ECLI:CZ:US:2005:1.US.669.2000
sp. zn. I. ÚS 669/2000
Usnesení
I.ÚS 669/2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z, s.p., zastoupeného JUDr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 37 Co 487/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, tedy na čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 37 Co 487/98, kterým bylo ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. o. b., a.s. proti povinnému stěžovateli částečně změněno tak, že se návrh oprávněného zamítá, dále částečně zrušeno a z větší části potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1998, č.j. 26 E 2418/97-16, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na označených nemovitostech. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti konstatoval, že proti napadenému usnesení podal zároveň i dovolání k Nejvyššímu soudu a dále uvedl, že v ústavní stížnosti argumentuje shodně s obsahem dovolání. Předmětné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1163/2003 odmítnuto a toto usnesení není napadeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje údajná pochybení soudu I. stupně i soudu odvolacího, ke kterým podle jeho názoru v průběhu řízení došlo. Zpochybnil, zda vůbec byly splněny předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uvedl, že zejména nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který prý právo vlastnické ztotožňuje s právem hospodaření. Stěžovatel se domnívá, že vady návrhu vedlejšího účastníka- Č. o. b., a.s., promítnuté údajně do rozhodnutí soudu I. stupně, není možno zhojit s poukazem na použití výkladu logického a systematického s přihlédnutím k dalším ustanovením, která jsou součástí právního řádu, jak to prý učinil odvolací soud. Z listů vlastnictví, které jsou součástí spisového materiálu, prý jednoznačně vyplývá, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika a státnímu podniku Z., s.p., B. svědčilo jen právo hospodaření k pozemkům a stavbám či pozemkům zde zapsaným. Z uvedeného tedy plyne, že povinnost prokázat, že v době rozhodné pro zřízení soudcovského zástavního práva existovalo na nemovitostech vlastnické právo stěžovatele k těmto nemovitostem, nebyla splněna. Stěžovatel má za to, že v rámci řízení před soudem I. a II. stupně neproběhlo řádné důkazní řízení, nedošlo ke zjištění skutkového stavu, t.j. k ověření existence vlastnického práva stěžovatele k nemovitému majetku v rozhodné době, přestože na nesrovnalosti v rámci odvolacího řízení upozorňoval. Není prý taktéž možné přijmout stanovisko odvolacího soudu ztotožňující vlastnické právo s právem hospodaření. V neposlední řadě je nutno - podle mínění stěžovatele - upozornit na údajnou rozdílnost právních názorů soudů v České republice, řešících obdobné případy.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2005 stěžovatel opět výslovně uvedl, že "pro pořádek doplňuje ústavní stížnost o argumentaci vedenou v prvním a druhém doplnění dovolání". V tomto doplnění se zabývá problematikou privatizace a restituce předmětných nemovitostí a poukazuje na negativní dopady, které mělo rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva na majetek, k němuž byl uplatněn restituční nárok. Stěžovatel zejména uvedl, že pokud privatizací získané nemovitosti vlastník již převedl jiným, zejména fyzickým osobám, které nemovitosti nabyly v dobré víře jako nemovitosti nezatížené právy třetích osob, jsou tito noví vlastníci vystaveni neúměrnému zásahu do svých práv, které je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy. Negativní právní důsledky, které jsou výsledkem realizace napadeného soudního rozhodnutí, se nařízenou exekucí hrubě dotýkají práv vlastníků nemovitostí, kteří je získali jako výsledek několikaletého restitučního řízení. Právě toto je prý případ pana Ing. J. E.. Na základě zákona 229/91 Sb. řádně uplatnil u státu restituční nárok na vrácení id. 1/2 pozemků v k.ú. B. Část pozemků mu byla Pozemkovým úřadem vydána v roce 1994 a část, jíž se exekuce týká, až v roce 1998, a to k datu 12. 4. 1998. K datu vydání pozemků dne 12. 4. 1998 byly již pozemky zatíženy soudcovským zástavním právem, neboť rozhodným dnem pro zřízení soudcovského zástavního práva bylo datum podání návrhu na jeho zřízení u soudu. Soud podle tvrzení stěžovatele nerespektoval skutečnost, že předmětné pozemky byly pouze ve správě státního podniku, resp. Z., s.p. B. k nim měl právo hospodaření, jak je již výše uvedeno. Soudcovské zástavní právo nemělo být zřizováno na majetek, který není ve vlastnictví povinného, neboť nelze slučovat právo vlastnické s právem hospodaření. Státní podniky spravovaný majetek pouze obhospodařovaly a byly povinny jej vydat, a to ničím nezatížený, osobám, jejichž nárok na vrácení byl uznán.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska koncepce ústavní stížnosti a argumentace obsažené v jejím odůvodnění nutno na úvod zejména připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Není tedy úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci - podle přesvědčení Ústavního soudu - nedošlo. Koncepce ústavní stížnosti, používající dokonce totožnou právní argumentaci pro řízení před Nejvyšším soudem i před Ústavním soudem, však nepochybně Ústavní soud do nepříslušné role další instance staví.
Z pohledu ústavněprávního je proto třeba k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti především konstatovat, že stěžovatel zůstává se svou argumentací v zásadě pouze v rovině jednoduchého práva, jestliže z tvrzeného porušení obyčejného zákona (údajně chybného procesního postupu obecných soudů jakož i jejich výkladu práva) jaksi "automaticky" dovozuje i porušení ústavně zaručeného základního práva. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne každé jednání nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci lze hodnotit jako zásah do sféry regulované a chráněné základními právy; dokonce - i když k takovému zásahu dojde - nemusí to zároveň znamenat i jejich porušení. Posuzování pouhé legality či věcné správnosti postupu a rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu, jak již shora zdůraznil, nepřísluší a příslušet nemůže.
Ve zkoumaném případě Ústavní soud z předmětných rozhodnutí ve věci, jakož i z příslušného spisového materiálu zjistil, že soudy obou stupňů postupovaly v daném případě v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily tak žádná stěžovatelova základní práva. Zásah Ústavního soudu proto s odvoláním na shora uvedené není možný.
Co se týče námitky, že odvolací soud neoprávněně ztotožnil vlastnické právo s právem hospodaření, Ústavní soud z usnesení Krajského soudu v Brně zjistil, že tento soud v obsáhlém odůvodnění napadeného usnesení mj. vyslovil: "Vycházeje...z ustanovení zák. č. 111/90 Sb. ve znění pozdějších předpisů, resp. zák. č. 77/97 Sb., nezbývá než ust. §338b odst. 1 o.s.ř. vykládat extenzivně, tedy tak, že pod pojem vlastnického práva, který je v něm uveden, je nutno zahrnout rovněž právo hospodaření s národním majetkem, náležejícím tomuto státnímu podniku. Jiný výklad ust. §338b odst. 1 o.s.ř. než výše uvedený, by dle názoru odvolacího soudu zakládal nerovnost v obchodních či jiných vztazích ve smyslu nedůvodného zvýhodnění státních podniků oproti jiným subjektům z hlediska možností vydobytí existujících dluhů prostřednictvím postižení majetku dlužníka." S tímto názorem je možné se vzhledem k okolnostem konkrétního případu ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.
Pokud jde o názor stěžovatele, že v důsledku napadeného rozhodnutí došlo k porušení práv vlastníků nemovitostí, kteří nemovitosti získali jako výsledek několikaletého restitučního řízení (konkrétně je uveden pan Ing. J. E., srov. výše) nezbývá než připomenout, že není možno podat ústavní stížnost za někoho jiného. Postižen zde totiž zjevně není a nemůže být stěžovatel. Rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je to, zda konkrétní stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel nositelem takového subjektivního práva není, nemůže pak namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces. Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany.
K námitce stěžovatele ohledně údajné rozdílnosti právních názorů soudů v České republice, řešících obdobné případy, nutno uvést, že jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jinou interpelaci obecného práva, resp. procesní postup, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno. Tak by si Ústavní soud přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, což se jeho pravomoci vymyká.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost v části III., v níž bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o část I. napadeného usnesení, jímž bylo usnesení soudu I. stupně změněno tak, že se návrh oprávněného proti stěžovatelce (povinné) zamítá, byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť v tomto rozsahu je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou (§43 odst. 1 písm. c) cit. zákona).
Co se týká části II. napadeného usnesení, jímž bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť v tomto rozsahu stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§§43 odst.1, písm.e) a 75 odst. 1 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3.6. 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu
za správnost : Svozilová