ECLI:CZ:US:2005:1.US.600.04
sp. zn. I. ÚS 600/04
Usnesení
I.ÚS 600/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Miloslavem Černochem, advokátem, na Rejdišti 608/5, 669 02 Znojmo, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 9 To 641/2003, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 9 To 269/2004, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 4 To 95/2004, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Poté, co byla stěžovateli opakovaně určena lhůta k odstranění vad ústavní stížnosti, zhojil stěžovatel vytknuté vady a postupně rozšířil petit ústavní stížnosti na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 9 To 641/2003, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 9 To 269/2004, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 4 To 95/2004, přičemž navrhuje zrušení těchto usnesení, v rozsahu výroků týkajících se osoby stěžovatele.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 9 To 641/2003, byla zamítnuta stížnost proti uvedenému usnesení o vzetí do vazby. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu, přičemž stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003 byl stěžovatel i nadále po ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu, přičemž stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 9 To 269/2004. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu, přičemž stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2004, byl stěžovatel podle §71 odst. 5 trestního řádu ponechán ve vazbě, podle §72 odst. 3 trestního řádu byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla dne 10. 11. 2004 Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 4 To 95/2004 zamítnuta.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uvedená usnesení zrušil, neboť dle přesvědčení stěžovatele porušují jeho osobní svobodu zaručenou čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Znění čl. 8 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
(3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.
(4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji pustit na svobodu.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
(6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Stěžovatel primárně ve vztahu k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, tvrdí, že soudce, který o vazbě stěžovatele rozhodoval, přehlédl nebo opomněl vzít v úvahu důležitou okolnost, a to že se stěžovatel po návratu z České republiky sám a zcela dobrovolně přihlásil na Policii ČR. Stěžovatel považuje za nepochybné, že ten, kdo se přihlásí dobrovolně orgánům činným v trestním řízení, se nemá v úmyslu skrývat. Zdůrazňuje dále, že v době, kdy do zahraničí vycestoval, ještě nebyl v České republice trestně stíhán. Proto považuje skutečnost svého vycestování za irelevantní pro rozhodování soudu o vzetí do vazby. Dále pak stěžovatel usnesení o vzetí do vazby považuje za nedostatečně odůvodněné v části, jež předpokládá obavy z opakování trestné činnosti, neboť stěžovatel údajně v době svého vzetí do vazby disponoval značným majetkem a neměl zapotřebí si opatřovat prostředky k obživě trestnou činností. Pokud Městský soud v Brně v usnesení konstatoval, že stěžovatel je bez stálého zaměstnání, oponuje stěžovatel, že právě vzetím do vazby mu bylo znemožněno si zaměstnání zajistit, k čemuž měl údajně díky svým obchodním kontaktům reálnou možnost. Pro podrobnosti stěžovatel odkazuje na své stížnosti a podání, které k ústavní stížnosti přiložil. Protože spatřuje neústavnost již v usnesení Městského soudu v Brně o vzetí do vazby, dovozuje protiústavnost všech rozhodnutí specifikovaných v záhlaví nálezu.
V dalších podáních stěžovatel navíc obecně označil za "vadné" odůvodnění "jen hrozbou vysokého trestu", neboť taková skutečnost sama nemůže odůvodnit vazbu. Stěžovatel dále uvádí, že podnikat nezačal s apriorním úmyslem podvádět, nepovažuje tedy za splněnou podmínku §250 trestního zákona. Své pochybení spatřuje pouze v neschopnosti dostát svým obchodním závazkům. K řízení o vazbě dále povšechně dodává, že se orgány rozhodující o vazbě nevypořádaly beze zbytku s jeho argumenty a neuvedly žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu. Dále stěžovatel připouští, že byl již dříve trestán pro majetkovou trestnou činnost, avšak toto dle jeho názoru neodůvodňuje obavu, že by trestnou činnost mohl opakovat. Zdůrazňuje, že dosud nebylo prokázáno, že se činu dopustil v podvodném úmyslu. Poukazuje na "objektivní okolnosti", které mu zabraňují opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, neboť zásoby, stroje a zařízení, jež měl ke své podnikatelské činnosti, již byly "rozkradeny" nebo zabaveny exekutory.
Krajské státní zastupitelství v Brně jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedlo, že při veškerém rozhodování o vazbě stěžovatele bylo ze strany Krajského státního zastupitelství postupováno v souladu se zákonem.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení plně odkázal na odůvodnění napadených usnesení a navrhl Ústavnímu soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve vyjádření k námitkám stěžovatele s odkazem na výpověď manželky stěžovatele uvedl, že stěžovatel odmítal návrat do České republiky a učinil tak až pod tlakem okolností, kdy zůstal v cizině zcela bez prostředků a byl donucen zde dokonce krást. S ohledem na postoje, které obviněný prezentuje ve svých obsáhlých podáních soudům, a s ohledem na pochybnosti o morálních kvalitách stěžovatele vyplývajících z opakovaných pravomocných odsouzení pro trestnou činnost a způsob komunikace s orgány činnými v trestním řízení, kdy se nevyhýbá ani různým formám vyhrožování soudcům a s ohledem na skutečnost, že stěžovatel pokračoval ve svém "podnikání" i poté, co se toto ukázalo jako ekonomicky zcela nereálné, přičemž uvádí, že se žádného trestného jednání nedopustil, jsou u něj nadále dány vazební důvody dle §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. V dalším Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svých usnesení ve věci vazby stěžovatele. Ústavní stížnost považuje Vrchní soud v Olomouci za nedůvodnou.
Po shromáždění potřebných podkladů pro rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti podaná po lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud zejména připomíná, že orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a zásadně mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení co do zákonnosti či věcné správnosti a zasahovat tím tak do rozhodovací činnosti jiných orgánů. Úkolem Ústavního soudu je chránit toliko základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem, a to způsobem, který je podrobně upraven zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 9 To 641/2003, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 9 To 269/2004, zjišťuje Ústavní soud, že v této části je ústavní stížnost podána po lhůtě, jež je stanovena v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
Přestože Ústavní soud zásadně rozhoduje o věcech pravomocně skončených, kdy stěžovatel již nemá v dispozici další efektivní prostředek k ochraně práva, tedy zpravidla po nabytí právní moci meritorního rozhodnutí soudu, připouští ústavněprávní teorie i praxe Ústavní soudu rozhodování zejména s ohledem na nesporně závažné dopady vazby na základní práva fyzické osoby, podání samostatné ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, a dále případně podání další ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti podané proti rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, neboť z hlediska účinné využitelnosti dalších opravných prostředků obsažených v trestním řádu se jedná o vazební rozhodnutí konečná.
V dané věci byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2003, sp. zn. 70 Nt 3901/03, proti kterému podal stížnost, jež byla Krajským soudem v Brně ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 9 To 641/2003, zamítnuta. Dotazem k Městskému soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 23. 12. 2003 (č. l. 43)
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, jakožto rozhodnutí o opravném prostředku proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě, bylo podle příslušné dodejky (kopie na č. l. 40) doručeno dne 19. 2. 2004.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 9 To 269/2004, jakožto rozhodnutí o opravném prostředku proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě, bylo dle kopie dodejky (č. l. 41) doručeno dne 7. 6. 2004.
Pokud tedy byla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu až dne 21. 9. 2004, jedná se dílem o podání opožděné a Ústavní soud je nucen v této části ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
III.
Lhůta k podání ústavní stížnosti je naopak zachována ve vztahu k usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2004, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 4 To 95/2004.
Stěžovatel má vůči těmto usnesením paušální výhrady vesměs směřující do údajně nedostatečného odůvodnění vazby.
Z napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 KZv 31/2003, je zřejmé jednak výslovné konstatování, že se u stěžovatele dosud nezměnili okolnosti, které byly důvodem k vzetí do vazby. Dále Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že stěžovatel se spoluobviněnou se měl dopouštět trestné činnosti řadou skutků vůči velkému množství poškozených, a to po dlouhé časové období. Stěžovatel se spoluobviněnou poté, co je jednotliví klienti začali upomínat o vrácení peněz, za něž nebyla realizována zamýšlená výstavba, odcestovali v červenci 2003 do zahraničí, a to ve zřejmé obavě z možného trestního stíhání. Navíc je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, vyplývá, že se zabýval námitkami stěžovatele, které označil jako opakování argumentů uplatněných již při zahájení trestního stíhání. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně přezkoumal z hlediska souladu s trestním řádem a neshledal nic, co by bylo možno vytknout. Krajský soud v Brně k usnesení Krajského státního zastupitelství dodal, že dne 6. 9. 2004 byla podána obžaloba, vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2004.
Krajský soud v Brně při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě a o žádosti o propuštění z vazby na svobodu dne 29. 9. 2004 pod sp. zn. 50 T 10/2004 shledal, že vazební důvody vazby předstižné i útěkové u stěžovatele i u spoluobviněné nadále trvají. Stěžovatel a spoluobviněná jsou stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, jehož se měli dopouštět jedenácti útoky v období od 8. prosince 2000 do 18. června 2001, přičemž měli způsobit škodu ve výši 5 154 050,- Kč. Dále jsou stěžovatel a spoluobviněná stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měli dopustit v období od 31. 7. 2002 do 9. 5. 2003 celkem čtrnácti útoky popsanými v obžalobě, když škoda, kterou měli způsobit, dosáhla částky téměř pěti milionů korun českých. Ze spisového materiálu je patrno, že v mezidobí, tj. v období od června 2001 do července 2002 stěžovatel vykonával trest odnětí svobody. Ze spisového materiálu bylo Krajskému soudu v Brně dále zřejmé, že poté, co klienti stěžovatele a spoluobviněné je začali upomínat o peníze, oba uprchli do zahraničí. Z výpovědi spoluobviněné P. M. také Krajskému soudu v Brně vyplynulo, že se se stěžovatelem v zahraničí pohádali, spoluobviněná odjela zpět do České republiky, kde se přihlásila na Policii ČR. Stěžovatel se následně do České republiky vrátil také, přičemž oba tak učinili z existenčních důvodů, neboť neměli finančních prostředků k dalšímu pobytu v zahraničí. Tato skutečnost vyplývá i z výpovědi stěžovatele, který před soudcem, rozhodujícím o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby uvedl, že v zahraničí byl podstatě bez prostředků, byly mu odcizeny doklady, byl nucen si krádežemi obstarávat jídlo. Dále zde stěžovatel uvedl, že si byl vědom, že je proti němu vyhlášeno pátrání, později pak věděl i o vazebním stíhání jeho manželky. Krajský soud v Brně dále konstatoval, že stěžovatel a spoluobviněná jsou ohroženi vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti let. Stěžovatel byl v minulosti šestkrát soudně trestán. V období posledních deseti let se bez výjimky jednalo o majetkovou trestnou činnost. Z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 24. 5. 2002, přesto i poté se měl dalšími útoky dopouštět trestné činnosti v ještě větší intenzitě. I nadále je dána důvodná obava, že v případě propuštění z vazby na svobodu by mohl opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Krajský soud v Brně se nepřiklonil k názoru stěžovatele, že se do České republiky vrátil dobrovolně. Naopak z výpovědi stěžovatele a spoluobviněné považoval za zřejmé, že v zahraničí pobývali z obav před trestním postihem, jejich návrat a přihlášení obou orgánům Policie ČR nebylo zjevně projevem snahy spolupracovat, nýbrž pouze logickým řešením jejich bezvýchodné osobní situace, neboť oba v podstatě uvedli, že v zahraničí byli bez prostředků, byly jim odcizeny doklady a jídlo si byli nuceni obstarávat krádežemi. Z těchto důvodů, které Krajský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení dále podrobně rozvádí, shledal existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a), písm. c) trestního řádu a stěžovatele ponechal ve vazbě, nepřijal písemný slib a jeho žádost o propuštění z vazby zamítl.
Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 4 To 95/2004, ve vztahu ke stěžovateli zamítl jeho stížnost proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, když dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nepochybil, když dospěl k závěru o existenci vazebních důvodů u stěžovatele i spoluobviněné, a s námitkami stěžovatele se v odůvodnění svého usnesení řádně vypořádal.
Z obsahu napadených usnesení Ústavnímu soudu nevyplývá stěžovatelem namítána absence konkrétních skutečností, které by odůvodňovaly vazbu stěžovatele a námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně formuloval nelze považovat za důvodné. Vazba stěžovatele byla orgány rozhodujícími o vazbě dostatečně logicky a přesvědčivě argumentačně podepřena a Ústavní soudu jejich rozhodnutí nehodnotí jako projev libovůle v rozhodování. I z hlediska ústavněprávního je možno ve vztahu ke stěžovatelem výslovně formulovaným námitkám na odůvodnění napadených usnesení odkázat.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. prosince 2005
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu