ECLI:CZ:US:2005:1.US.579.03
sp. zn. I. ÚS 579/03
Usnesení
I.ÚS 579/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Aldis, a. s., se sídlem Eliščino nábř. 375, Hradec Králové, zastoupené JUDr. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 9 Cmo 101/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 1999 jí byla uložena povinnost, aby zaplatila vedlejší účastnici EKOAGROBANCE, a. s., v likvidaci, směnečný peníz ve výši 24.500.000 Kč s šestiprocentními úroky od 1. 3. 1999 do zaplacení a náklady řízení ve výši 980.000 Kč. Na základě námitek stěžovatelky krajský soud svým rozsudkem ze dne 22. 7. 1999 platební rozkaz zrušil. Vrchní soud v Praze na základě odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti. Nejvyšší soud ČR pak o stěžovatelkou podaném dovolání rozhodl tak, že je napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy vznesla celou řadu námitek, a to námitku nedostatku jednatelského oprávnění, námitku nedluhu, námitku existence překážky litispendence, námitku, že se jedná o plnění z neplatného právního úkonu, námitku excesu osob jednajících za smluvní strany a námitku jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podle stěžovatelky plyne, že prvostupňový soud shledal námitku nedluhu jako opodstatněnou, neboť příslušná úvěrová smlouva, která byla zajištěna předmětnými směnkami, je neplatná. Naopak neshledal jako opodstatněnou námitku nedostatku jednatelského oprávnění. Podle soudu prvního stupně nebyla dána ani překážka litispendence, ani nešlo o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Vrchní soud v Praze se v napadeném rozsudku podle stěžovatelky zabýval obšírněji pouze námitkou nedluhu. Dle názoru odvolacího soudu uvedená námitka nepřísluší směnečnému rukojmímu, neboť se jedná o námitku z kauzálního vztahu podle čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen "směnečný zákon"). Odvolací soud podle stěžovatelky dále uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran překážky litispendence a nedostatku jednatelského oprávnění. Nejvyšší soud ČR se pak v odůvodnění svého rozsudku zabýval interpretací čl. I. §17 směnečného zákona a námitkou jednání v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatelka proto namítla, že obecné soudy se nezabývaly všemi námitkami komplexně, nýbrž každý z nich selektivně, přičemž neuvedly důvody, pro které k jednotlivým námitkám nepřihlédly. Stěžovatelka je přesvědčena, že je povinností obecných soudů v případě, kdy nevyhověly některému argumentačnímu tvrzení, vyložit, z jakých důvodů tak učinily a proč je nevzaly za základ svých závěrů. Odvolací soud, který byl podle stěžovatelky povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, měl zjistit, jaké námitky byly vzneseny a jakými námitkami se nalézací soud nezabýval. V dané situaci pak bylo namístě rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení tak, aby soud prvního stupně o námitce rozhodl. Jedině tak by bylo podle stěžovatelky učiněno zadost zásadě dvouinstančnosti.
Stěžovatelka má za to, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, jde-li o námitku nedostatku jednatelského oprávnění a překážky litispedence, pouze uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dále se těmito námitkami samostatně nezabýval, nesplňuje takové odůvodnění požadavky kladené na obsah rozhodnutí soudu podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti rovněž uvedla, že délku odvolacího řízení považuje za nepřiměřenou. V této skutečnosti pak spatřuje porušení základního práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
Předseda senátu 9 Cmo Vrchního soudu v Praze uvedl, že námitková tvrzení stěžovatelky vycházela ze společného základu, a to z tvrzení, že neuznává platnost směnkami zajištěného dluhu. Tvrdila též, že probíhající řízení o zaplacení směnkou zajištěného dluhu tvoří překážku litispendence pro řízení o zaplacení směnek a že zaplacení směnek by bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně námitky stěžovatelky podrobně zhodnotil a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva, tvořící právní základ úvěrového dluhu, je neplatná, a proto směnky zajišťující zaplacení tohoto dluhu nemají kauzu. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vysvětlil, že názor soudu prvního stupně je nesprávný, neboť námitky směřující vůči neplatnosti úvěrové smlouvy stěžovatelce jako směnečnému rukojmímu nepřísluší. Tímto se podle předsedy senátu vrchní soud komplexně vypořádal s kauzálními námitkami stěžovatelky, a to i s těmi, které nyní stěžovatelka ve své ústavní stížnosti účelově vytrhuje z celkového kontextu. Pokud jde o námitky, které neměly kauzální povahu, odkázal odvolací soud na jejich hodnocení soudem prvního stupně, které kvalifikoval jako správné a vyčerpávající. Opakování a opisování již soudem prvního stupně provedeného správného hodnocení námitkových tvrzení považuje vrchní soud za nadbytečné.
Vrchní soud proto zastává názor, že stěžovatelce nebyla upřena žádná ústavně zaručená základní práva a že se stěžovatelka v ústavní stížnosti snaží Ústavnímu soudu vnutit roli další přezkumné instance.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatelky stran nevypořádání její námitky týkající se excesu jednajících osob není důvodná, neboť odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v rámci posouzení dalších námitek směřujících k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, když dovodil, že námitka neplatnosti úvěrové smlouvy přísluší pouze směnečnému dlužníkovi, nikoliv stěžovatelce jako avalistovi (směnečnému rukojmí). Tento závěr se přitom vztahuje ke všem důvodům neplatnosti této smlouvy, tedy i k její neplatnosti pro exces jednajících osob. Pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud ve svém rozsudku neodůvodnil, proč nepřihlédl k námitce překážky litispendence, ale pouze odkázal na závěr soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud ČR popsaný postup odvolacího soudu za správný. Odvolací soud přijetím hodnocení soudu prvního stupně vlastně přejímá do odůvodnění svého rozsudku část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil. Nejvyšší soud ČR se pak námitkou překážky litispendence zabývat nemohl, neboť podle §243 odst. 3 o. s. ř. může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž stěžovatelka v dovolání tuto námitku nevznesla. V dalším Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 22 Cm 59/99.
II.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji Elišce Wagnerové, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 579/03.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s odůvodněními rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, které se věcí zabývaly a obsahem spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 22 Cm 59/99 a z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.
Vedlejší účastnice svůj návrh před obecnými soudy opírala o čtyři vlastní směnky vystavené společností AG - Stymex, spol. s. r. o., z nichž každá zněla na směnečný peníz 6.125.000 Kč, které stěžovatelka podepsala jako směnečný rukojmí. Přitom se jednalo o směnky, které zajišťovaly zaplacení úvěru poskytnutého vedlejší účastnicí společnosti AG-Stymex, spol. s r. o., ve výši 36.000.000 Kč.
Soud prvního stupně svůj rozsudek, jímž zrušil předchozí směnečný platební rozkaz, opřel o jednu z námitek uplatněných stěžovatelkou, totiž že úvěrová smlouva, jejíž plnění směnky zajišťovaly, je absolutně neplatná, a proto ani neexistuje kauza žalovaných směnek.
Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku se s tímto právním názorem neztotožnil, když na základě výkladu ust. čl. I. §17 směnečného zákona dospěl k závěru, že stěžovatelce jako směnečnému rukojmí námitka neplatnosti kauzy směnky vůbec nepřísluší. Vrchní soud k tomu uvedl, že z uvedeného ustanovení směnečného zákona a contrario vyplývá, že ten, kdo je žalován ze směnky, může činit majiteli směnky pouze námitky vyplývající z jeho vlastních vztahů k majiteli směnky. Vlastní vztah k majiteli směnky je přitom vymezen tzv. směnečnou dohodou, jejímž obsahem je zejména důvod vystavení směnky a vymezení podmínek, při jejichž naplnění může dojít k proplacení směnky. Tato dohoda podle vrchního soudu předchází podpisu směnky, přičemž forma dohody není předepsána. Stěžovatelka jako směnečný rukojmí však podle vrchního soudu nemá žádný vlastní vztah k remitentovi, ale má vztah k směnečnému dlužníku, za něhož přebrala záruku, že směnku zaplatí (nikoliv však směnkou zajištěný dluh).
Nejvyšší soud ČR pak tento výklad a z něj vyplývající právní závěry v napadeném rozhodnutí potvrdil, když uvedl, že námitka neplatnosti úvěrové smlouvy, jejíž splnění směnky zajišťovaly, stěžovatelce jako avalistovi vůči vedlejší účastnici jako majitelce směnky nepřísluší. Závazek, jehož splnění se vedlejší účastnice domáhá, je závazkem ručitele ze směnky, nikoliv závazkem dlužníka z úvěrové smlouvy, a námitka neplatnosti úvěrové smlouvy tudíž není podle Nejvyššího soudu ČR námitkou z vlastních vztahů avalisty k remitentovi.
Vzhledem k tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti, podle kterých obecné soudy nepřihlížely ke všem námitkám uplatněným stěžovatelkou v řízení, nemají ve skutečnosti svou podstatu v procesním postupu obecných soudů, který považuje stěžovatelka za nesprávný a porušující její právo na spravedlivý proces, nýbrž spočívají ve výkladu hmotněprávních ustanovení jednoduchého práva (směnečného zákona).
Jinými slovy, obecné soudy výkladem jednoduchého práva dospěly k závěru, že ta část námitek, jež se váže ke kauze, tedy k právnímu důvodu vzniku směnek, jímž byla úvěrová smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a obchodní společností AG-Stymex, spol. s r. o., stěžovatelce v postavení avalisty, vůbec nepřísluší. Z hlediska ochrany stěžovatelčiných základních práv se pak proto nejedná o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku procesních pochybení soudů, jež podle stěžovatelky spočívala v nevypořádání všech jejích tvrzení, nýbrž se jedná o otázku, zda výklad jednoduchého práva, konkrétně výklad ust. čl. I. §17 směnečného zákona přijatý obecnými soudy neporušuje základní práva stěžovatelky. Obecné soudy totiž s námitkami stěžovatelky naložily právě v důsledku přijatého výkladu jednoduchého práva, z něhož dovodily, že určitou skupinu námitek stěžovatelka ve specifickém právním postavení nemůže vůbec uplatnit.
Z tohoto úhlu pohledu proto nejde o situaci, kdy by obecné soudy opomněly některou z námitek stěžovatelky vypořádat, jak se v ústavní stížnosti snaží stěžovatelka Ústavnímu soudu předestřít, nýbrž o situaci, kdy obecný soud se s námitkami vypořádal, ačkoliv takovým výkladem jednoduchého práva, podle něhož stěžovatelka nebyla oprávněna takové námitky vůbec uplatnit, a pokud je uplatnila, nelze k nim v příslušném řízení přihlížet. Jinak řečeno, případného porušení základního práva by se obecné soudy mohly dopustit v důsledku interpretace jednoduchého práva, nikoliv procesním nevypořádáním námitek stěžovatelky.
Z výše uvedeného pak vyplývá, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly, byť tak, že dospěly k závěru, že stěžovatelka není osobou, která by je mohla v daném řízení proti majiteli směnky uplatňovat, resp. že k těmto námitkám nelze v řízení přihlížet. Tímto způsobem byly podle Ústavního soudu vypořádány všechny námitky stěžovatelky zpochybňující kauzu směnek, tedy námitky vážící se k samotné úvěrové smlouvě. Pokud se proto odvolací soud výslovně nezabýval jednotlivými námitkami směřujícími vůči úvěrové smlouvě, nelze z toho vyvozovat, že porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Jestliže se pak vrchní soud v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkou překážky věci zahájené tak, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, nelze ani v tom spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud totiž stěžovatelka vyvozuje porušení tohoto práva ze skutečnosti, že vrchní soud porušil zásadu dvouinstančnosti, nelze ani v tom stěžovatelce přisvědčit. Především je třeba uvést, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Tuto zásadu nelze ani dovodit ze základního práva na spravedlivý proces způsobem, jak v ústavní stížnosti učinila stěžovatelka. Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není garance práva na dvě a více instancí. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne poté, co přehodnotil právní kvalifikaci, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Konečně se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatelky týkající se průtahů v odvolacím řízení, které podle stěžovatelky vedly k porušení jejího základního práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ústavní soud zastává stanovisko, že v souvislosti s touto námitkou se dostává do popředí otázka aktuálnosti, přítomnosti, popřípadě trvání namítaného zásahu do základního práva stěžovatelky. Jinými slovy, v daném případě je třeba trvat na tom, že tvrzené porušení základního práva musí být alespoň v okamžiku podání ústavní stížnosti aktuální a trvající. Tam, kde obecné soudy ve věci již dle Ústavního soudu ústavně konformně rozhodly, nemohou být, byť i Ústavním soudem zjištěné, průtahy v řízení důvodem kasace rozhodnutí ve věci samé, jedná-li se o rozhodování obecných soudů v civilním řízení. Pro úplnost je ovšem třeba uvést, že odlišná je situace v řízení trestním, v němž jde o rozhodování soudu o vině a trestu. V takových případech, jak Ústavní soud již judikoval, je třeba dbát, aby uložený trest byl proporcionálním s ohledem na délku trestního řízení. Nerespektování principu proporcionality při ukládání trestu je důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na adrese www.judikatura.cz).
Pokud pak Ústavní soud v minulosti rozhodoval o průtazích v civilním řízení tzv. akademickým výrokem (viz např. nález I. ÚS 296/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na adrese www.judikatura.cz), bylo toto rozhodnutí motivováno snahou vytvořit prostor ke spravedlivému posouzení věci, která v původním řízení již posouzena býti nemohla (přerušení nalézacího řízení v důsledku prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení). Porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě může být považováno toliko za jiný zásah orgánu veřejné moci, který by ovšem mohl být aktuálním v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci. Pokud stěžovatelka měla v průběhu odvolacího řízení za to, že se Vrchní soud v Olomouci dopouští v řízení zbytečných průtahů a porušuje tak její základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, mohla se na Ústavní soud obrátit v době, kdy by eventuelně porušování tohoto práva bylo aktuálním a zásah Ústavního soudu by tak měl z hlediska ochrany základního práva své opodstatnění.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem neshledal Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila ve své ústavní stížnosti, a s ohledem na to mimo ústní jednání a
bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu