ECLI:CZ:US:2005:1.US.582.04
sp. zn. I. ÚS 582/04
Usnesení
I.ÚS 582/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem, Tyršova 7, 120 00 Praha 2, proti opatření Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. Zt 365/2003, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše specifikované opatření Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře (dále jen "státní zastupitelství"), kterým bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti přibranému znalci z oboru zdravotnictví pro odvětví psychiatrie, a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Tomuto opatření vytýká stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7, čl. 9 a čl. 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Relevantní ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou následující:
Čl. 3
Zákaz mučení
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě
nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní
bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Relevantní ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech jsou následující:
Čl. 7
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
Čl. 9
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
2. Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených.
3. Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění může však být podmíněno zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném stadiu soudního řízení a k vynesení rozsudku.
4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná.
5. Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelné právo na náhradu.
Čl.10
1. Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.
2. a) Obviněné osoby jsou s výjimkou mimořádných okolností odděleny od osob odsouzených a zachází se s nimi úměrně ke skutečnosti, že o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto;
b) obviněné mladistvé osoby jsou odděleny od dospělých a jsou co možná nejrychleji postaveny před soud.
3. Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava. Mladiství zločinci budou odděleni od dospělých a dostane se jim zacházení přiměřeného jejich věku a právnímu postavení.
Proti osobě stěžovatele bylo dne 2. 10. 2003 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pomluvy dle §206 odst. 1 trestního zákona. Dne 28. 1. 2004 byl opatřením ČTS: ORKH-350/OOK-2003 Policie České republiky, okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování v Kutné Hoře (dále jen "policejní orgán") přibrán znalec z oboru zdravotnictví pro odvětví psychiatrie MUDr. I. Ž. Proti osobě znalce vznesl stěžovatel opakovaně námitky, kterým dne 16. 2. 2004 a dne 13. 7. 2004 státní zastupitelství pod sp. zn. Zt 365/2003 opakovaně nevyhovělo. Dne 23. 8. 2004 rozhodl policejní orgán usnesením ČTS: ORKH-350/OOK-2003 na základě řady námitek stěžovatele, že znalec MUDr. I. Ž. není vyloučen. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla státním zastupitelstvím dne 20. 9. 2004 zamítnuta. Ústavní stížností napadá stěžovatel již uvedené usnesení státního zastupitelství ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. Zt 365/2003.
Z ústavní stížnosti vyplývá přesvědčení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení posoudily nedostatečně opakovanou námitku stěžovatele, že přibraný znalec MUDr. I. Ž. se podílel v roce 1985 na perzekuci stěžovatele a zločinech komunismu z pozice zaměstnance Psychiatrické kliniky Praha 2, Ke Karlovu 2. Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného opatření státního zastupitelství za zcela nedostatečné, neboť se s námitkou vyrovnává chybně a bez logické souvislosti. V tomto spatřuje stěžovatel porušení řady ústavních práv, což dále dovozuje podrobným rozborem dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
K věci se podrobně vyjádřilo státní zastupitelství jako účastník řízení. V rekapitulační části vyjádření uvádí mimo jiné, že MUDr. I. Ž. je v pořadí již třetím znalcem přibraným k trestnímu řízení, když u předchozích dvou byla shledána podjatost. Dále uvádí, že stěžovatel vznesl proti přibranému znalci námitky v řadě podání adresovaných policejnímu orgánu, státnímu zastupitelství i dalším orgánům. O těchto námitkách rozhodlo státní zastupitelství opakovaně dne 16. 2. 2004 a 13. 7. 2004 tak, že jim nevyhovuje. O námitkách stěžovatele znovu rozhodl policejní orgán dne 23. 8. 2004 a na základě stížnosti stěžovatele státní zastupitelství dne 20. 9. 2004 pod již uvedenými spisovými značkami. Státní zastupitelství ve svém vyjádření zdůrazňuje nižší formální nároky kladené trestním řádem na opatření orgánů činných v trestním řízení a zdůrazňuje, že o stížnostech, námitkách a žádostech stěžovatele bylo vždy ze strany státního zastupitelství rozhodnuto, ačkoliv vzhledem k množství těchto podání ze strany stěžovatele byla situace v této věci značně nepřehledná. Ve vztahu k napadenému usnesení státní zastupitelství konstatuje určité porušení trestního řádu, které mohlo zasáhnout do stěžovatelových práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod.
Po prostudování obsáhlého spisu policejního orgánu ČTS: ORKH 350/OOK-2003, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud naznává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pravidelnou součástí odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu bývá stručné vymezení ústavních mantinelů, ve kterých se Ústavní soud musí při svém rozhodování pohybovat. Je to zejména čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V řízení o ústavní stížnosti jsou tedy rozhodnutí a jiné zásahy orgánů veřejné moci posuzovány přísně z hlediska ústavně zaručených práv a nikoliv běžných zákonů. Pouze takové porušení zákonného předpisu, které má za následek zároveň porušení základního práva či svobody, je pro rozhodování Ústavního soudu relevantní.
Dále Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů ani není obecnou poslední instancí pro kontrolu rozhodování např. orgánů činných v trestním řízení. Ústavní stížnost má charakter subsidiárního prostředku, a její využití přichází na řadu tehdy, když osoba o jejíž základní práva se jedná, nedosáhla nápravy s pomocí všech použitelných opravných prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje.
V dané věci stěžovatel opakovaně vznesl námitku podjatosti přibraného znalce MUDr. I. Ž., kterou opíral o tvrzení, že personál zdravotnického zařízení, kde je znalec zaměstnán, se v roce 1985 podílel na likvidaci osoby stěžovatele a zločinech komunismu vůči jeho osobě, přičemž tuto skutečnost dokládal pouze svým tvrzením bez dalších podrobností. Orgánem, který o podjatosti znalce rozhodne je podle §11 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, orgán, který jej pro podání posudku ustanovil. Na základě podání stěžovatele nejdříve o námitkách rozhodlo přímo státní zastupitelství ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jehož odůvodnění se navíc s námitkou podjatosti logicky nevyrovnává. Na druhou stranu ale Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že následně procesně bezchybným postupem s dostatečným odůvodněním rozhodl o týchž námitkách stěžovatele usnesením policejní orgán, jenž shledal, že znalec MUDr. I. Ž. není vyloučen, a v druhém stupni ke stížnosti stěžovatele státní zastupitelství zamítavým usnesením (usnesení policejního orgánu ze dne 23. 8. 2004, ČTS: ORKH-350/OOK-2003, a usnesení státního zastupitelství ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. Zt 365/2003). K námitce stěžovatele ohledně participace přibraného znalce na zločinech komunismu vůči osobě stěžovatele v uvedeném zdravotnickém zařízení v roce 1985 se v odůvodnění svých usnesení vyrovnávají zejména zjištěním, že znalec MUDr. I. Ž. je v uvedeném zdravotnickém zařízení zaměstnán od 1. 1. 1992, z čehož oba orgány činné v trestním řízení dovozují, že se znalec MUDr. I. Ž. v uvedeném zařízení v uvedené době na terorizování osoby stěžovatele podílet nemohl.
Takové odůvodnění podle názoru Ústavního soudu je zcela dostačující, logické a přiléhavé. Ačkoliv lze orgánům činným trestním řízení vytknout formální pochybení v jejich předchozím postupu, je nutno konstatovat, že toto pochybení bylo příslušnými orgány vůči stěžovateli zcela napraveno a o námitkách stěžovatele řádně rozhodnuto.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že teorie i praxe ústavních soudů odmítá rozhodovat věci, v nichž se spor stává čistě akademickým, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, pak musí být tento zásah zásadně odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno (viz např. usnesení IV. ÚS 122/1999 ze dne 8. 9. 1999 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck. Svazek č. 15. Usnesení č. 56. str. 315). Uvedený závěr dopadá i na posuzovaný případ. Zrušením napadeného usnesení státního zastupitelství by stěžovatel nedocílil vyloučení přibraného znalce ani nového rozhodování svých námitkách, neboť o nich již bylo znovu řádně rozhodnuto příslušnými orgány, jež svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve věci neshledal porušení žádného ze základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu