ECLI:CZ:US:2005:1.US.595.04
sp. zn. I. ÚS 595/04
Usnesení
I.ÚS 595/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Mgr. M. H., zast. JUDr. Ivo Kasalem, advokátem, sídlem Horní Branná 367, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, č.j. 25 Cdo 2606/2003-297, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, č.j. 27 Co 433/2002-226, 27 Co 434/2002, 27 Co 437/2002, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 2.9.2002, č.j. 6 C 45/1998-210, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně, ze dne 8.12.2000, č.j. 6 C 45/1998-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení a rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení, po jejím doplnění právním zástupcem, uvedl, že podává ústavní stížnost z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, a směřuje ji proti napadeným rozhodnutím z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu] a vad řízení podle §242 odst. 3 obč. soudního řádu, které měly za následek nesprávné rozhodnutí věci. V další částí tvrdil, že jednání v dané věci se nepřetržitě táhne od 18.3.1983 a popsal průběh řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které skončilo tak, že nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví. Následovalo jednání ve věci žaloby na vyklizení, trvalo až do roku 1997, kdy byly prostory předány, přitom bylo zjištěno poškození nemovitosti. Další škodu spatřuje stěžovatel v ušlém zisku z nerealizovaného nájmu, byť měl uzavřenou nájemní smlouvu na pronájem bytu za 2 420,- Kč měsíčně. Náhrada škody byla žalovanými odmítnuta, proto se stěžovatel domáhal náhrady škody v výši 140 000,- Kč žalobou u soudu. Stěžovatel brojí proti postupu soudů, namítá nesprávné posouzení a vady řízení (neprovedení výslechu navržených svědků, tvrdí, že ohledně úroku z prodlení nešlo o zpětveztí návrhu, ale o upřesnění výše úroku v jednotlivých obdobích) a v závěru navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc byla vrácena k odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ohledně usnesení Nejvyššího soud uvádí, že ústavní stížnost je proti němu "směrována", avšak návrh na to, jak o něm má Ústavní soud rozhodnout, nezformuloval.
Relevantní znění příslušného článku Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který upravuje právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření poukázal na fakt, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní námitky proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Je přesvědčen, že jeho rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl, by ústavní stížnost byla odmítnuta.
Podle názoru krajského soudu nedošlo z jeho strany k porušení práv stěžovatele v předmětné věci. Soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, z něhož je zřejmé, z jakých důvodů bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto. Z rozsudku vyplývá právní posouzení věci a je v něm podrobně zdůvodněno i rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
Okresní soud ve vyjádření sdělil, že řízení o náhradu škody se vede na základě žaloby podané dne 1.4.1998 stěžovatelem. Původní žalovaná částka činila 140 000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 100 000,- Kč bylo řízení pravomocně skončeno, dále se vede pouze o části předmětu řízení, konkrétně o dílčím nároku 40 000,- Kč, z titulu náhrady škody za poškozenou podlahu v nemovitosti. Probíhajícímu řízení předcházela řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vyklizení této nemovitosti, obě řízení jsou pravomocně skončena. V další části vyjádření reagoval okresní soud na konkrétní námitky stěžovatele, vždy s odkazem na příslušná rozhodnutí a jejich odůvodnění; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
H. S. a V. H. se vzdali postavení vedlejšího účastníka.
Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 6 C 45/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal vůči H. S. (posléze též vůči V. H.) žalobou náhrady škody ve výši 140 000,- Kč s příslušenstvím, která ve výši 60 000,- Kč měla vzniknout neudržováním nemovitosti v jeho vlastnictví (na jednání dne 8.12.2000 vzal v částce 20 000,- Kč žalobu zpět) a ve výši 80 000,- Kč je ušlým ziskem v důsledku nemožnosti jejího pronájmu. Po přistoupení V. H. požadoval stěžovatel náhradu škody spočívající v poškození jeho nemovitosti od obou žalovaných solidárně, ušlý zisk pouze po první žalované. Okresní soud rozsudkem ze dne 8.12.2000, č.j. 6 C 45/98-176, žalobu zamítl, co do částky 20 000,- Kč řízení zastavil, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení. Zamítnutí žaloby zdůvodnil nedostatkem předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zákoníku. Rozsudek byl doplněn usnesením ze dne 8.12.2000, č.j. 6 C 45/98-182, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit další náklady řízení. Usnesením ze dne 2.9.2002, č.j. 6 C 45/98-210, bylo dodatečně zastaveno řízení ohledně příslušenství za určité období, neboť žalobce v rámci závěrečného návrhu omezil původně uplatněný úrok z prodlení. Stěžovatel podal proti prvostupňovým rozhodnutím odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že potvrdil zamítnutí žaloby v částce 80 000,- Kč, zastavení řízení ohledně 20 000,- Kč a dodatečné zastavení řízení ohledně příslušenství, ostatní výroky, tj. ohledně částky 40 000,- Kč, nákladů řízení v původním rozsudku i dodatečném usnesení, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V potvrzující části se ztotožnil se soudem I. stupně v tom, že žádný zisk žalobci neušel, že vzal žalobu zčásti zpět a že tím, že úkon, kterým požadoval méně na příslušenství, než v původní žalobě, je třeba posuzovat jako částečné zpětvzetí žaloby. Naopak, ohledně náhrady škody v důsledku poškození nemovitosti odvolání shledal důvodným. Proti potvrzujícím výrokům podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud, jako nepřípustné, odmítl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy; nejde tudíž o takové základní právo, které by stěžovateli zajišťovalo úspěch ve sporu. Obecné soudy přitom stěžovateli poskytly dostatek prostoru k uplatnění jeho práv a oprávněných zájmů. Stěžovatel v ústavní stížnosti povětšinou opakuje námitky obsažené v jeho podáních u obecných soudů a ani se je nesnaží povýšit na ústavně právní úroveň (přitom obecné soudy s těmito námitkami řádně vypořádaly) a sám je hodnotí jako nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu a vady řízení podle §242 odst. 3 obč. soudního řádu, které měly za následek nesprávné rozhodnutí věci. Nad rámec ústavněprávního hodnocení Ústavní soud ještě dodává, že okresní soud (viz str. 5 odůvodnění rozsudku) posuzoval předloženou nájemní smlouvu a dospěl k závěru, že stěžovatel soud nepřesvědčil, že je autentická (tento závěr zdůvodnil odkazem na evidentní rozpory ve stěžovatelových tvrzeních); za zmínku stojí též upozornění, že stěžovatel neuplatnil nárok na nájemné (viz str. 6 odůvodnění rozsudku). K tomu navíc krajský soud důvodně dodal, (str. 3 odůvodnění odvolacího rozsudku), že předložená nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože bytové prostory nebyly pronajaty k bydlení, ale k podnikání. Z těchto důvodů nebylo namístě provádět svědecké výpovědi ohledně užívání nemovitosti žalovanou. Zcela logický je též postup soudu o zastavení řízení v části úroku z prodlení po omezení původně uplatněného úroku z prodlení; jiný postup nepřichází v úvahu. Stěžovatelova tvrzení jsou nekorektní a neodpovídají přednesům při jednání (viz čl.l. 65, kde požadoval z částky 40 000,- Kč úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovení ČNB od 13.2.1997 do zaplacení, diskontní sazba v té době činil 10,5%, její dvojnásobek 21% a prostým aritmetickým úkonem lze zjistit, že stěžovatel tak omezil původně požadovaný úrok o 4%, tudíž v této části muselo dojít k zastavení řízení, neboť již nepožadoval, aby mu byl takový úrok přisouzen). Pokud se stěžovatelovy námitky týkají neprovedení všech navržených důkazů o vzniku škody poškozením nemovitosti, je dán prostor pro jejich uplatnění v dosud probíhajícím řízení o nároku na náhradu škody ve výši 40 000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu