ECLI:CZ:US:2005:1.US.623.03
sp. zn. I. ÚS 623/03
Usnesení
I.ÚS 623/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. I. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 6 To 362/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 6 To 362/2003, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 1 T 28/2001 ve výrocích o vině pod body 1) a 2) a ve výroku o trestu a znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle ust. §10 odst. 1 písm. c) k ust. §250b odst. 1 trestního zákona, přičemž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost. Pouze v případě, že návrh na zahájení řízení všechny tyto náležitosti a předpoklady splňuje, může se jím Ústavní soud zabývat meritorně.
Podle ust. §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V daném případě je zřejmé, že platný a účinný trestní řád umožňoval stěžovateli podání dovolání. Podle ust. §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se podle odst. 2 písm. a) uvedeného ustanovení rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. To je, jak je z výše uvedeného zjevné, i případ stěžovatele.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je ve věci nepochybně dán i dovolací důvod podle ust. §265b písm. d) trestního řádu. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti především tvrdí, že se hlavní líčení u soudu prvního stupně konalo bez jeho účasti a zdůrazňuje, že i když k takovému postupu dříve udělil souhlas, nemohl se v řízení, byť měl obhájce, sám aktivně hájit. Podle jeho názoru totiž i za situace, kdy je formálně dán souhlas obžalovaného s provedením řízení bez jeho účasti, mají soudy s ohledem na zásadu spravedlivého procesu samy zvážit, zda věc, kde je obžalovaný ohrožen sazbou v rozsahu dvou až osmi let, lze spravedlivě posoudit pouze na základě protokolu o výpovědi z přípravného řízení; k tomu však právě v jeho případě nedošlo. Stěžovatel rovněž poukázal na kontradiktornost jako na základní princip řízení a provádění důkazů, jakož i na nezastupitelnost osoby obžalovaného a význam jeho výpovědi před soudem k dosažení účelu trestního řízení. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti- jak již bylo uvedeno - protestuje zejména proti tomu, že se hlavní líčení konalo bez jeho účasti. To je však současně i důvodem dovolání podle ustanovení §265b, písm. d) trestního řádu, který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Argumentuje-li tedy stěžovatel shora uvedeným způsobem, je podle názoru Ústavního soudu zjevné - byť je tu problematika poněkud specifická - že bylo primárně na Nejvyšším soudu, aby se věcí k dovolání stěžovatele zabýval. Stěžovatel byl navíc v napadeném rozsudku odvolacího soudu o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu podrobně poučen. Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 1 T 28/2001), však nevyplývá, že by stěžovatel dovolání podal a v ústavní stížnosti ostatně nic takového ani netvrdí.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nevyčerpal.
Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po řádném vyčerpání veškerých procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11.5. 2005
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj