ECLI:CZ:US:2005:1.US.385.04
sp. zn. I. ÚS 385/04
Usnesení
I.ÚS 385/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené JUDr. M. J., proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 8 C 89/97, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 17 Co 206/2002, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 C 89/97, 8 C 237/98, kterým byl schválen smír účastníků řízení, o návrhu stěžovatelky na přikázání věci jinému soudu a o návrhu, označeném jako žaloba na náhradu škody, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Žaloba o náhradu škody a návrh na přikázání věci jinému soudu se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1,3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 8 C 89/97, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 17 Co 206/2002 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 C 89/97, 8 C 237/98, kterým byl schválen smír účastníků řízení v dané věci. Dále se stěžovatelka uvedeným návrhem domáhala, aby Ústavní soud "věc přikázal k řízení jinému soudu"; další část návrhu je označena jako "žaloba na náhradu škody" jíž stěžovatelka požaduje od Českého státu částku 1.000.000,- Kč za újmu, která jí podle jejího názoru vznikla tvrzeným porušením shora uvedených článků Listiny základních práv a svobod, jakož i náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti, včetně jejích následných doplnění, obsáhle argumentuje zejména ve prospěch svého tvrzení, že žalobce v dané právní věci (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem), firma Mouka- SEVERNÍ STAVEBNÍ, s.r.o. - která požadovala od stěžovatelky v řízení před obecnými soudy zaplacení částky 810.188,- Kč za provedenou rekonstrukci objektu v jejím majetku, resp. zaplacení tzv. víceprací - řádně neprokázal, že byly takové práce vůbec provedeny. Stěžovatelka podrobně popsala vývoj daného sporu, přičemž zpochybňuje zejména postup obecných soudů, jakož i provádění a hodnocení důkazů. Podle jejího názoru soudy dále mj. byly nečinné tam, kde měly jednat, rozhodovaly nepředvídatelně, porušovaly své zákonem stanovené povinnosti, jednaly neefektivně a zbytečně prodlužovaly řízení.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda návrh na zahájení řízení splňuje veškeré formální náležitosti, podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve zkoumaném případě je v petitu předmětné ústavní stížnosti- kterým je Ústavní soud vázán- shrnuto více návrhů; přitom je však přece jen dostatečně zřejmé, čeho se stěžovatelka, řádně zastoupená advokátem, domáhá (srov. výše).Proto Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je v části, požadující náhradu škody od Českého státu a žádající Ústavní soud, aby "věc přikázal k řízení jinému soudu", návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a v části, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 8 C 89/97, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 17 Co 206/2002 a proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 C 89/97, 8 C 237/98 je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci, ani samotnému státu přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat, ani nemůže věc přikazovat k řízení jinému soudu či orgánu veřejné moci. Pokud se tedy stěžovatelka v petitu svého návrhu domáhala náhrady škody od České republiky, resp. přikázání věci jinému soudu- jak je výše uvedeno- jde v této části ústavní stížnosti zjevně o návrh, k jehož projednání Ústavní soud příslušný není.
Pokud jde o podstatu věci samé, nutno konstatovat, že zásadním rozhodnutím v tomto smyslu je usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 C 89/97, 8 C 237/98, kterým byl schválen smír účastníků řízení; stěžovatelka se v něm zejména zavázala zaplatit žalobci částku 1.200.000,- Kč a náhradu nákladů řízení a dále vzít zpět žalobu ve věci 15 C 100/2004 a dovolání ve věci 8 C 89/97. Žalobce se v tomto usnesení zavázal vzít zpět návrh na exekuci pod č.j. Nt 4023/2004 do pěti dnů od zaplacení částky 1.200.000,- Kč. Ústavní soud po přezkoumání uvedeného usnesení, jakož i připojeného příslušného spisového materiálu nezjistil, že by tímto rozhodnutím či postupem obecného soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že smír byl uzavřen za zjevně nevýhodných podmínek, resp. v nesouladu s hmotným právem, nutno uvést, že nic takového z obsahu spisu nelze shledat. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že po uzavření smíru začala stěžovatelka proti tomuto úkonu protestovat, a to mimo jiné i návrhem na vyloučení soudce. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kterého se stěžovatelka zejména dovolává, spočívá totiž v tom, že je zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel, zaručujících spravedlivé posouzení věci. Tyto zásady obecně plynou mj. z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců a také z konkrétních zásad, stanovených v soudních řádech. Stěžovatelka nebyla v dané věci nijak zkrácena na svých právech, bylo jí umožněno skutkově i právně argumentovat, přičemž soudy na její návrhy a podání, resp. návrhy a podání jejího zmocněnce či právního zástupce odpovídajícím způsobem reagovaly. Spatřovat porušení svých základních práv ve shora popsaném zákonném postupu obecného soudu, resp. domáhat se vlastně nepřímo přezkoumání a zrušení veškerých ve věci vydaných rozhodnutí, jakož i nápravy postupu soudů, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, není možné. Není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky "předělávat" řízení, které před obecnými soudy proběhlo a sestavovat inventář všech možných vad či pochybení (spočívajících navíc maximálně pouze v zákonné, nikoliv ústavní rovině), o což však koncepce ústavní stížnosti nepochybně usiluje. Porušení obyčejného zákona, resp. jednoduchého práva rozhodnutím či postupem obecného soudu by muselo dosáhnout zvláštní intenzity, aby bylo možno zároveň dovozovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu však v daném případě zjevně nedošlo.
S ohledem na to je rovněž nutno posoudit ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 8 C 89/97 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 17 Co 206/2002. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl potvrzen uvedený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ve výroku, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 810.188, 60,- Kč a zrušena byla pouze část týkající se úroku z prodlení a nákladů řízení. Při rigorózním posuzování formálních náležitostí ústavní stížnosti by bylo dokonce možné ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí odmítnout jako podanou po lhůtě, stanovené k jejímu podání. Nelze totiž přehlédnout, že těmito rozsudky bylo řízení- co do podstaty věci- pravomocně ukončeno. Pokud tedy byla stěžovatelka s uvedenými rozsudky nespokojena, mohla již proti nim v zákonem stanovené 60 denní lhůtě podat ústavní stížnost, tím spíše, byla- li soudem poučena, že dovolání ve věci není přípustné; stěžovatelka sice dovolání podala, poté však uzavřela smír, ve kterém se mj. zavázala vzít dovolání zpět. Ústavní soud však - právě s ohledem na tuto specifickou procesní situaci - ústavní stížnost v této části pro uvedený formální nedostatek neodmítl.
Ústavní soud pak usoudil, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná. Odůvodnění obou rozsudků jsou dostatečná, přesvědčivá a rovněž ze spisového materiálu nevyplývá nic, co by odůvodňovalo ingerenci Ústavního soudu. Z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí nepochybně obstojí. Za této situace nelze přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ani je nahrazovat hodnocením, provedeným Ústavním soudem, o což stěžovatelka v zásadě usiluje. Podrobné zkoumání těchto rozsudků z hlediska stěžovatelkou předestřené argumentace však není na místě- nehledě k tomu, že by se tím Ústavní soud postavil do nepřípustné role další soudní instance- zejména také proto, že pro celý případ je podstatné, že došlo ke shora popsanému uzavření předmětného smíru, který nevykazuje ústavněprávní deficity. Domáhat se poté v zásadě "znovuotevření" a přezkoumání celé věci a veškerých vydaných rozhodnutí není s ohledem na zjištěné skutečnosti a shora podrobně vyslovené důvody možné.
Ke zkoumanému případu proto nutno zejména doplnit, že zásada "každý nechť si střeží svá práva", vytvářející rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem bude v řízení postupovat. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Jelikož však Ústavní soud nezjistil, že by z výše uvedených důvodů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 C 89/97, 8 C 237/98, kterým byl schválen smír účastníků řízení a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 8 C 89/97 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 17 Co 206/2002 shledána zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta zčásti podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti podle ust. §43 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Za této situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, resp. vydání předběžného opatření a na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5.5.2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu