ECLI:CZ:US:2005:1.US.365.04
sp. zn. I. ÚS 365/04
Usnesení
I.ÚS 365/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. prosince 2005 v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. Z., zastoupeného JUDr. M. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2004, č. j. 22 Cdo 2318/2003 - 158, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, č. j. 21 Co 252/2000 - 137, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 2. 2000, č. j. 5 C 246/99 - 62, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v petitu specifikovaných nemovitostí, eventuelně toho, že všechny tyto nemovitosti patří do dědictví po zemřelém A. Š.(výrok I.), a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalovaný KOVOLIS Vrdy) na nákladech řízení 2.150 Kč na účet jeho právního zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací pak v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu nalézacího potvrdil. Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Nejvyšší soud ČR dovolání podané stěžovatelem odmítl jako nepřípustné dle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že odvolací a dovolací soud nesprávně dovodily, že ústavní právo na dědictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny není právo individuální, nýbrž právo kolektivní. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy ve svých právních názorech zcela vyprázdnily obsah čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje dědictví každému jednotlivci, a porušily tím i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel dále argumentuje, že soudy nesprávně vytvořily procesní překážku k projednání jeho žaloby na určení vlastnictví, případně dědictví a vůbec neprojednaly a nerozhodly o podstatě sporu a o jeho dědických či vlastnických právech. Tímto postupem mu bylo upřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu dle čl. 36 Listiny, čl. 2 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel také namítá, že v rozhodnutích uvedené vázání individuálních dědických práv jednotlivce na rozhodování celého kolektivu dědiců porušuje ustálený princip českého práva zakotvený v §513 obč. zák. Dále stěžovatel odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že účelově vytvářejí odlišný princip práva pro osoby poškozené komunistickým režimem k upření jejich dědických a vlastnických práv požadováním 100% účasti všech poškozených k naplnění aktivní legitimace k podání žaloby. Takové rozhodování porušuje dle stěžovatele zásadu rovnosti v právech zaručenou čl. 1 Listiny. Obecné soudy svým odchýlením se od ustálených principů českého práva a znevýhodňováním osob na základě majetku, který tyto osoby mají znovu nabýt, porušily i čl. 3 Listiny, čl. 2 odst. 1, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Úmluvy. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Kutné Hoře, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
JUDr. M. Z., Ph.D., soudce rozhodující ve věci u soudu nalézacího, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout.
Zastupující předseda senátu odvolacího soudu JUDr. O. K. se k podané ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na právní závěry učiněné v potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu. Dále dodal, že k zamítnutí žaloby došlo z důvodu nedostatku aktivní legitimace v důsledku nerozlučného společenství stěžovatele a ostatních dědiců po zemřelé V. Z., když ostatní dědici nebyli účastníky řízení před obecnými soudy.
Předseda senátu dovolacího soudu JUDr. V. J. ve svém vyjádření uvedl, že dovolací soud se v napadeném usnesení zabýval pouze otázkou přípustnosti dovolání stěžovatele a zcela v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že nejsou dány důvody přípustnosti ani pro zmatečnostní vady podle §237 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, ani pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Proto nepovažuje odmítnutí dovolání za neoprávněný zásah do základních práv stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Stěžovatel se k výše citovaným vyjádřením měl možnost vyslovit, ale ve lhůtě stanovené mu Ústavním soudem tak neučinil.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře vedený pod sp. zn. 5 C 246/99, kopie rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 1992, č. j. 3 C 103/92 - 23, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1992, č. j. 15 Co 369/92 - 33 (když celý spis Okresního soudu v Kutné Hoře vedený pod sp. zn. 3 C 103/92 nemohl být Ústavnímu soudu zapůjčen).
Z vyžádaného spisu, resp. výše citovaných rozhodnutí, Ústavní soud zjistil následující.
Soud I. stupně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby soud určil, že stěžovatel je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, event. že tyto nemovitosti patří do dědictví po zemřelém A. Š. (děd stěžovatele). V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně uvedl, že na straně stěžovatele není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a odkázal na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu, dle které pokud lze žalovat na vydání věci podle restitučních předpisů, nelze žalovat na základě obecných občanskoprávních předpisů. Jak dále soud I. stupně uvedl, A. Š. nebyl před 25. 2. 1948 vůbec vlastníkem ani spoluvlastníkem uvedených nemovitostí, neboť tyto převedl již během II. světové války, a proto v takovém případě nepřichází v úvahu žádná obecná občanskoprávní žaloba.
Odvolací soud výše citovaný rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zrekapituloval restituční řízení, které probíhalo u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 305/95, na základě kterého byla sourozencům stěžovatele vydána každému 1/6 v žalobě specifikovaných nemovitostí, dále zamítnut žalobní návrh, aby jim byla vydána další 1/6 předmětných nemovitostí a dále zamítnuty žalobní návrhy stěžovatele, kterými se domáhal vydání předmětných nemovitostí (zamítnutí žalobních návrhů stěžovatele bylo zdůvodněno tím, že stěžovatel nesplňoval podmínku státního občanství ke dni uplatnění nároku, nepodal včas výzvu k vydání nemovitosti a neprokázal, že by vstoupil ohledně žalobou uplatněného nároku do práva své právní předchůdkyně - V. Z.). Odvolací soud se poté vyjádřil k rozsudku soudu I. stupně, když konstatoval, že sice potvrdil napadený rozsudek soudu nalézacího, ale s jeho citovaným závěrem stran neexistence naléhavého právního zájmu nesouhlasí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uvedl, že "nelze tedy ze skutečnosti, že vlastník, respektive jeho právní nástupce, mohl uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že není možno uplatnit právo na ochranu vlastnického práva podle předpisů obecných" (str. 5 citovaného rozsudku). Odvolací soud tak dospěl k názoru, že stěžovateli svědčí naléhavý právní zájem. Pokud se však stěžovatel domáhá určení vlastnictví k majetku, který dosud nebyl předmětem dědického řízení po jeho dědečkovi A. Š., jehož dědicem by dle tvrzení stěžovatele byla matka stěžovatele, tedy nebyl ani předmětem dědictví po stěžovatelově matce, jedná se o dosud neprojednané dědictví, a k podání takové žaloby není stěžovatel věcně legitimován. Jak odvolací soud uvedl, při neprojednaném dědictví jsou až do vypořádání dědictví (ohledně tohoto majetku) všichni případní dědici považováni za vlastníky těchto věcí, z právních úkonů jich se týkajících jsou tedy oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, a proto stěžovatelově žalobě nemohlo být vyhověno (§91 odst. 2 o. s. ř. ).
Dovolací soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné dle §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, neboť, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nejde ani o problematiku dosud neřešenou nebo řešenou nejednotně ani o řešení této problematiky odvolacím soudem, které odporuje judikatuře vyšších soudů, nejedná se tudíž o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud z výše citovaných vyžádaných kopií rozhodnutí dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 1992, č. j. 3 C 103/92 - 93, byl zamítnut návrh matky stěžovatele V. Z., kterým se domáhala, aby byl vedlejší účastník uznán povinným uzavřít dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných v návrhu. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1992, č. j. 15 Co 369/92 - 33.
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá porušení práva na dědictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kteréžto spatřuje v nesprávném procesním postupu obecných soudů. Ze stejného důvodu stěžovatel také tvrdí porušení čl. 3 Listiny, čl. 2 odst. 1, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Úmluvy.
Ústavní soud konstatuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li, že obecné soudy nesprávnou aplikací "jednoduchého práva" porušily základní práva a svobody jednotlivce. Jde především o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují "jednoduché právo" (srov. např. III. ÚS 321/03).
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především se závěry obecných soudů (soudu odvolacího a dovolacího) stran aplikace ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., kdy obecné soudy konstatovaly nedostatek věcné legitimace stěžovatele k podání žaloby, v níž uplatňoval nárok, že v žalobě specifikovaný majetek patří do dědictví po zemřelém A. Š., případně nárok, že je vlastníkem jedné třetiny tohoto majetku.
V ustanovení §91 o. s. ř. je upraveno procesní společenství jako takové, přičemž odstavec druhý tohoto ustanovení upravuje tzv. společenství nerozlučné. V nerozlučném společenství mají účastníci taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. O takové společenství jde právě v případě, kdy se uplatňují nároky týkající se majetku zůstavitele, který dosud nebyl v dědickém řízení vypořádán. Z povahy nerozlučného společenství mj. vyplývá, že neúčastní-li se řízení všichni nerozluční společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.
Ústavní soud na základě výše uvedeného shledal, že obecné soudy, resp. soud odvolací nepochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatel není věcně legitimován k podání žaloby, a proto potvrdil rozsudek soudu I. stupně (i když ten zamítl žalobu z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu). Stejně tak soud dovolací se v odůvodněného svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou nepřípustnosti dovolání. Jak dále Ústavní soud konstatuje, obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace procesních norem měla racionální podklad.
Jak dále Ústavní soud uvádí, je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud pak neshledal v napadených rozhodnutích ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť, jak již v minulosti mnohokrát judikoval, ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se dotýká pouze již konstituovaného vlastnictví, o které se v případě dosud neprojednaného dědictví nejedná (tím ovšem není nikterak dotčeno právo stěžovatele na dědění ve smyslu čl. 11 odst. 1 věty poslední Listiny).
Pokud jde o výrok soudu I. stupně stran zamítnutí určovací žaloby, resp. jeho potvrzení soudem odvolacím, Ústavní soud se k této skutečnosti nevyjadřuje, neboť v tomto směru stěžovatel nezpochybnil závěry učiněné soudem nalézacím a odvolacím.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnou jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu