ECLI:CZ:US:2005:1.US.41.05
sp. zn. I. ÚS 41/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou v Praze 4, Novodvorská 994, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 25 Cdo 748/2004-173 ze dne 14. 10. 2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 401/2003-152 ze dne 15. 10. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 25 C 258/99-127 ze dne 8. 4. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 25 Cdo 748/2004-173 ze dne 14. 10. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti též napadenému rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 401/2003-152 ze dne 15. 10. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 25 C 258/99-127 ze dne 8. 4. 2003. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta jeho žaloba proti JUDr. V. K. o zaplacení částky 2.044.071,- Kč s příslušenstvím a o měsíční rentu ve výši 5.609,- Kč od 3. 7. 1995. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
V řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal náhrady škody proti advokátovi, který jej zastupoval před soudem v řízení o odškodnění nemoci z povolání. Obecné soudy zamítly jeho nárok na náhradu škody s tím, že advokát sice porušil své povinnosti advokáta, stěžovatel však v řízení neprokázal vznik škody, neboť neprokázal oprávněnost svého prvotního nároku na náhradu škody proti svému zaměstnavateli. Protože nebyly splněny předpoklady přiznání náhrady škody v předchozím řízení proti bývalému zaměstnavateli, nejsou dány ani předpoklady odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu způsobenou stěžovateli výkonem advokacie. Stěžovatel však tvrdí, že jeho bývalý zaměstnavatel měl nést odpovědnost za poškození jeho zdraví nemocí z povolání. Jestliže obecné soudy k tomuto závěru nedospěly, pak svými rozhodnutími porušily jeho právo na život, který je omezován závažným onemocněním. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR podal vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a v podrobnostech na ně odkázal.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že svým rozhodnutím neporušil základní právo stěžovatele a že nejsou dány důvody vyhovění ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření uvedl, že nemá k právnímu hodnocení co dodat a zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 25 C 258/99 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady škody, (spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a měsíční rentě), proti advokátovi, který porušil svou povinnost při jeho zastupování ve sporu o náhradu škody způsobené nemocí z povolání. Advokát totiž podal odvolání opožděně. Náhrada škody byla vyčíslena částkou 2.044.071,- Kč s příslušenstvím, měsíční renta částkou 5.609,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č.j. 25 C 258/99-37 ze dne 16. 5. 2000 žalobu zamítl s odůvodněním, že vznik škody nelze odvozovat od požadované výše náhrady škody v jiném řízení. Tvrzení stěžovatele ohledně vzniku škody a její výše prý nemají oporu v hmotném právu, a proto není splněn tento zákonem stanovený předpoklad vzniku odpovědnosti. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 54 Co 403/2000-60 ze dne 15. 11. 2000 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byl nesouhlas odvolacího soudu se závěrem soudu I. stupně, že nelze odvozovat výši škody, požadované v tomto řízení, od výše škody uplatněné v jiném řízení. Odvolací soud naopak vyjádřil právní názor, že posouzení otázky důvodnosti požadavku stěžovatele závisí výlučně na objasnění, zda jsou splněny další zákonné předpoklady uplatnění nároku na náhradu škody způsobené při výkonu advokacie žalovaným stěžovateli, a to vznik majetkové újmy na straně stěžovatele a příčinná souvislost mezi vznikem této majetkové újmy a postupem žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami. Je proto nezbytné provedení komplexního dokazování, které umožní posoudit, zda nárok na náhradu škody ve vyčíslené výši byl v řízení před Okresním soudem v Příbrami opodstatněný.
Po provedeném dalším dokazování, zejména revizním znaleckým posudkem, Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem č.j. 25 C 258/99-127 ze dne 8. 4. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného advokáta, protože škoda stěžovateli nevznikla. K tomuto závěru dospěl soud - při posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání - tak, že dovodil, že onemocnění stěžovatele nemá souvislost s jeho zaměstnáním u bývalého zaměstnavatele, takže nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti bývalého zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 54 Co 401/2003-152 ze dne 15. 10. 2003 rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný a řádně odůvodněný potvrdil, a odvolal se na výsledky znaleckých posudků. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 748/2004-173 ze dne 14. 10. 2004 odmítnuto jako nepřípustné; podstatou námitek stěžovatele je totiž nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci a právní závěry odvolacího soudu nebyly zpochybněny. Námitka nesprávnosti skutkových zjištění však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy při posuzování, zda byly splněny podmínky vzniku prvotní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, dospěly k závěru, že tyto podmínky plněny nejsou. Podstatu námitek stěžovatele lze označit jako jeho nesouhlas se zjištěním skutkového stavu na základě provedeného dokazování a s vyvozenými právními závěry. Ústavní soud již ustáleně judikuje, že proces dokazování a na základě provedených důkazů pak proces hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu, jakož i přijetí právních závěrů na základě zjištěného skutkového stavu, je činností, která je příslušnými právními předpisy zásadně svěřena obecným soudům, které zde postupují samostatně v hranicích daných těmito právními předpisy. Jestliže obecné soudy při procesu dokazování a hodnocení důkazů postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tak jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř., jestliže hodnotí každý důkaz samostatně a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, pak jejich postupu nelze vytýkat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud do tohoto procesu může zasáhnout pouze tehdy, pokud by při dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení stanovených pravidel takovým způsobem, že by toto porušení dosahovalo roviny protiústavní, zejména, že by bylo možné konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu se stanovenými pravidly, a v jejich postupu, který byl pouze aplikací běžného práva, nelze spatřovat ani svévoli, která by mohla znamenat porušení práva na spravedlivý proces na straně stěžovatele. V tomto směru se obecné soudy právem dovolaly příslušných znaleckých posudků, podle nichž rakovinné onemocnění stěžovatele nemá žádnou souvislost s jeho prací u předchozího zaměstnavatele. Ústavní soud si je sice vědom závažnosti zdravotního stavu stěžovatele a hlubokých lidských dopadů do jeho života, leč nemůže obecným soudům vytknout jednání, které by dosahovalo ústavní roviny a jež by zasahovalo do základních práv stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 6. 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu