ECLI:CZ:US:2005:1.US.374.03
sp. zn. I. ÚS 374/03
Usnesení
I.ÚS 374/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. H. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 11 To 179/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 11 To 179/2003. V odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 1 T 562/2002, uznán vinným, že dne 14. září 2002 v době od 0,30 hod. do 02,00 hod. v Ú., okres T., poté, co mezi ním a S. B. došlo ke konfliktu vyvolaném S. B., tohoto několikrát udeřil pěstí do obličeje, až zůstal v bezvědomí na zemi a způsobil mu tak otřes mozku, krevní podlitiny v okolí obou očnic, drobné ranky v okolí pravé očnice a toto zranění si vyžádalo léčení "v pracovní neschopnosti" do 7. 11. 2002, tedy jinému úmyslně ublížil na zdraví a tím spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zákona za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zákona byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu v částce 2.000,- Kč. Podle ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený S. B. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti výroku o náhradě škody podal poškozený S. B. odvolání. Z podnětu jeho odvolání Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 11 To 179/2003, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o náhradě škody zrušil a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému S. B. na náhradě škody částku 400,- Kč. Se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodování o povinnosti k náhradě škody náleží především soudům jednajícím v občanském soudním řízení a nikoliv v řízení trestním. Uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové - při vědomí, že proti jeho rozhodnutí (napadenému ústavní stížností) není dovolání přípustné - měl případně rozsudek Okresního soudu v Trutnově zrušit a do zrušujícího usnesení uvést své výhrady proti tomuto rozsudku, aby zachoval stěžovateli možnost spravedlivého projednání věci v dvojinstančním řízení. Stěžovatel dále poukázal i na to, že judikatura Nejvyššího soudu v civilních věcech je prý jednotná v tom názoru, že je-li fyzický konflikt, při němž dojde ke škodě na zdraví, vyvolán poškozeným, musí soud z úřední povinnosti tuto skutečnost hodnotit jako spoluzavinění na straně poškozeného a podle toho rozhodnout o povinnosti k náhradě škody.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.4.2003 ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 11 To 179/2003, který stěžovatel napadá, vyplývá, že tento soud uvedl k námitkám poškozeného S. B. (obsaženým v jeho odvolání proti rozsudku prvého stupně), že tyto jsou zčásti důvodné; to zejména v tom, že nárok na náhradu škody byl jmenovaným uplatněn řádně a včas, což je ostatně předpokladem toho, aby prvý soud mohl o nároku vůbec rozhodovat. Poškozený uplatnil prostřednictvím svého zmocněnce před zahájením dokazování v hlavním líčení nárok na náhradu škody způsobené mu shora popsaným trestným činem stěžovatele v celkové výši 14.900,- Kč. Krajský soud po přezkoumání rozhodnutí soudu okresního dospěl k závěru, že okresní soud pochybil potud, pokud nepřiznal poškozenému nárok na náhradu škody ve výši 400,- Kč, odpovídající nákladům na opravu zubů. Obžalovaný byl uznán vinným jednáním, spočívajícím v intenzivním útoku pěstí do obličejové části poškozeného. Poškozený od počátku trestního řízení uváděl, že má "přeražený zub a další prasklý" a podle názoru odvolacího soudu neexistoval důvod tomuto tvrzení nevěřit. Doklady vystavené zubní lékařkou MUDr. J. pak prokazovaly konkrétní částky, jež musel poškozený vynaložit na odstranění tohoto škodného následku; podle §420 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Útok proti tělesné integritě druhého je prý nepochybně možné pokládat za porušení právní povinnosti - což se ostatně odrazilo i ve výroku prvého soudu o vině - a proto bylo na místě poškozenému nárok na náhradu této škody přiznat.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých ve věci shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové obstojí i z hlediska ústavněprávního.
Podstata ústavní stížnosti, jak je z výše uvedeného patrno, spočívá toliko v nesouhlasu stěžovatele se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího; ten na rozdíl od soudu prvého stupně přiznal - jako soud trestní - poškozenému náhradu škody ve výši 400,- Kč.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ke stěžovatelovým námitkám nutno proto zejména uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak jednoduchého práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv jen izolovaně. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že jednotlivá základní práva je zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož absolutizací jednoho práva by mohlo zároveň dojít k porušení práva jiného. Posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu, jak již mnohokrát zdůraznil, nepřísluší. Obsah ústavní stížnosti však Ústavní soud zcela zjevně do takové pozice staví, odhlédnuto navíc od výsledku sporu, který je zcela bagatelní.
Obecně je třeba zdůraznit, že ne každé případné porušení jednoduchého práva znamená automaticky (a bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv konkrétního stěžovatele. Muselo by se jednat - z povahy věci - o zásah mimořádné intenzity; ve vztahu k podstatě zkoumaného případu a k námitkám stěžovatele nutno uvést, že nárok na soudní přezkum v další instanci musí být zaručen zejména ve věci samé, tedy v rozhodování o vině a trestu, a v tomto právu stěžovatel nijak zkrácen nebyl. Stěžovatel ostatně ani nepopírá, že se trestné činnosti dopustil a z tohoto pohledu nemá zjevně k závěrům soudů obou stupňů žádné výhrady. Zásah Ústavního soudu by v dané věci (pokud jde o náhradu škody) mohl být na místě zejména tehdy, kdyby nebyl rozsudek obecného soudu řádně odůvodněn nebo by nesl zcela zřejmé znaky libovůle.
S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem daného případu tedy nezbývá než uzavřít, že k takové situaci nedošlo. Pro úplnost lze doplnit, že podle názoru Ústavního soudu rovněž neobstojí poukaz na to, že konflikt vyvolal poškozený a měl by tedy být ve vztahu k náhradě škody soudem hodnocen jako spoluzavinění. Jiný postup, kterého se stěžovatel zřejmě domáhá, by byl v zásadě pustým formalismem, který Ústavní soud naopak ve svých rozhodnutích opakovaně podrobil kritice (např. navrhované zrušení napadeného rozsudku s uložením povinnosti znovu věc, ve vztahu k náhradě škody ve výši 400,- Kč, rozhodnout na úrovni soudu prvého stupně, proti čemuž by si stěžovatel mohl případně podat odvolání a v případě své nespokojenosti s rozhodnutím i novou ústavní stížnost atp.). Vedlo by to ve svých důsledcích k neodlišení ústavního práva od práva jednoduchého a k naprostému setření rozdílu mezi Ústavním soudem a soudy obecnými. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí být vždy určující zejména otázka, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci (obecných soudů zvláště) je možné pokládat za přiměřená účelu konkrétního zákona, za řádně odůvodněná a především za spravedlivá z materiálního (obsahového) hlediska. Podle názoru Ústavního soudu napadený rozsudek z tohoto pohledu žádné ústavněprávní deficity nevykazuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu