ECLI:CZ:US:2005:1.US.381.04
sp. zn. I. ÚS 381/04
Usnesení
I.ÚS 381/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. P. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 11 Tvo 15/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 1 To 10/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se M. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením vrchní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 43 T 11/2002. Vrchní soud po zrušení shora uvedeného usnesení, podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), nově rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl (výrok I.) a rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ (výrok II.). Proti výroku II. byla přípustná stížnost, kterou Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením, jako nedůvodnou, zamítl.
Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná a odporují principům řádného a spravedlivého procesu. Bez ohledu na faktický stav věci a důkazní situaci je jeho postavení neustále prejudikováno v rámci minulých rozhodnutí. Obecné soudy daly přednost tvrzení utajeného svědka před tvrzením svědkyně V. M., jejíž výpověď zejména vrchní soud považoval za neúplnou. V tomto směru poukázal na údajné rozpory ve výpovědi utajeného svědka ve vztahu k výpovědi policejního agenta. Nezabývaly se ani skutečností, že vzhledem k použití utajených svědků bylo oslabeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces a že se jednalo o policejní provokaci. Nejvyšší soud ČR pouze formálně potvrdil usnesení vrchního soudu, aniž by se zabýval námitkami uvedenými ve stížnosti.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Pro úplnost zopakoval, že důvody tzv. útěkové vazby nelze u stěžovatele spatřovat pouze v okolnostech, které bezprostředně předcházely jeho zadržení a na něž stěžovatel ve všech podáních poukazuje, ale i v objektivním zjištění o jeho předchozích pobytech, včetně pobytu v zahraničí a ohrožení vysokým trestem.
Vrchní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatel je ve vazbě pro zvlášť závažný trestný čin a v opakovaných rozhodnutích o vazbě jsou konkrétní důvody omezení jeho osobní svobody opakovaně rozváděny a lze na ně odkázat.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně uvedla, že stěžovatel je italským státním příslušníkem, v Itálii má rodinu, která je dobře finančně zajištěna a má tam své zázemí. Je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v trvání od deseti do patnácti let. Dopustil se společensky nebezpečné trestné činnosti drogového charakteru (organizování dovozu jednoho kilogramu kokainu z Holandska, jeho ředění a prodej přímým uživatelům v České republice). Z těchto důvodů je oprávněná obava, že v případě propuštění z vazby na svobodu by uprchl nebo se skrýval a zmařil tak průběh trestního řízení. Trestní řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno, neboť odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 6. 2004 podal jak stěžovatel, tak státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Na stěžovatele byla dne 9. 12. 2002 podána obžaloba pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) TrZ ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ.
Vrchní soud i Nejvyšší soud ČR rozhodovaly o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě v době, kdy trvaly důvody tzv. útěkové vazby. Stěžovatel byl sice v dané době odsouzen za méně závažný trestný čin, ale pouze nepravomocně. Státní zástupkyně podala proti tomuto rozsudku odvolání v jeho neprospěch a stěžovatel byl i nadále stíhán za zvlášť závažný trestný čin, s trestní sazbou v trvání deset až patnáct let. S ohledem na skutečnost, že je cizí státní příslušník, byly zde důvodné obavy, že by po propuštění na svobodu uprchl do zahraničí nebo se skrýval a tím zmařil trestní řízení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o rozhodování o vazbě, nezabývaly se obecné soudy námitkami směřujícími do oblasti dokazování a viny.
Z uvedeného je zřejmé, že v době podání ústavní stížnosti existovaly konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývala důvodná obava, předpokládaná v ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Obecné soudy důvody vazby přiměřeně konkretizovaly, a proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadená usnesení obecných soudů porušila čl. 8 odst. 2, 5 Listiny.
V současné době jsou již úvahy o důvodnosti další vazby bezpředmětné, protože rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, byla trestní věc stěžovatele pravomocně skončena, stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osm let a nastoupil do výkonu trestu.
Za daného stavu, kdy se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, by případné zrušení napadených vazebních rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody a jiných práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl, neboť stěžovatel již dále ve vazbě není (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 122/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., usnesení č. 56, Praha 2000).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu