ECLI:CZ:US:2005:1.US.426.04
sp. zn. I. ÚS 426/04
Usnesení
I.ÚS 426/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.V., zastoupeného Mgr. L.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 3 To 671/2003, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2003, čj. 5 T 52/2002 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se J.V.(dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2003, čj. 5 T 52/2002 - 93. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil tím, že v nočních hodinách dne 30. 11. 2001 napadl poškozeného P.Ch.(dále jen "poškozený"), který si pádem na zem způsobil zlomeninu hlavice vřetenní kosti levé ruky a poranění levého zápěstí, s dobou léčení v trvání čtyř až šesti týdnů. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů obecnými soudy. Rozebral a citoval rozpory ve výpovědích poškozeného, týkající se průběhu událostí a mechanismu zranění. Obecným soudům vytkl, že výpověď svědkyně H.Ch. nesprávně vyhodnotily. Rovněž nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování provedením rekonstrukce na místě činu.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel zopakoval námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Návrh na provedení rekonstrukce byl zamítnut, s ohledem na časový odstup a možnou změnu na místě činu. Dokazování bylo provedeno v nezbytném rozsahu a důkazy odpovídajícím způsobem vyhodnoceny. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Okresní soud v Ostravě rovněž odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zásah do stěžovatelem tvrzených práv napadených rozhodnutí obecných soudů nezjistil.
Stěžovatel opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je právě tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené těmito soudy. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně, např. když právní závěry jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů však nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Obecné soudy se zabývaly a vypořádaly se shora uvedenými tvrzeními stěžovatele - návrh na rekonstrukci byl zamítnut z důvodu nadbytečnosti, časového odstupu a změny na místě činu. Stěžovatelem tvrzené rozpory ve výpovědích poškozeného byly odůvodněny mj. delším časovým odstupem, kdy jeho tvrzení o způsobu zranění korespondovala se znaleckým posudkem, výpovědí znalce a lékařskými zprávami. Výpověď svědkyně H. Ch. byla vyhodnocena jako nevěrohodná nejen s ohledem na její vztah ke stěžovateli, ale zejména s ohledem na zprávu ošetřujícího lékaře z traumatologické ambulance, který soudu sdělil, že poškozený nejevil známky požití alkoholu, zatímco svědkyně a stěžovatel tvrdili opak. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v rámci své obhajoby a v podaném odvolání, nijak nerozšířil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu