ECLI:CZ:US:2005:1.US.630.04
sp. zn. I. ÚS 630/04
Usnesení
I.ÚS 630/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. K. a J. K., oba zast. Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.9.2004, č.j. 58 Co 132/2004-73, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.10.2003, č.j. 43 C 147/2003-27, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp.zn. 12 C 209/96-211 jim byla pravomocně uložena povinnost vyklidit byl v domě č.p. 1252, V Štíhlých 5, Praha 4, když obecné soudy dospěly k závěru, že po smrti původního nájemce se stěžovatelé nestali nájemci, neboť nebyly splněny všechny podmínky přechodu nájmu. Žalobou na obnovu řízení ze dne 25.3.2003 se stěžovatelé domáhali obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu na základě toho, že jsou zde skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohli použít v původním řízení, a přitom mohou pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, konkrétně šlo o výhrady ke svědeckým výpovědím a návrh nového svědka. Obvodní soud napadeným usnesením žalobu na obnovu řízení zamítl s tím, že svědecká výpověď mohla být navrhnuta již v původním řízení a že výhrady ke svědeckým výpovědím rovněž nenaplňují zákonné důvody pro obnovu řízení, neboť stěžovatelé měli možnost položit svědkům otázky a vyjádřit se k jejich výpovědi již v původním řízení, což - za účelem objasnění svých námitek - nečinili. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a jeho zamítavé usnesení potvrdil. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými usneseními došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení souvisejícího čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a práva na rovnost všech účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. K porušení těchto základních práv došlo, podle jejich názoru, tím, že soudy nerespektovaly rovné postavení účastníků, jež jim zaručuje §18 obč. soudního řádu a čl. 37 odst. 3 Listiny. Konkrétně konstatují, že druhá podmínka pro přechod nájmu, tj. neexistence vlastního bytu, byla splněna, tudíž klíčovým v daném řízení bylo prokázání první zákonné podmínky, tj. že stěžovatelé žili s nájemcem v den jeho smrti, jež muselo být posouzeno pouze na základě svědeckých výpovědí. Při hodnocení těchto důkazů, resp. uznání nových skutečností jako podmínky pro obnovu řízení však oba uvedené soudy nesplnily podmínku rovného postavení účastníků řízení. Stěžovatelé uznávají, že na nich leželo důkazní břemeno, že však svědecké výpovědi první zákonnou podmínku prokázaly, že však ještě průkaznější pak byly skutečnosti, které byly jimi zjištěny po právní moci rozsudku. I přes výše zmíněné nové skutečnosti byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta. V další části hodnotí obsah i závažnost svědeckých výpovědí i význam nových skutečností a uzavírají, že oba soudy postupovaly způsobem, který jejich postavení nad rámech zákonných povinností nést důkazní břemeno ztěžoval, čímž byla výrazně narušena rovnost účastníků v tomto sporu a tak porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a právo na rovnost všech účastníků řízení. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud zdůraznil, že si není vědom toho, že by obecné soudy svými rozhodnutími nebo postupem porušily práva stěžovatelů na spravedlivý proces či rovnost všech účastníků řízení. Porušení těchto práv nelze spatřovat v tom, jak soudy obou stupňů posoudily věc po stránce právní. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Obvodní soud ve vyjádření sdělil, že na svém rozhodnutí trvá, neboť zákonné důvody pro obnovení řízení nebyly dány, setrval tudíž na stanovisku uvedeném v odůvodnění svého rozhodnutí, na které odkázal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vyjádření vedlejších účastníků Ústavní soud nepožadoval, neboť ústavní stížnost je zaměřena pouze na právní hodnocení podmínek pro obnovu řízení.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 12 C 290/96 Ústavní soud zjistil, že Městská část Praha 4 podala dne 14.10.1996 vůči stěžovatelce žalobu (posléze rozšířenou i na stěžovatele) na vyklizení předmětného bytu, protože nedošlo k přechodu nájmu po smrti předchozího nájemce. Po obsáhlém dokazování soud uložil stěžovatelům povinnost byt vyklidit, protože žalobu považoval za důvodnou, neboť nebyly splněny podmínky přechodu nájmu, zejména proto, že žalobci ke dni smrti původního nájemce měli vlastní byt, nebyla ani prokázána existence společné domácnosti. Tento rozsudek byl odvolacím soudem z procesních důvodů zrušen, po úpravě žalobního návrhu a provedení dalších důkazů byla stěžovatelům opětovně uložena povinnost byt vyklidit, neboť stěžovatelé nesplnili ani jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu. Rozsudek byl, na základě odvolání stěžovatelů, přezkoumán a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není způsobilé otřást správností prvostupňového rozsudku. Zejména poukázal na to, že se stěžovatelům podařilo prokázat pouze to, že původního nájemce v bytě navštěvovali, avšak nepodařilo se jim prokázat požadované soužití ve společné domácnosti v den jeho smrti. Poté podali stěžovatelé dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto. Posléze podali stěžovatelé ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15.9.2004, sp. zn. I. ÚS 129/03, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 43 C 147/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 28.3. 2003 žalobu na obnovu řízení, s odkazem na §228 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu. Napadeným usnesením obvodního soudu byla žaloba zamítnuta, protože soud neshledal existenci důvodů pro povolení obnovy. Stěžovatelé proti usnesení brojili odvoláním, odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, protože dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolání.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Ústavní stížnost lze projednat pouze ohledně námitek k řízení o žalobě na obnovu řízení, nikoliv ohledně věcných námitek ke sporu o vyklizení bytu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obnova řízení představuje jeden z mimořádných opravných prostředků. S ohledem na tuto povahu je třeba respektovat zákonné podmínky přípustnosti obnovy, k nimž patří, kromě jiného, i zákonné důvody obnovy, o něž se musí návrh opírat. Je tomu tak proto, že má být jeho přípustnost, ve srovnání s řádnými opravnými prostředky, omezena jen na případy nejnaléhavějších důvodů. Mezi důvody obnovy patří obvykle též tzv. nova, tj. nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které byly obč. soudním řádem, v době rozhodování v posuzované věci, vymezeny jako "skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít (sc. účastník) v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci". Existence zákonných důvodů obnovy je předmětem posuzování v prvním stádiu řízení o obnově (iudicium rescindens), v němž se řeší otázka, zda se obnova povolí, nebo zda se návrh na obnovu zamítne. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů, že právě v této fázi řízení byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou a Ústavou, namítaná porušení však Ústavní soud, jak již výše uvedeno, neshledal.V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících postup při rozhodování o návrhu na obnovu řízení. Soudy stěžovatelům poskytly náležitý prostor pro uplatnění jejich tvrzení, přednesení důkazů, včetně možnosti podat opravné prostředky. V rozhodnutí, které nekoresponduje právnímu názoru některého z účastníků řízení, nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 90 Ústavy nepřichází v úvahu, protože jde o ustanovení upravující základní atribut soudní moci, které nezakládá žádné konkrétní základní právo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu