ECLI:CZ:US:2005:1.US.646.04.0
sp. zn. I. ÚS 646/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 8. března 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2381/2002 ohledně dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 9. 2002 sp. zn. 17 Co 227/2002, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že odvolací soud zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti společenství vlastníků jednotek (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) domáhal oprávnění provést osazení schodišťového madla.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004 č. j. 28 Cdo 2381/2002-77 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 Co 227/2002-64 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004 č. j. 28 Cdo 2381/2002-77 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 Co 227/2002-64 se zrušují.
III. Ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhá vrácení soudních poplatků, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), domáhal se jejich zrušení a po Obvodním soudu pro Prahu 7 vrácení soudních poplatků za podanou žalobu, za podané odvolání proti zamítnutí návrhu na předběžné opatření, za podané odvolání a za podané dovolání. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání podal přehled vývoje řízení před obecnými soudy ve věci své žaloby (kterou podal společně s manželkou) proti žalovanému vedlejšímu účastníkovi. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 28. 2. 2002 č. j. 26 C 203/2001-29 oprávnil stěžovatele provést za daných podmínek osazení schodišťového dřevěného madla ukotveného v ocelové konstrukci v domě H. 3, Praha 7. Žaloba, aby byl vedlejší účastník povinen uhradit žalobcům náklady spojené s jeho zřízením, byla zamítnuta. Nalézací soud vycházel ze zjištění, že žalobci jsou členy vedlejšího účastníka, jsou spoluvlastníky bytové jednotky v domě, který vedlejší účastník spravuje; stěžovatel na shromáždění členů žalovaného navrhl, aby bylo v domě zřízeno schodišťové madlo z důvodu nepříznivého zdravotního stavu jeho manželky-žalobkyně, návrh byl ostatními členy žalovaného zamítnut, přičemž shledal, že jsou naplněny požadavky aktivní i pasivní věcné legitimace účastníků řízení a jsou splněny podmínky stanovené v §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud změnil rozsudek prvostupňového soudu tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že byla nesprávně posouzena otázka pasivní legitimace: dle názoru Městského soudu v Praze měli být žalováni vlastníci jednotek, nikoli samo společenství vlastníků. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání žalobců není opodstatněné.
Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel tvrzeními o porušení základních práv a svobod, konkrétně se domnívá, že je aplikovatelný čl. 8 odst. 1 a 2, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11 s Protokoly č. 1, 4, 6 a 7 (dále jen "Úmluva"). K jednotlivým namítaným porušením uvádí řadu podrobných argumentů. Poukazuje např. na skutečnost, že nesl veškerou citovou, časovou a finanční zátěž, spojenou se zoufalým bojem jeho nemocné, obtížně chodící, manželky o návrat do soukromého, rodinného a pracovního života a že požadovaným opatřením k zajištění práva soukromého života ve vztazích mezi jednotlivci mělo být právě osazení schodišťového madla, v té souvislosti odkázal též na vyhlášku č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, (podle ní mají být schodišťová ramena a šikmé rampy po obou stranách opatřeny madly ve výši 900 mm). V další partii polemizuje s názory soudů ohledně postavení společenství vlastníků jednotek jako právnické osoby, především se zřetelem k obsahu "správy, provozu a oprav společných částí domu". Posléze namítá, že - s ohledem na zdravotní stav jeho manželky - nebyla žaloba projednána v přiměřené lhůtě, když naléhavost věci nerespektoval odvolací soud, který posuzoval otázku legitimace vedlejšího účastníka dvakrát a měl možnost ji rozporovat již v rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatel se také domnívá, že požadavku spravedlivého řízení odporuje rozhodování soudu o nákladech řízení, kterým soud zatížil rodinný rozpočet stěžovatele. Např. postoj vedlejšího účastníka považuje za rozporný s dobrým mravem, a to ve zpochybňování zdravotního stavu žalobkyně. Ze všech uvedených důvodů, podrobně charakterizovaných, žádá stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí a náhradu nákladů na soudní poplatky.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy, která upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 8 odst. 1
Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Čl. 8 odst. 2
Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Čl. 6
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že výsledek sporu závisel na řešení otázky, zda žalovaný - vedlejší účastník - je v právním vztahu ke stěžovateli, zda je dána jeho pasivní legitimace. Přisvědčil názoru odvolacího soudu, že šlo o spor mezi členy společenství vlastníků jednotek, nikoliv mezi členy společenství a společenstvím samotným. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, konstatoval, že žaloba byla zamítnuta za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že společenství vlastníků není v tomto požadavku pasivně legitimováno a tento závěr podrobně zdůvodnil (přitom se nezabýval obecnou správností požadavku žalobců). Stížnost obsahuje podle jeho názoru pouze věcný rozbor problematiky a nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, aniž by bylo dostatečně zřejmé, v čem je stěžovatelem spatřován rozpor s ústavním právem a čeho se stěžovatel svojí stížností domáhá.
Vedlejší účastník konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, které by dosud v řízení neuplatnil, že lze proto stížnost hodnotit jako pokus o docílení dalšího přezkumu, tentokrát v řízení před Ústavním soudem, když stěžovatel nebyl úspěšný v řízení před obecnými soudy. Zdůraznil, že stěžovatel nezpochybňuje nedostatek pasivní legitimace, pouze namítá, že měl být soudem o svém nesprávném postupu poučen. K tomu vedlejší účastník dodává, že poučovací povinnost podle §5 občanského soudního řádu, zejména je-li účastník zastoupen advokátem, nelze vykládat tak široce, aby obsahovala i poučení o tom, kdo je pasivně legitimován k podání žaloby. Vedlejší účastník rozhodně odmítá tvrzení, že jeho postoj ke stěžovateli a stěžovatelově manželce byl od počátku v rozporu s dobrými mravy. K tomu předně připomíná, že souhlasil s osazením schodišťového madla, ale na náklady stěžovatele a jeho manželky (s ohledem na jejich nesplacenou pohledávku). S takovým postupem žalobci nesouhlasili a podali žalobu, přitom po jejím doručení vedlejší účastník opětovně nabídl uzavření mimosoudní dohody, žalobci nadále s ní nesouhlasili. Také při jednání u soudu prvního stupně vedlejší účastník navrhl dohodu, žalobci však trvali na svém původním návrhu, soud však rozhodl přesně tak, jak měla podle návrhu vedlejšího účastníka znít mimosoudní dohoda. Vedlejší účastník dále uvedl, že není správné tvrzení stěžovatele, že byl finančně zatížen povinností hradit náklady řízení, neboť mu údajně byly uhrazeny pojišťovnou prostřednictvím pojištění jeho advokátky. Ohledně návrhu stěžovatele na vrácení soudních poplatků vedlejší účastník upozornil, že takový návrh je ve formálním rozporu se zákonem o Ústavním soudu. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla, pokud se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, zamítnuta, ve zbývající části odmítnuta.
Z předložených listinných podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 26 C 203/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (společně s manželkou) dne 30. 11. 2001 podal s odvoláním na §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu, kterou se domáhal, aby soud vydal rozsudek, že žalobci jsou oprávněni provést osazení schodišťového dřevěného madla a že žalovaný je povinen uhradit žalobcům náklady spojené s osazením madla až do výše 38 283 Kč. Současně podali návrh na vydání předběžného opatření, podle něhož by byli oprávněni provést osazení schodišťového madla. Návrh na vydání předběžného opatření soud zamítl, protože neshledal žádnou z podmínek pro nařízení předběžného opatření podle §102 občanského soudního řádu, předně z důvodu, že by jím mělo být uloženo to, co má být uloženo teprve v konečném rozhodnutí. Zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Ve věci samé vydal Obvodní soud pro Prahu 7 dne 28. 2. 2002 rozsudek č. j. 26 C 203/2001-29, jímž založil oprávnění žalobců provést osazení dřevěného madla a zamítl žalobu ohledně povinnosti vedlejšího účastníka uhradit náklady spojené s osazením. Přitom vzal za prokázané, že žalobci jsou členy žalovaného společenství vlastníků, jsou vlastníky bytové jednotky v domě, který žalovaný spravuje. Vycházel ze zjištění, že na shromáždění členů žalovaného konaném dne 15. 11. 2001 žalobce navrhl, aby bylo v domě zřízeno schodišťové madlo z důvodu nepříznivého stavu žalobkyně, aby jí byl umožněn pohyb v domě; tento návrh byl ostatními členy žalovaného zamítnut. Současně vzal soud za prokázané, že žalobkyně trpí částečným levostranným ochrnutím, přičemž madlo by zvýšilo její samoobslužnost. Soud posuzoval i věcnou příslušnost účastníků, kromě jiného naznal, že žalovaný je k řízení pasivně legitimován, když je právnickou osobou, která spravuje předmětný dům a jejíž členové přehlasovali jiného člena v záležitosti týkající se předmětného domu. Soud dospěl k závěru, že žaloba co do oprávnění žalobců zřídit schodišťové madlo v domě je důvodná. Žalobu v části týkající se zaplacení nákladů osazení schodiště madlem považoval za předčasnou, jelikož náklady nebyly doposud vynaloženy a není známa jejich skutečná výše. Proti rozsudku podali obě zúčastněné strany sporu odvolání. Městský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu ohledně oprávnění provést osazení schodišťového madla zamítl, v zamítavém výroku prvostupňový rozsudek potvrdil. Městský soud zejména zdůraznil svoje zjištění, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace. Vyšel z poznatku, že zákon č. 72/1994 Sb. je založen na tzv. spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy, a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu, resp. nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). K tomu připojil vymezení rozsahu způsobilosti k právům a povinnostem společenství vlastníků jako právnické osoby. Dále se odvolací soud zabýval právní úpravou způsobu tvorby vůle ve společenství vlastníků. Uzavřel, že §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. zakotvuje, mimo jiné, ochranu přehlasovaného vlastníka, a to možností, aby o věci rozhodl soud. Soudní rozhodnutí je vyvoláno návrhem vlastníka jednotky, který chce dosáhnout rozhodnutí společenství vlastníků, resp. jiného výsledku hlasování členů společenství vlastníků. Soud formuloval názor, že spor podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. je sporem spoluvlastnickým, a proto jsou pasivně legitimováni ti, kdo mají právo hlasovat, tedy členové společenství vlastníků, nikoliv samo společenství. Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odvozovali od §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud jde o výrok, jímž byl rozsudek odvolacím soudem změněn, a od §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jde-li o výrok, jímž byl rozsudek odvolacím soudem potvrzen. Nejvyšší soud dovolání zčásti zamítl, zčásti odmítl. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud považuje názor odvolacího soudu o pasivní legitimaci členů společenství vlastníků za správný a zdůrazňuje, že z povahy věci vyplývá, že jde o spor mezi členy společenství vlastníků navzájem.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 6 Úmluvy (též v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v končeném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nastala, protože obecné soudy odmítly meritorně rozhodnout o uplatněném nároku, protože dospěly k nesprávnému posouzení pasivní legitimace žalovaného.
Věcná legitimace (vedle procesní legitimace, tedy oprávnění být účastníkem řízení) je založena hmotněprávním vztahem účastníka k projednávané věci. To znamená, že věcně legitimován je ten, kdo je účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná. O aktivní věcné legitimaci se hovoří na straně žalobce, o pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. S ohledem na předmět sporu je zřejmé, že věcná legitimace účastníků se odvíjí od právní úpravy tzv. bytového vlastnictví, jež je zařazena do speciálního zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplývá z označení zákona a zejména z §1 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, přijatá úprava vyjadřuje jeden druh z dualistických teorií bytového vlastnictví, jenž preferuje spoluvlastnickou koncepci. Hlavním předmětem je v něm budova, vedlejším předmětem je byt, a to obojí v rovině vlastnického práva, takže oprávněný subjekt je spoluvlastníkem budovy a k němu přistupuje vlastnictví jednotky (bytu nebo nebytového prostoru). Přitom ovšem vlastnictví jednotky je spojením vlastnického práva k bytu nebo nebytovému prostoru, a ideálního podílového spoluvlastnictví společných částí domu. Jinými slovy vyjádřeno, jde o jeden z druhů podílového spoluvlastnictví (vedle ideálního nebo reálného podílového spoluvlastnictví), v němž je spoluvlastník vlastníkem vymezené části společné věci a s tímto vlastnickým právem je nerozlučně spjato spoluvlastnictví ideálního podílu (jde tedy o podílové spoluvlastnictví akcesorické - přídavné). Obsah kteréhokoliv podílového spoluvlastnictví tvoří práva a povinnosti, která jsou obsahem individuálního vlastnictví, jež jsou modifikována v důsledku plurality vlastníků. Tyto modifikace se obvykle rozdělují do tří skupin, podle toho, zda se týkají:
a) vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky,
b) vztahu všech spoluvlastníků k třetím osobám ohledně společné věci,
c) vztahu jednoho spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, příp. ke třetím osobám, ohledně jeho spoluvlastnického podílu.
Pojmovým znakem bytového vlastnictví je pluralita vlastníků. Přitom tato mnohost subjektů může mít dvojí základ, byť pouze první z nich je určován zvláštní povahou vlastnictví jednotek:
- pluralita vlastníků jednotek jako spoluvlastníků budovy,
- pluralita spoluvlastníků jednotky.
Spoluvlastnický vztah k budově a tím také ke společným částem domu, příp. také k pozemku, je ovlivněn některými specifickými črtami respektujícími determinující roli vlastnického práva k jednotce. Na prvním místě platí, že pluralita spoluvlastníků budovy je pluralitou nucenou, vzniká jako zákonný důsledek vzniku bytového vlastnictví. Dále platí, že tato mnohost subjektů je po dobu trvání bytového vlastnictví nezrušitelná. Regulaci spoluvlastnického vztahu k budově vyjadřuje zákon o vlastnictví bytů v §3 odst. 1 větě druhé negativním vymezením tak, že se nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, jestliže není předmětem spoluvlastnictví jednotka. Z toho a contrario plyne, že v případě plurality spoluvlastníků jednotky se již použije úprava spoluvlastnictví zařazená do občanského zákoníku, a to podle povahy spoluvlastnictví (bude-li jednotka v ideálním podílovém spoluvlastnictví, použije se úprava zařazená do §137-142 občanského zákoníku, bude-li jednotka předmětem společného jmění manželů, tj., bude v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, budou se aplikovat ustanovení §143-151 občanského zákoníku), avšak jen pokud půjde o tuto jednotku. Množina spoluvlastníků budovy jako vlastníků jednotek tvoří společenství vlastníků jednotek. Podle aktuálního stavu právní úpravy toto společenství má za vymezených předpokladů právní subjektivitu.
V důsledku existence zvláštního podílového spoluvlastnictví budovy je třeba posoudit význam plurality spoluvlastníků budovy na výše formulované tři skupiny modifikací. Z hlediska posuzovaného případu je relevantní pouze první skupina, tj. vzájemný vztah mezi spoluvlastníky. V takové relaci je rozhodná výše spoluvlastnického podílu na společných částech domu, která určuje "váhu" hlasu každého spoluvlastníka. Jde o to, jakým způsobem se vytváří společná vůle vlastníků budovy, pro takové případy zákon stanoví různou míru kvalifikované většiny. Jde však vždy o typický vnitřní projev spoluvlastnictví, který se za určitých podmínek (dosáhne-li se požadovaného počtu hlasů), může projevit vůči třetím osobám, a to buď chováním kvalifikované většiny spoluvlastníků nebo prostřednictvím společenství vlastníků s právní subjektivitou (příp. chováním pověřeného subjektu, např. určeným správcem). Je proto naprosto evidentní, že hlasování podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je sice rozhodováním ve vztahu mezi spoluvlastníky, a to i tehdy, je-li společenství vlastníků jednotek právnickou osobou (pozn.: uvedené ustanovení se uplatní v každém případě, tedy i v situaci, kdy v domě nevzniklo společenství v podobě právnické osoby - srov. §11 odst. 8 zákona o vlastnictví bytů), avšak existuje-li společenství vlastníků jednotek v podobě právnické osoby, je toto hlasování vlastníků jednotek současně projevem tvorby vůle této právnické osoby. Přijaté rozhodnutí zavazuje nejen spoluvlastníky budovy, ale také společenství vlastníků jednotek, protože jde o rozhodnutí jeho nejvyššího orgánu - shromáždění vlastníků jednotek. V konečném důsledku se tak vytvořila vůle společenství (plurality spoluvlastníků budovy) a podle toho, zda má či nemá právní subjektivitu, je dána i pasivní legitimace v případném sporu podle §11 odst. 3 i. f. zákona o vlastnictví bytů. Nemá-li společenství vlastníků právní subjektivitu, jsou pasivně legitimováni spoluvlastníci jednotek, vzniklo-li společenství v podobě právnické osoby, je pasivně legitimováno toto společenství vlastníků jednotek. V tomto směru jsou závěry obecných soudů nesprávné.
Kompetence Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech je přesně vymezena Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Na jejich základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením. Z tohoto důvodu není přípustný návrh, aby podle nálezu Ústavního soudu byly obecné soudy povinny vrátit soudní poplatky. Navíc, soudní poplatky jsou součástí nákladů řízení a o náhradě jejich nákladů rozhodnou obecné soudy.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, vyplývající z čl. 6 Úmluvy a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, proto Ústavní soud ústavní stížnosti v této části vyhověl a podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.