ECLI:CZ:US:2005:1.US.645.04
sp. zn. I. ÚS 645/04
Usnesení
I.ÚS 645/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci návrhu L. H., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka adresovala Ústavnímu soudu přípis, ze dne 28.9.2004. označený jako "nesouhlas s rozhodnutím usnesení ze dne 21.9.2004", v němž namítala porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práva a svobod a dále též porušení dalších právních předpisů. Přípis byl určen ke sp. zn. IV.ÚS 218/04. Dopisem ze dne 24.10.2004 žádala o "obnovení procesu §111 OSŘ, obnovení řízení za podmínek SŘS §114" a žádala, aby Ústavní soud přešetřil celý případ, potrestal viníky a vydal rozsudek.
Návrh trpěl řadou obsahových nedostatků, proto byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad ve stanovené lhůtě. Přitom byla upozorněna na náležitosti ústavní stížnosti, jakož i na povinné zastoupení advokátem. Z následné korespondence stěžovatelky vyplynuly její potíže s obstaráním právního zastoupení, proto Ústavní soud opakovaně stanovoval další lhůty k odstranění vad. Česká advokátní komora určila k poskytnutí právní služby stěžovatelce JUDr. Jaroslavu Brabcovou, advokátku, sídlem Sadová 2237, Žďár nad Sázavou, která pro stěžovatelku provedla právní rozbor případu. Další určený advokát, JUDr. Josef Konečný, sídlem Horní 30, Žďár nad Sázavou, stěžovatelku poučil o uplynutí zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Z předložených listinných podkladů, včetně rozboru zpracovaného určenou advokátkou, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka opakovaně brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2001, sp.zn. 37 Co 523/99, který byl předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 20/02, a že dále napadá usnesení Ústavního soudu ze dne 18.6.2002, sp. zn. III. ÚS 20/02, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21.9.2004, sp.zn. IV.ÚS 218/04.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadně nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení. Z povahy řízení o ústavní stížnosti také plyne, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat svoje vlastní rozhodnutí, ať už se týkají téže věci (res iudicata) nebo byla vydána v jiné věci (zásada jednoinstančnosti řízení).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadá rozsudek obecného soudu, kdy o ústavní stížnosti proti němu bylo již pravomocně rozhodnuto, a dále dvě usnesení Ústavního soudu. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto Ústavní soud - s ohledem na potíže stěžovatelky s obstaráním právního zastoupení - upustil od požadavku na odstranění vad.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj