ECLI:CZ:US:2005:1.US.662.03
sp. zn. I. ÚS 662/03
Usnesení
I.ÚS 662/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. Č., zastoupeného JUDr. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 426/2003 ze dne 29. 9. 2003 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 21/2002 ze dne 17. 8. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 426/2003 ze dne 29. 9. 2003, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 21/2002 ze dne 17. 8. 2003, kterým byl zamítnut jeho návrh na přiznání odměny ve výši 8.550,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 375,- Kč a jízdné ve výši 466,- Kč za úkony právní služby vykonané v trestní věci odsouzeného E. Š. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivou odměnu za práci spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 1639/2001 ze dne 18. 6. 2001 byl ustanoven obhájcem obviněného E. Š. Opatřením téhož soudu sp. zn. Nt 1897/2001 ze dne 30. 11. 2001, které mu bylo doručeno dne 12. 12. 2001, byl obhajoby zproštěn. Napadeným usnesením zamítl soud I. stupně jeho návrh na přiznání odměny a výdajů ustanoveného obhájce v celkové výši 10.591,- Kč a Městský soud v Praze stížnost podanou proti tomuto usnesení zamítl. Oba obecné soudy při svém rozhodnutí nesprávně aplikovaly ustanovení §151 odst. 2 věta druhá trestního řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. V daném případě se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu zákona. Novelizace citovaného ustanovení nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, přičemž stěžovatel se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, dne 12. 12. 2001. O pravomocném skončení věci nebyl stěžovatel vyrozuměn. Nárok stěžovatele vznikl před novelizaci trestního řádu, tedy v době, kdy možnost jeho uplatnění nebyla z časového hlediska nijak omezena. Jestliže v zákoně č. 265/2001 Sb. nejsou obsažena taková přechodná ustanovení, která by upravovala postup při posuzování nároků na odměnu obhájců, jež vznikly před touto novelou v souvislosti s novým znění ustanovení §151 trestního řádu, nezbývá než dovodit, že v takovém případě je určující právní režim platný v době vzniku tohoto nároku. Prekluzivní jednoroční lhůta k podání návrhu se nemůže podle jeho názoru uplatnit a jeho nárok na odměnu za poskytnuté právní služby stále trvá. Stěžovatel rovněž poukázal - v této souvislosti - na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, uveřejněné ve Sbírce výkladových stanovisek NSZ č. 8/2002. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 46 T 21/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. Nt 1639/2001-7 ze dne 18. 6. 2001 byl stěžovatel podle §39 odst. 1 trestního řádu ustanoven obhájcem obviněného E. Š. v přípravném řízení. Podáním ze dne 23. 11. 2001 požádal obviněný o ustanovení jiného právního zástupce. Obvodní soud pro Prahu 4 následně opatřením č.j. Nt 1897/2001-9 ze dne 30. 11. 2001 zprostil stěžovatele obhajoby. Toto opatření bylo stěžovateli doručeno dne 12. 12. 2001. Dále se ze spisu zjišťuje, že stěžovatel podáním ze dne 10. 7. 2003, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 14. 7. 2003, požádal o zaplacení odměny a nákladů obhajoby v celkové výši 10.591,- Kč (č.l. 122). Napadeným usnesením č.j. 46 T 21/2002-125 ze dne 17. 8. 2003 Obvodní soud pro Prahu 4 tento návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle §151 odst. 2 trestního řádu je třeba nárok na odměnu uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Povinnost obhajovat skončila výše citovaným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 30. 11. 2001. Návrh na přiznání odměny byl tedy podán po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost skončila. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že aplikace §151 odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2002, je nepřípustnou retroaktivitou. Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 9 To 426/2003-141 ze dne 29. 9. 2003 tuto stížnost zamítl. V odůvodnění se ztotožnil s argumenty soudu I. stupně. K námitce stěžovatele prohlásil, že pokud se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, přede dnem nabytí účinnosti příslušné novely, počítá se lhůta jednoho roku až ode dne účinnosti této novely, tj. ode dne 1. 1. 2002. Poukázal podpůrně i na přechodná ustanovení této novely v obdobných případech (počítání lhůty trvání vazby - čl. II odst. 4), která stanovila, že lhůty začnou běžet ode dne účinnosti tohoto zákona. Po účinnosti citované novely měl stěžovatel také možnost požádat o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, byť trestní stíhání v té době nebylo pravomocně skončeno, protože šlo o skončení jeho povinnosti obhajovat; dříve ustanovený obhájce se může domáhat svého nároku podle §151 odst. 2 trestního řádu, nikoliv žádat o zálohu, jak tomu bylo do 31. 12. 2001.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka aplikace zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb. , trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 265/2001 Sb.), jímž bylo s účinností od 1. 1. 2002 změněno ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu. V citovaném ustanovení bylo do účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. stanoveno, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Uvedené ustanovení bylo zákonem č. 265/2001 Sb. doplněno tak, že nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatel namítá, že na jeho případ nelze aplikovat novelizované ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, protože skutečnost rozhodná pro počítání lhůty vznikla před účinností zákona č. 265/2001 Sb.; taková aplikace by prý byla nepřípustnou retroaktivitou. Poukazuje v této souvislosti na výklad Nejvyššího státního zastupitelství, publikovaný ve Sbírce výkladových stanovisek NSZ pod pořadovým č. 8/2002, v němž je uvedeno: "Nastala-li skutečnost, od níž se podle §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu, ve znění novely č. 265/2001 Sb., počítá lhůta pro uplatnění nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů již za účinnosti právní úpravy platné do 31. 12. 2001, nelze se dovolávat úpravy o zániku nároku v důsledku jeho opožděného uplatnění, a to ani v případě, že ke dni 1. ledna 2002 uplynula od doby vzniku této skutečnosti doba delší jednoho roku."
Ústavní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Je pravda, že v obecné teorii práva je dlouhodobě zakotven právní závěr o nepřípustnosti tzv. pravé zpětné účinnosti právní úpravy. Pravá zpětná účinnost by znamenala zásadní porušení principu právní jistoty v právních vztazích tím, že by na právní vztahy, které vznikly před účinností příslušného právního předpisu a na skutečnosti v těchto právních vztazích nastalé v době před účinností příslušného právního předpisu, připustila aplikaci tohoto nového právního předpisu. Novou právní úpravou by tak bylo zasahováno zpětně do minulosti a právní posouzení v minulosti existujících právních vztahů i skutečností tehdy vzniklých by se po účinnosti nové právní úpravy měnilo. Takový způsob aplikace by byl opravdu v rozporu se zásadou právní jistoty v právních vztazích. Na tomto právním názoru je postaven i citovaný výklad Nejvyššího státního zastupitelství a Ústavní soud nevidí důvod ním nesouhlasit.
V souvislosti s časovou působností právního předpisu však ještě existuje institut tzv. nepravé zpětné účinnosti, který řeší otázku, podle jaké právní úpravy se do budoucna posuzují právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti (před účinností nové právní úpravy), ale přetrvávají a existují i za nové právní úpravy. Právní předpis obvykle řeší tyto otázky v tzv. přechodných ustanoveních, jimiž vymezuje podmínky aplikace odchylné nové právní úpravy tak, aby se co nejméně nepříznivě těchto právních vztahů dotkl. Jestliže přechodné ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak je nezbytné dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále. Jiný výklad aplikace nové právní úpravy by představoval porušení rovného zacházení, protože by připouštěl právní situaci, kdy by vedle sebe existovaly právní vztahy touto právní úpravou se řídící i právní vztahy touto právní úpravou se neřídící.
Jestliže se uvedené teoretické právní názory vztáhnou k předmětné věci, je nutno dospět k závěru, že ustanovení §151 odst. 2 věta druhá trestního řádu se ode dne své účinnosti (od 1. 1. 2002) vztahuje na všechny nároky obhájce na odměnu a hotové výdaje. Vzhledem k zákazu pravé zpětné účinnosti však nelze prekluzívní lhůtu k uplatnění tohoto nároku vztáhnout do minulosti a počítat ji ode dne, kde se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajoby skončila, pokud tato skutečnost rozhodná pro běh lhůty nastala přede dnem účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Poněvadž speciální úprava v přechodných ustanoveních zákona č. 265/2001 Sb. neexistuje, je nutno aplikovat příslušnou právní úpravu ode dne její účinnosti, tj. od 1. 1. 2002. Nároky obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v takovém případě zaniknou, nebyly-li uplatněny nejpozději do 1. 1. 2003. Uvedeným aplikačním postupem bude tak zajištěno i rovné zacházení ve všech případech posuzování nároku obhájce na odměnu.
Ústavní soud na základě těchto úvah dospěl při přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů k závěru, že postupovaly způsobem ústavně konformním, jestliže návrh stěžovatele na úhradu odměny a hotových výdajů zamítly z důvodu zániku tohoto nároku, který nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené příslušným právním předpisem. Uvedený postup pak není v rozporu ani s výkladových stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství, protože v tomto stanovisku je podle názoru Ústavního soudu řešena pouze část aplikačního problému, tj. část, zabývající se nepřípustností pravé zpětné účinnosti.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení namítaného základního práva stěžovatele, jehož se dovolává.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu