ECLI:CZ:US:2005:1.US.514.04
sp. zn. I. ÚS 514/04
Usnesení
I.ÚS 514/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 2784/2004-124 ze dne 16. 2. 2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 47 Co 193/2001-101 ze dne 25. 5. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 47 Co 193/2001-101 ze dne 25. 5. 2004, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 50 C 55/98-81 ze dne 6. 2. 2001 (kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu bytu a bylo určeno, že tento byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně), a to tak, že se návrh žalobkyně M. K. zamítá a že se žalovanému (stěžovateli) náhrada nákladů před soudy obou stupňů nepřiznává. Podáním ze dne 2. 5. 2005 napadl stěžovatel i rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 2784/2004-124 ze dne 16. 2. 2005, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatele k porušení ustanovení čl. 7, čl. 10 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7), na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1) a na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1) spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Odvolací soud podle názoru stěžovatele pochybil, jestliže v rozporu se zákonem změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl žalobu, aniž se jakkoliv vypořádal s jeho právem na náhradní byt, resp. s povinností žalobkyně zajistit mu náhradní byt. Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a provedl rovněž nesprávné právní posouzení, neboť kvalifikoval jeho jednání, spočívající v tom, že se z bytu 3. 2. 1997 údajně odstěhoval a zanechal zde příslušníky své domácnosti, jako trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů. Stěžovatel tvrdí, že společnou domácnost trvale neopustil, neboť jeho odchod nebyl svobodný a byl motivován snahou vyhnout se neshodám, k nimž před opuštěním společné domácnosti docházelo. Stěžovatel i nadále byt navštěvoval, stýkal se v něm s dětmi a je mu tam doručována pošta. Dále tvrdil, že odvolací soud nesprávně posoudil i další skutečnosti, protože on nesdílel společnou domácnost s nikým jiným, nemá vlastní byt a ani mu nesvědčí právo k jinému druhu bydlení. Stěžovatel se tak ocitl bez možnosti bydlení a v sociálně neúnosné situaci.
Dovolací soud pak prý pochybil, jestliže dovolání stěžovatele zamítl, neboť se s jeho námitkami řádně nevypořádal. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 50 C 55/98 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zrušení práva společného nájmu bytu č. 2, Vltavská 2, Brno a o určení, že byl bude nadále užívat žalobkyně. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 50 C 55/98-44 ze dne 25. 11. 1999 zrušil právo společného nájmu předmětného bytu a určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně. Dále uložil stěžovateli povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením č.j. 47 Co 208/2000-60 ze dne 26. 7. 2000 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uložil soudu I. stupně provést další důkazy navrhované žalobkyní, neboť provedení těchto důkazů neodůvodnil.
Městský soud v Brně po doplnění dokazování rozsudkem č.j. 50 C 55/98-81 ze dne 6. 2. 2001 rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku. Uvedl, že návrh na zrušení společného nájmu je důvodný. Při rozhodování o tom, že byt bude dále užívat žalobkyně, vycházel především ze zájmu nezletilých dětí na zachování kontinuity bydlení. Dále prohlásil, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli svědčil jiný právní důvod k bydlení; podle názoru soudu nedošlo ani k zániku společného nájmu účastníků trvalým opuštěním společné domácnosti. K odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s tím, že stěžovatel má právo na náhradní byt, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č.j. 47 Co 193/2001-101 ze dne 25. 5. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně nepostupoval správně, pokud přistoupil ke zrušení práva společného nájmu bytu a k určení, že předmětný byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně a že stěžovatel je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Odvolací soud kvalifikoval jednání stěžovatele, který se z bytu dne 3. 2. 1997 odstěhoval a zanechal zde příslušníky své domácnosti (v době trvání manželství), jako trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů, v daném případě stěžovatelem, takže jedinou nájemkyní bytu se stala žalobkyně. K dovolání stěžovatele, který tvrdil, že jeho jednání nelze posoudit jako trvalé opuštění společné domácnosti, Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem č.j. 26 Cdo 2784/2004-124 ze dne 16. 2. 2005 dovolání zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval posouzením otázky, zda se v případě stěžovatele jednalo o trvalé opuštění společné domácnosti. Dospěl k závěru - po posouzení provedených důkazů a jejich zhodnocení včetně porovnání s ustálenou rozhodovací praxí- že lze tento závěr přijmout. Pokud jde o zajištění bytové náhrady, vyslovil závěr, že o vyklizení a o bytové náhradě soud rozhoduje - ve vztahu k tomu z rozvedených manželů, který nebyl určen dalším nájemcem bytu - jedině v případě vyhovění žalobě (tedy v případě, kdy zruší dosud existující právo společného nájmu bytu manžely). Byla-li žaloba - jako v předmětné věci - zamítnuta, protože právo společného nájmu bytu manžely zaniklo a jedinou nájemkyní bytu se stala žalobkyně, nelze ani rozhodnout o bytové náhradě pro stěžovatele.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatel se uplatněnými námitkami v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal proces hodnocení důkazů a vyvozené skutkové i právní závěry obecných soudů. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy v souladu s touto zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, své závěry řádně rozeberou a odůvodní, nemá Ústavní soud oprávnění do tohoto procesu zasáhnout. Z jeho rozhodovací praxe také plyne, že do procesu hodnocení důkazů by mohl Ústavní soud zasáhnout jednak při porušení výše uvedené zásady, jednak v případě, že by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry existoval tzv. extrémní rozpor. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Obecné soudy, zejména pak odvolací soud, věnovaly procesu dokazování mimořádnou pozornost; odvolací soud zrušil první rozsudek ve věci právě pro nedostatky soudu I. stupně v procesu dokazování. Sám pak při posuzování provedených důkazů a vyvozování skutkových závěrů postupoval v souladu s výše uvedenou zásadou a v jeho postupu tedy nelze porušení základních práv stěžovatele spatřovat.
Stěžovatel nesouhlasil ani s právními závěry, které obecné soudy (odvolací soud a dovolací soud) aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Ústavní soud posoudil i proces aplikace práva v předmětné věci a dospěl k závěru, že se zde jednalo o aplikaci běžného, jednoduchého práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem. Nedopustily se ani jednání svévolného, které by bylo s právními předpisy v rozporu. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími stěžovatelem uváděná základní práva, ani jiná jeho základní práva, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná