ECLI:CZ:US:2005:1.US.63.05
sp. zn. I. ÚS 63/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zast. JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 531/2000, za účasti Okresního soudu v Lounech, jako účastníka řízení, a společnosti Silnice Žatec, s.r.o., sídlem Lounská 2402, Žatec, zast. JUDr. Karlem Davidem, advokátem, sídlem Beneše z Loun 50, Louny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4.2.2005 domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") postupovat ve věci sp. zn. 9 C 531/2000 bez zbytečných průtahů. Ke sporu uvedl, že dne 4.5.2000 doručil (společně s manželkou) okresnímu soudu žalobu, kterou se domáhá vůči žalované obchodní společnosti Silnice Žatec, s.r.o., náhrady škody, kterou tato společnost způsobila provozní činností na jejich majetku. Žalobci požadovali, aby soud žalované společnosti uložil povinnost uvést poškozený dům a garáž do původního stavu před vznikem škody. V další části návrh popsal dosavadní průběh řízení, včetně toho, že se domáhal, aby Krajský soud v Ústí nad Labem určil okresnímu soudu lhůtu k vydání rozsudku v předmětné věci a že tento návrh byl zamítnut. Stěžovatel se domnívá, že výše popsaným způsobem dochází k neodůvodněným průtahům v řízení, jimž mu vznikla a vzniká materiální škoda, protože nemohl provést plánovanou rekonstrukci poškozeného domu a garáže. Dále tvrdí, že okresní soudu otálením s projednáním žaloby postupuje v řádně zahájeném řízení se značnými a neodůvodněnými průtahy a porušuje jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Okresní soud, prostřednictvím soudce JUDr. Petra Erbu, se ve vyjádření omezil na konstatování, že neshledává žádné průtahy, vzhledem k tomu, že mu byla věc přidělena v lednu 2005 a v únoru byl spis vrácen krajským soudem a jeho usnesení doručil právním zástupcům účastníků. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť ve věci je nepochybné, že se jedná o spor mimořádně skutkově a právně obtížný a stanoviska jsou od samého počátku zásadně odlišná. Považuje za zřejmé, že soud od počátku ve věci konal a k žádným fatálním průtahům nedošlo. Postup stěžovatele, kterým chce navíc prostřednictvím odvolacího soudu "donutit" procesní soud k vydání rozsudku ve věci, považuje za rozporný se zákonem a hraničí se zasahováním do nezávislosti soudu a rovnosti účastníků. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Ze spisu okresního soudu ve věci sp. zn. 9 C 531/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 4.5.2000 byla soudu doručena žaloba, kterou se stěžovatel a jeho manželka domáhali náhrady škody na nemovitostech v jejich spoluvlastnictví, a to jejich uvedením do předešlého stavu způsobem specifikovaným v petitu. První jednání ve věci se uskutečnilo 6.11.2000, při kterém byl právní zástupce žalobců upozorněn na nezbytnost konkretizace rozsahu požadovaných prací, byla jim uložena lhůta 1 měsíce k písemnému doplnění návrhu. A jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání písemných dokladů a sdělení adres navržených svědků. Aniž by navrhovatelé odstranili vady podání, podal stěžovatel dne 6.2.2002 stížnost na průtahy a požádal o postoupení věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, posléze byla žádost o postoupení doplněna o určení soudu, jemuž by měla být věc postoupena. V přípisu dále vyjádřil názor, že případ není ze strany soudce projednáván nezaujatě, o čemž svědčí i průtahy při soudním jednání. Vrchní soud v Praze o návrhu na delegaci rozhodl usnesením ze dne 25.6.2002 a věc jinému soudu nepřikázal. Následně byl právní zástupce stěžovatelů vyzván ke konkretizaci námitky podjatosti, což provedl dopisem ze dne 13.11.2002. O námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.12.2002. Poté vyzval okresní soud žalobce usnesením ze dne 3.3.2003 k odstranění vad petitu, připomenul v něm též skutečnost, že navrhovatelé byly poučeni již při jednání dne 6.11.2000, že však návrh nedoplnili. Žalobci podáním doručeným soudu 10.4.2003 žalobu změnili. Další jednání proběhlo 3.6.2003, po výslechu svědků bylo odročeno na určito za účelem výslechu dalších svědků. V mezidobí žalobci podáním doručeným soudu 16.6.2003 znovu změnili žalobu a současně navrhli provedení dalších důkazů. Plánované jednání proběhlo 23.6.2003 a po poučení k formulaci žalobního návrhu, provedení výslechu svědků bylo jednání opětovně odročeno na určito za účelem výslechu dalších svědků a vyžádání listinných důkazů. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 27.6.2003 žalobci opravili petit a navrhli výslech dalšího svědka. Okresní soud usnesením ze dne 3.7.2003 vyzval žalobce k doplnění a úpravě petitu tak, aby jej bylo možno - po převzetí do výroku soudního rozhodnutí - vykonat. Ve stanovené lhůtě reagovali žalobci dopisem doručeným soudu 21.7.2003 tak, že na petitu trvají. V průběhu jednání dne 24.7.2003 byly stranami učiněny další návrhy na dokazování, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem jejich provedení. Usnesením okresního soudu ze dne 26.9.2003, č.j. 9 C 531/2000-96, byl ustanoven znalec, a to Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, za účelem zjištění příčiny poškození domu, příp. k možnosti a účelnosti restituce in intergrum. Znalecký posudek byl vypracován, v dalším období rozhodovaly soudy o znalečném, pravomocně o něm není dosud rozhodnuto.
Na stěžovatelovu stížnost na průtahy v řízení doručenou soudu 6.2.2002 reagovala předsedkyně okresního soudu dopisem ze dne 19.2.2002, v němž uznala, že je důvodná. Jeho další stížnost ze dne 24.4.2003 adresovanou Ministerstvu spravedlnosti důvodnou nebyla shledána, kromě jiného též proto, že byly prováděny úkony směřující k vypořádání se s jeho procesními návrhu a úkony k doplnění a specifikaci žalobního návrhu .
Ze spisu ve věci sp.zn. II. ÚS 542/04 bylo zjištěno, že stěžovatel se již jednou domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal okresnímu soudu postupovat v řízení ve věci sp.zn. 9 C 531/2000 bez zbytečných průtahů. Ústavní soud posoudil jeho návrh jako nepřípustný, protože stěžovatel nevyužil možnost podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve spisu okresního soudu sp.zn. 9 C 531/2000 je založeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.12.2004, č.j. UL 4/2004-10, jímž stěžovatelův návrh (podaný dne 12.11.2004) na určení lhůty, ve které by byl vynesen rozsudek ve věci, zamítl, neboť v té době byl spis u krajského soudu a okresní soud nemohl provádět žádné další úkony (soud dodal, že rozhodnutí ve věci samé není procesním úkonem, není proto možné uložit soudu v určité lhůtě ve věci vynést rozsudek).
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře považuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů za stěžejní zásadu spravedlivého procesu. Je si však vědom, že civilní řízení je od svého vzniku (tj. od okamžiku jeho zahájení) až do svého ukončení soudním rozhodnutím složitou činností subjektů zúčastněných na řízení, které vstupují do procesně právních vztahů. Jde o dynamický aspekt civilního procesu, který probíhá a rozvíjí se v čase, a který současně předpokládá určitou pevnou strukturu občanského soudního řízení, jeho jednotlivých fází. V civilním soudním řízení rozhoduje soud o určitém sporném subjektivním právu nebo zákonem chráněném zájmu. O tom, zda dojde k soudnímu řízení a co bude jeho předmětem, rozhodují sporné strany; v tomto smyslu disponují různými procesními prostředky soudní ochrany, jež jsou regulovány zákonem, což je projevem uplatnění další ze základních zásad civilního procesu - zásady dispoziční. Uplatnění této zásady spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení, jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie ve zvláštních podmínkách civilního řízení. Vytváří se tak předpoklad procesní iniciativy stran, jako hybné síly civilního procesu, když účastníci prosazují svoji vůli v průběhu řízení prostřednictvím procesních úkonů majících nejčastěji podobu návrhu, žádostí či podnětů (např. návrh na zahájení řízení, návrh na doplnění dokazování atd.). Obsah i forma procesních úkonů mají svoje stanovená pravidla. Zatímco pro formu platí, že procesní úkon může být učiněn jakoukoliv formou, pokud zákon zvláštní formu nevyžaduje, obsah procesní úkonů se liší podle toho o jaký úkon jde. Každý procesní úkon musí mít obecné náležitosti (§42 odst. 4 obč. soudního řádu); pro některé úkony jsou předepsány zvláštní náležitosti (např. pro žalobu, pro odvolání aj.). Je notorietou, že vady podání je třeba odstranit, a to postupem podle §43 obč. soudního řádu, v každém případě však takový postup vede ke zbytečnému prodlužování řízení. V posuzovaném případě Ústavní soud shledává, že délku trvání sporu ovlivnil sám stěžovatel řadou svých dispozičních úkonů, z nichž některé lze považovat za nedostatečně kvalifikované (nesplnění povinnosti upravit petit v roce 2002, následné opakované změny žalobního návrhu, předchozí nepřípustnou ústavní stížnost, návrh na určení lhůty k úkonu, který není procesním úkonem), vyjma fáze po prvním jednání se na délce sporu nepodílel okresní soud (k tomuto období však Ústavní soud dodává, že okresní soud měl být důslednější vůči žalobcům a trvat na splnění jejich povinnosti odstranit vady žalobního návrhu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu