ECLI:CZ:US:2005:1.US.508.03
sp. zn. I. ÚS 508/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1420/2003, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 10 To 280/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 1 T 315/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se V. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Nymburce (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání, které stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ") proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 8. 2003, čj. 10 To 280/2003 - 243. Tímto usnesením odvolací soud, podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 TrŘ, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2003, čj. 1 T 315/2002 - 225, ve výroku o náhradě škody, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona ("TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, se zařazením do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel, dne 23. 11. 2002 kolem 18.00 hodiny, mezi obcemi Zavadilka a Krchleby, na silnici č. 38, nepřizpůsobil rychlost jízdy špatné viditelnosti (dopřednému rozhledu). I v době, kdy přepnul dálková světla na světla potkávací, jel rychlostí cca 121 km/h. V této rychlosti nestačil včas zpozorovat před sebou pomalu jedoucí, řádně osvětlený traktor tov. zn. Z., s připojeným krmným vozem, který jel rychlostí cca 20 km/h. Na jedoucí traktor zareagoval opožděně a snažil se jej předjet. Při předjíždění nedbal zvýšené opatrnosti a narazil pravým předním kolem do levého kola krmného vozu. Vozidlo stěžovatele bylo nárazem odraženo do protisměru, kde došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem tov. zn. Š. F.. Při tomto střetu utrpěl řidič vozidla Š. F. P. B. závažná poranění, kterým téhož dne v nemocnici podlehl. Ve vozidle stěžovatele byl zraněn spolujezdec J. J. a spolujezdkyně I. J. a A. Ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není právně výstižný, zejména co do způsobu jeho spáchání. Přitom pro právní posouzení má význam, jakým způsobem k nehodě došlo, co bylo její bezprostřední příčinou. Nešlo totiž o běžné předjíždění, nýbrž o manévr vyvolaný kritickou situací, do které se stěžovatel dostal v důsledku vysoké rychlosti jízdy. Z tohoto hlediska je pak nutno hodnotit společenskou nebezpečnost jeho jednání. Předjíždění je jednáním řidiče na základě vlastního rozhodnutí a vyhodnocení dopravní situace. Pokud jde o předjíždění v úseku nepřehledném a za špatné viditelnosti, jde o jednání velmi společensky nebezpečné. Naproti tomu pozdní reakce na vpředu pomaleji jedoucí vozidlo, byť z rychlosti nepovolené a nepřiměřené, je vynuceným jednáním řidiče, ke kterému se dobrovolně nerozhodl. Z uvedeného je zřejmé, že i když uvedenou situaci i následek zavinil nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí jízdy, přesto je mezi skutkem, pro který byl odsouzen a skutečným stavem značný rozdíl, neboť konkrétní společenská nebezpečnost jednání řidiče, nebezpečně předjíždějícího, je výrazně vyšší než jednání řidiče, který se rozhodne k jízdě o 30 km vyšší než je dovolená rychlost jízdy. Obecným soudům dále vytýká, že pochybily i při úvaze o trestu, neboť nehodnotily předloženou zprávu o jeho zdravotním stavu a jeho osobnost podle §31 TrZ. Stěžovatel uvedl, že se pohybuje velmi obtížně, nemůže dlouho setrvat v jedné poloze a jeho postižení je trvalé a nevratné. Za tohoto stavu chápe výkon trestu odnětí svobody jako nepřiměřené opatření, které z hlediska jeho výchovy nepřinese nic společensky výhodného, neboť ani v nejlehčím typu věznice není, za současného stavu vězeňství, zaručena jeho výchova. Navíc odvolací soud nevzal v úvahu ani skutečnost, že dobrovolně uhradil veškeré škody, k jejichž úhradě byl zavázán rozsudkem soudu prvního stupně
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť jeho rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelem uváděná ústavně zaručená práva. Postup uplatněný při rozhodování o dovolání v trestní věci stěžovatele byl odůvodněn v napadeném usnesení, na které odkázal.
Krajský soud v Praze uvedl, že k porušení práv stěžovatele nedošlo. Není pochyb o tom, že stěžovatel hrubě porušil pravidla silničního provozu a zavinil dopravní nehodu s tragickými následky. Tomu také odpovídá uložený trest, který zároveň dostatečně zohledňuje polehčující okolnosti. V podrobnostech odkázal na spisový materiál.
Okresní soud v Nymburce rovněž konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost stran. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu, s přihlédnutím k odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti nesměřuje proti použité právní kvalifikaci, ale výlučně proti charakteru a stupni konkrétní nebezpečnosti daného trestného činu pro společnost a z toho plynoucí nesouhlas s nepodmíněným trestem odnětí svobody.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Stěžovateli lze přisvědčit, že soud prvního stupně, ve výroku v popisu skutku, nepřesně uvedl způsob spáchání stíhaného trestného činu, avšak toto pochybení nemohlo a ani nemělo vliv na totožnost skutku, jeho právní kvalifikaci ani na závěr o tom, že jednání stěžovatele naplnilo formální a materiální stránku trestného činu ublížení na zdraví.
Z hlediska viny, soud prvního stupně, po provedeném dokazování, poměřil, pomocí znaků skutkové podstaty, typovou nebezpečnost daného trestného činu pro společnost s konkrétní nebezpečností, tj. s konkrétním jednáním stěžovatele, aby zjistil, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti stíhaného trestného činu se nachází v hranicích typové nebezpečnosti, dané znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu. Tímto způsobem dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil zákonem požadovaný charakter a stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, vyjádřený znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví.
Otázkou, jakým způsobem, resp. co bylo příčinou dopravní nehody, se zabýval už odvolací soud, který uvedl, že bylo prokázáno, že stěžovatel za tmy, při použití tlumených světel, jel nejen nepovolenou, ale především dopřednému rozhledu nepřiměřenou rychlostí 121 km/h. Proto nestačil včas zpozorovat před sebou pomalu jedoucí, řádně osvětlenou zemědělskou soupravu a reagovat na ni. Právě tento riskantní způsob jízdy, a nikoli samotný akt předjíždění, jak tvrdí stěžovatel, byl základní příčinou dopravní nehody a byl určující pro stanovení charakteru a stupně společenské nebezpečnosti stíhaného skutku. Důsledkem riskantního způsobu jízdy pak byl další nehodový děj. V uvedeném závěru nelze spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Navíc nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že jeho jednání bylo vynucené, nerozhodl se k němu dobrovolně, a proto zakládá nižší stupeň společenské nebezpečnosti. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel sice řešil kritickou situaci, ale do této situace se dostal sám, naprosto dobrovolně tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona, neboť jel za snížené viditelnosti (za tmy) nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí. Jedná se o závažné porušení pravidel silničního provozu (porušení důležité povinnosti) srovnatelné s nebezpečným předjížděním, jak na ně stěžovatel poukázal, které podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to i s ohledem na způsobený těžší následek (usmrcení řidiče protijedoucího vozidla, těžké zranění dítěte ve vozidle stěžovatele).
Rovněž při úvaze o trestu a stanovení jeho konkrétní výměry vycházel soud prvního stupně z rozpětí typové nebezpečnosti a konkrétního stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V rámci soudcovské individualizace zhodnotil obecná kritéria stanovená zákonem (zejména účel trestu, výchovný vliv, osobu a poměry stěžovatele a polehčující a přitěžující okolnosti apod.) a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody blízko dolní hranice zákonné trestní sazby.
Jako nedůvodnou posoudil Ústavní soud námitku, že při ukládání trestu mělo být přihlédnuto ke zdravotnímu stavu stěžovatele. Odvolací soud zcela oprávněně konstatoval, že tato skutečnost bude zkoumána až ve vykonávacím řízení. Ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 1 T 315/2002, je patrno, že soud prvního stupně, v rámci vykonávacího řízení, dne 12. 11. 2003 (č. l. 261), zkoumal zdravotní stav stěžovatele, zda-li umožňuje vykonat uložený trest. Na základě sdělení Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR rozhodl o odkladu výkonu trestu, neboť nástupem trestu by mohlo být ohroženo zdraví stěžovatele.
Nepodstatnou je také námitka stěžovatele, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že dobrovolně uhradil veškeré škody, k jejichž úhradě byl zavázán rozsudkem soudu prvního stupně. V tomto směru je nutno poukázat na fakt, že stěžovatelem projevená lítost, jako polehčující okolnost, se odrazila již v trestu uloženém na dolní hranici zákonné trestní sazby. Povinnost nahradit způsobenou škodu byla stěžovateli uložena na základě rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl povinen splnit. V důsledku splnění této povinnosti, ještě před rozhodnutím o odvolání, zrušil odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se povinnosti k náhradě škody poškozeným.
K návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud dodává, že návrh má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, odvolacího soudu a soudu prvního stupně porušila stěžovatelem namítaný čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu