolnosti a důkazy svědčící v její prospěch, včetně jí předložených návrhů, které byly paušálně a od samého počátku trestního řízení považovány za účelové. Východiskem veškerých úvah v trestním řízení byl prý formální akt podepsání kupní smlouvy stěžovatelkou, ačkoliv se tak stalo za podezřelých okolností, jmenovitě na podkladě naprosto odlišných znaleckých posudků na totožnou nemovitost a nesprávného vyměření notářského poplatku za převod nemovitosti. Navíc zůstaly neobjasněny rozpory ve výpovědích řady svědků.
Dále stěžovatelka nesouhlasila s názorem Vrchního soudu v Praze, že okolností v původním řízení prokazovanou byl její podnikatelský záměr, t.j. rekonstrukce zakoupené vily pro účely provozování Casina. Byla odsouzena za podvod bez ohledu na to, že úvěr, který jí byl poskytnut, měl být prokazatelně použit pro jiný účel, což soud neakceptoval právě proto, že se nezabýval jejím podnikatelským projektem. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, o čemž svědčí doklady, které předložila až v průběhu rozhodování o obnově řízení. Lze se snadno přesvědčit, že se posuzování podnikatelského záměru v původním rozsudku neobjevuje a nebylo ani předmětem dokazování v původním řízení.
Stěžovatelka rovněž namítla, že měla v úmyslu si opatřit nové důkazy i prostřednictvím podnětů k zahájení trestního stíhání proti svědkům vyslýchaným v její trestní věci. Její trestní oznámení však byla odložena. Další okolností, která mohla vést k povolení obnovy řízení, se měl stát pokus nezjištěné osoby o výběr finančních prostředků z účtu stěžovatelky. Vrchní soud však zastával názor, že nebyl skutečností splňující zákonné podmínky obnovy řízení, neboť pouze navazuje na předchozí jednání. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že tato nová skutečnost mohla ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem je stěžovatelka přesvědčena, že důvody povolení obnovy řízení byly ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu dány. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve svém stručném vyjádření uvedl, že v řízení o obnově je rozsah přezkumné činnosti soudů striktně vymezen ustanovením §278 trestního řádu. Výhradně se zkoumá a rozhoduje o tom, zda vyšly najevo nové soudu dříve neznámé okolnosti nebo důkazy, jež by mohly samy o sobě nebo ve spojení s okolnostmi již dříve známými přivodit změnu původního rozhodnutí. Senát Vrchního soudu v Praze takovým způsobem postupoval a všechny okolnosti vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jehož obsah ve vyjádření plně odkázal. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud toto vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť v podstatě uvádí jen to, co je obsaženo v odůvodnění napadeného usnesení.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. Nt 109/2001 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 42 T 21/95 u Městského soudu v Praze. V návrhu uvedla, že důkazní návrhy, které opakovaně uplatňovala a které považuje za důkazy ve svůj prospěch, byly odmítnuty jako nadbytečné, stejně tak jako některé důkazy, o nichž sám soud vyslovil pochybnosti, byly vyloženy v její neprospěch, tedy v rozporu se zásadou "in dubio pro reo". Dále prohlásila, že výše trestu je ve zřejmém nepoměru k jejím individuálním poměrům osobním a rodinným, jakož i účelu trestu, protože jí znemožňuje, aby se s poškozeným jakkoliv po dobu sedmi let vypořádala prodejem nemovitosti, ačkoliv to má v úmyslu. Dále je přesvědčena o nesprávnosti výroku o náhradě škody. Ze spisu vyplývá, že Městský soud v Praze ve věci povolení obnovy provedl několik veřejných zasedání, zejména za účelem vyslechnutí svědka J. Dále vyslechl poškozeného a provedl důkaz trestním spisem. Stěžovatelka v průběhu řízení navrhla vypracování grafologické expertízy podpisů a poukázala na novou podstatnou skutečnost, totiž že neznámý pachatel založil do spisu 25 E 1112/2000 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 falzifikát rozhodnutí Městského soudu v Praze o uvolnění finančních prostředků ve výši 18.456.438,- Kč z jejího účtu pro firmu ACES a na základě této skutečnosti podala trestní oznámení. Dále stěžovatelka předložila stavební povolení na rekonstrukci zahradního domku s přístavbou garáže. Na základě žádosti poškozeného předložila i korespondenci s firmou AZ Servis, kde vystupovala jako jediná majitelka předmětné nemovitosti. Trvala na dokončení výslechu svědka J. a znovu prohlásila, že vůči poškozenému nejednala v podvodném úmyslu. Městský soud v Praze usnesením č.j. Nt 109/2001-260 ze dne 18. 12. 2003 návrh na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že návrh na obnovu řízení v podstatě opakuje námitky, které stěžovatelka již uplatnila v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku v původní trestní věci a s nimiž se odvolací soud v plném rozsahu vypořádal. Tyto námitky nemají takový charakter, aby je bylo možno považovat za nové skutečnosti, které by byly základem pro povolení obnovy řízení. Dále uvedl, že podle jeho názoru veškeré skutečnosti, které stěžovatelka navrhovala, mohl mít či měl Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze v době rozhodování k dispozici; "jestliže některé podle názoru stěžovatelky neprovedl", učinil tak proto, že nebyly nezbytné pro jeho rozhodnutí (např. grafologické rozbory). V žádném případě se prý nejedná o skutečnosti nové, soudu doposud neznámé a především neznámé v době provádění hlavního líčení. Ani následný pokus o odblokování účtu stěžovatelky nemůže jednoznačně ovlivnit skutečnosti, které vedly soud k odsuzujícímu rozhodnutí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka stížnost, která byla citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 3/2004 ze dne 15. 3. 2004 zamítnuta. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se Vrchní soud v Praze podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky, které v podstatě korespondují námitkám uplatněným v ústavní stížnosti. Posoudil postup Městského soudu v Praze, zvažoval, zda byly splněny podmínky povolení obnovy řízení, a dospěl k závěru, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí nepochybil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností bylo napadnuto rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení o povolení obnovy řízení v trestní věci. Ustanovením §278 trestního řádu je rozsah přezkumné činnosti vymezen tak, že soud povolí obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem pouze tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, než je rozhodnutí pravomocné. Přitom však soud v rámci tohoto řízení nemůže přezkoumávat, zda v řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku, bylo postupováno tak, aby byl náležitě zjištěn a objasněn skutečný stav věci, nebo zda je odsuzující rozsudek ve všech výrocích správný.
V předmětné věci se obecné soudy velmi podrobně zabývaly návrhy stěžovatelky, podanými v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, a řádně své závěry odůvodnily. Z rekapitulace soudního spisu i z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka jako hlavní důvod jak návrhu na povolení obnovy řízení, tak i ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy v původním trestním řízení neprovedly jí navrhované důkazy, popř. že některé důkazy hodnotily v její neprospěch. Z výše uvedeného vymezení hranic, v nichž může probíhat řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, však jednoznačně vyplývá, že právě takové návrhy nemohou být základem pro povolení obnovy řízení; obecné soudy původní trestní řízení přezkoumávat nemohou. V tomto směru Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, pokud konstatovaly, že tyto důvody zákonné podmínky obnovy řízení nenaplňují.
Námitce stěžovatelky, že se Vrchní soud v Praze nezabýval jejím podnikatelským záměrem a s tím souvisejícím poskytnutým úvěrem, Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že Vrchní soud v Praze velmi podrobně rekapituloval jak samotnou úvěrovou smlouvu včetně jejího tvrzeného záměru, tak i použití poskytnutého úvěru a dovodil, že se nejedná o nové skutečnosti ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu.
Obecný soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zabýval námitkou stěžovatelky, týkající se pokusu nezjištěné osoby získat finanční prostředky z jejího účtu. Pokud však stěžovatelka namítala, že si hodlala opatřit další důkazy pomocí trestního stíhání některých svědků, kteří vypovídali v původním procesu proti ní, pak ze skutečnosti, že její trestní oznámení bylo odloženo, nelze vyvozovat, že Vrchní soud v Praze porušil její právo na spravedlivý proces. Takovou procesní situaci za důvod obnovy řízení zajisté považovat nelze.
Ústavní soud - na základě rozboru stěžovatelkou uvedených námitek a posouzení napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo - dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s ustanovením §278 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení aplikovaly způsobem, který je přijatelný i z hlediska ústavněprávního. Je proto zřejmé, že k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu